Iron & Wine: Můj hlas už nemusí hrát jen záporné hrdiny

„Studoval jsem i vyučoval fotografii - a od chvíle, co jsem poprvé poznal tvorbu Josefa Sudka, tak jsem toužil podívat se do Prahy. Jsem rád, že už to teď konečně vyjde,“ říká před svým vůbec prvním vystoupením v Česku v telefonickém rozhovoru Sam Beam – písničkář, který už přes patnáct let vydává alba pod jménem Iron & Wine.

Na scéně se objevil začátkem nultých let coby zástupce tehdy silného trendu nostalgických písničkářů s akustickou kytarou. Podařilo se mu však tuto módní vlnu úspěšně „přežít“ a postupem času se propracoval ke komplikovanějším aranžím a výpůjčkám ze žánrů, které jsou folku vzdálené. K mainstreamovému publiku ho přiblížil zásadní popkulturní moment. Když se jeho skladba Flightless Bird, American Mouth objevila v klíčové svatební scéně ve filmové sáze Stmívání, kam si ji vyžádala přímo herečka Kristen Stewart.  Loňská novinka Beast Epic znamená po letech experimentování překvapivý návrat k akustickému písničkářství a Iron & Wine ji naživo představí 8. února v pražském Divadle Hybernia.

Beast Epic představuje po deskách, které koketovaly s jazzem, r'n'b nebo loungeovým zvukem, návrat ke klasickému písničkářství s akustickou kytarou. Odkud se ta potřeba vrátit ke kořenům vzala?

Poslouchám své skladby a ony si řeknou, jaké chtějí být. Člověk se kolikrát pokouší jít stále vpřed, aby nakonec zjistil, že opsal kruh. Jde spíš ale o to, že témata mých nových písní jsou křehká, a proto bylo logické, že deska bude tišší. Písně plné vzteku jsou pryč, ale neznamená to, že na ně v budoucnu nedojde. V přístupu je Beast Epic hodně podobné mým začátkům. S tím rozdílem, že skladby jsou přece jen malinko komplikovanější - a také jsem si dal záležet, aby zpěv nebyl tolik zapuštěný do mixu, tudíž je lépe rozumět tomu, co říkám.

Beast Epic přichází po delší pauze, kterou jste vyplnil kompilacemi archivních nahrávek, ale také společnými deskami s jinými autory. Jedním z nich je písničkářka Jesca Hoop, druhé je album předělávek oblíbených hitů s Benem Bridwellem z kapely Band of Horses. Jak tyto spolupráce posunuly váš pohled na psaní písní?

V mnoha věcech, ale je pro mě trochu obtížné to popsat a analyzovat. Nicméně naučil jsem se tu o svém hlase a zpěvu přemýšlet, jako bych byl herec a měl ztvárnit různé postavy. Míval jsem pocit, že můj hlas je předurčen pro hraní záporných hrdinů, tady jsem měl možnost vyzkoušet si, jak zní po boku jiných zpěváků. To byla velká lekce a došlo mi, že se nemusím nutit do toho svůj hlas tolik měnit a modifikovat jako dřív. Na Beast Epic jsem ho prostě nechal být; ať si dělá, co chce. To je vůbec celková charakteristika té desky - místo snahy jít dál a dál, pokoušet se o nové cíle, jsem přišel na to, že se musím přestat tlačit. A zjistit, co se stane, když se uvolním. Byla to příjemná zkušenost.

Jak se písničkář, který zvyklý pracovat sólo nebo velet kapele, přizpůsobuje ve spolupráci s jiným vyprofilovaným autorem?

S Benem Bridwellem se znám od dětství. Poflakovali jsme se spolu ještě dřív, než jsme hráli v kapelách, takže naše spolupráce byla hodně relaxovaná a taky nostalgická. Jen jsme si hráli a natáčeli písně, které jsme milovali během dospívání. S Jescou Hoop to bylo komplikovanější, protože tam jsme se pustili do skládání duetů. To není úplně snadná disciplína, musíte být otevření jeden vůči druhému - zároveň duet není ani tak píseň jako spíš malá divadelní hra, v níž postavy vedou dialog a musí být v uvěřitelném vztahu. Nakonec nás to ale hodně bavilo a jsem rád, že do toho se mnou šla.

Beast Epic vychází po více než desetiletém odloučení opět u vydavatelství Sub Pop, které vás podepsalo na začátku kariéry. Tehdy se tenhle label pokoušel najít novou identitu, odstřihnout se od minulosti s grunge a Nirvanou. Sázel právě na nové akustické písničkáře. Jaká nálada tu panuje dnes? A proč jste se k Sub Popu vůbec vracel?

Se Sub Popem jsem se nerozloučil ve zlém, zůstali jsme přátelé, proto bylo snadné se vrátit. A není to ani tak, že by se mi u jiných vydavatelství nelíbilo, spíš mám rád autonomii. Rád si dělám, co chci a kdy chci. A u ostatních labelů vždy bylo nějak víc lidí, kteří mí do toho chtěli kecat. Na Sub Popu mě nepřestává fascinovat, jak pestrý katalog a různé umělce k sobě dokážou přitáhnout.

V jedné fázi kariéry jste přestal psát písně spontánně během volných chvil, ale vytvořil jste si rutinu a nařídil cosi jako pracovní dobu. V jednom ze starších rozhovorů popisujete, že ráno odvezete děti do školy, a pak se pustíte do práce. Promítla se tato změna do písní a do jejich témat?

Teď už je to zase jinak. Opustil jsem tuhle strategii, a ne proto, že by nefungovala, věnuji se víc jiným aktivitám – třeba maluji. Člověk potřebuje čas, aby něco zažil, zjistil, kam ho život vede, a pak o tom může zase začít skládat písně. To se mi právě děje teď, nechávám život plynout, zajímá mě, co se stane. Při té pracovní rutině nebyl na život čas, byl jsem ponořený do skládání, piloval jsem písničkářství coby řemeslo. Mělo to svou roli, vyplatilo se to. Teď si ty znalosti nesu sebou a žiju.

V průvodním slovu k albu Beast Epic píšete, že to je deska o tom, jak se čas podepisuje na našich srdcích a tělech; o tom, jaké to je dál a dál dospívat, když už by člověk vlastně měl být po čtyřicítce dospělý. Je to pro vás těžší zkušenost? Být písničkářem ve středním věku než být mladý písničkář?

Do jisté míry ano. Člověk si už odnáší nějaké jizvy. Starší lidé mají více důvodů plakat nad věcmi, kterým v mládí nerozuměli. Ale vlastně o tom, co říkáte, jako je čas, zpívám, už od svých začátků. Dokola. Člověk doufá, že má takové téma a je v něm natolik upřímný, že ho dokáže zpracovávat z mnoha různých stran - a je stále nosné.

Když je řeč o tématech, jak inspirativní je pro vás politika? Tvrdil jste, že deska The Shepherd's Dog byla poznamenaná vztekem ze znovuzvolení George W. Bushe. Trump vás ke komentářům neprovokuje?

Politikou nejde být neovlivněn. Na druhou stranu je až překvapivé, že na to, kolik času trávím v debatách o politice s přáteli, do písní mi moc neprosakuje. Když zasednu a chci skládat, chci napsat něco, co má pro mě osobně význam, o čem doufám, že přetrvá - a politiku beru jako obor, který je plný zvratů a vzbuzuje nedůvěru. Politikům se nedá úplně věřit. Možná proto se jí vyhýbám. A není to tak, že chci, aby moje písně byly za každou cenu pozitivní – to vůbec ne, ale přeji si, aby byly pravdivé.