Frankfurtský veletrh: knihy jako virtuální realita

Nizozemské a vlámské malířství se těší světové proslulosti jména jako Rubens či van Gogh vyvolávají konkrétní představy. Zato nizozemská a vlámská literatura stejného ohlasu nedosahuje, ačkoli je v poslední době hojně překládána do mnoha jazyků. Takto si vloni postěžovali autoři Dějin nizozemské a vlámské literatury, které vydalo nakladatelství Academia.

Jiná je ovšem situace v sousedním Německu. Tam byla literatura tohoto jazykového prostoru čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu již roku 1993, přičemž snahou pořadatelů tehdy bylo objevit pro německý knižní trh významné vlámsky a holandsky píšící autory. A to se skutečně povedlo, spisovatelé jako Cees Nooteboom či Harry Mulisch se později těšili pozornosti nejenom ze strany kritiků, ale jejich romány se s železnou pravidelností objevovaly také v žebříčcích bestsellerů.

Znovu se Flandry a Nizozemí staly hostem veletrhu právě letos. Organizátoři tentokrát počítali s tím, že svoji kulturu a klasické autory nemusí v Německu příliš představovat, a tak se zaměřili na literární dění a výboje nejsoučasnější. S tím souvisí i vysoký počet překladů aktuálních novinek do němčiny: v roce 2016 vyjde 376 nových titulů všech žánrů z Flander a Nizozemí, z toho 230 nově přeložených.

Knihy na obzoru

Umělecký vedoucí odpovědný za prezentaci Flander a Nizozemí Bart Moeyaert, úspěšný autor knih pro děti a mládež, zvolil jako hlavní motiv expozice moře. „Chtěl jsem hovořit o tom, co máme společné,“ říká. Odsud i motto expozice „To je to, co máme společné.“ Nešlo jen o Severní moře, ale spíš o moře coby literární obraz. Podle Moeyaerta je úžasné, neboť má svou poetičnost i politický náboj – čímž myslel problematiku uprchlíků – a také není vždy jen vlídné a krásné. Jak dodal, moře také láká proto, že při změně perspektivy vždy lze objevovat nové horizonty, stejně jako se dají odkrývat další a další vrstvy literatury psané v holandštině.

Hlavní expozici dominovala scéna širokého mořského obzoru a pláže s křesly a lehátky, do kterých bylo možné se usadit nebo uložit. Svérázné pobřeží ovšem neosvětlovalo slunce, ale vitríny zabudované přímo v podlaze a přinášející mimo jiné pohled do pracoven soudobých nizozemských literátů. Jejich díla, která jsou na současném německém trhu dostupná ve skutečně obrovském množství, si mohli návštěvníci přímo v hlavní nizozemské hale rovnou zakoupit. Nebo se s nimi osobně setkat na mnoha čteních a debatách.

Nizozemská „kulturní ofenziva“ probíhala na několika frontách. Tamní spisovatelé se představili v řadě německých měst, otevřeno bylo několik výstav. Přímo na veletrhu ovšem prezentace nebyla nijak bombastická, pokud nepočítáme zhotovení několikametrové „nejsladší knihy veletrhu“ z holandské čokolády. Tvůrci vsadili spíše na menší chytré interakce s návštěvníky. Nabízeli kupříkladu návštěvu „knižního doktora“, který na základě pohovoru určil diagnózu a vydal speciální recept s názvem knihy, kterou na dané obtíže doporučil používat, tedy číst.

Další návštěvníci si mohli nechat zanalyzovat pochody, které se odehrávaly v jejich mozku během četby literární ukázky. Šlo prý o součást univerzitního výzkumu, který měl pomáhat při tvorbě dokonalejších elektronických čteček, a také o propagaci díla Arnona Grünberga. Nejvýznamnější tamní spisovatel nejprve experimentoval sám na sobě, když několik kapitol jedné své knihy napsal se senzory na hlavě, posléze chtěl totéž vyzkoušet na svých čtenářích.

Na více místech bylo možné pohroužit se pomocí speciálních brýlí a sluchátek do virtuálních světů vymyšlených nizozemskými literáty: ocitnout se v kůži psa drženého v zajetí, zrazené dívky páchající sebevraždu skokem z okna. Případně se lidé mohli nechat přenést do rodiny, z níž zůstali jen otec a devítiletá dcera, kteří spolu v podstatě nekomunikují a realitu každý z nich vnímá jen ze své velmi odlišné perspektivy - účastník si přitom mohl vybrat, uvnitř které z hlav se chce ocitnout.

Virtuální realita patřila k hitům letošního veletrhu obecně, vyzkoušet si ji bylo možné snad v desítkách stánků. Mohlo přitom jít o „pobyt“ v relativně stabilním světě, v němž scenérie plápolajícího ohně podkreslovala poslech vyprávěného příběhu, nebo o pohyb ve světě, ve kterém se na recipienta řítily stěny vytvořené z písmen. Zkoumáno bylo to, jak mohou další smyslové vjemy podpořit zážitek z četby či z poslechu knihy. A také to, jak by se tyto metody daly využít například ke vzdělávacím účelům: k uvádění do světů filozofie či psychologie nebo k virtuálnímu navštěvování muzeí či galerií.

Pravda a láska

Česká účast na veletrhu byla letos poněkud netradiční. V rámci oficiálního programu nepřijeli  beletristé či básníci, ale spíše osobnosti, které se proslavily na poli non fiction literatury. Všechny je spojuje především vztah k Václavu Havlovi, jemuž byl český národní stánek tematicky věnován, a to při příležitosti jeho nedožitých osmdesátých narozenin a pátého výročí úmrtí.

Prezentace České republiky byla připravena ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, veletrhu se osobně zúčastnil její ředitel a autor Havlova životopisu Michael Žantovský. Dalším hostem byl zkušený novinář Karel Hvížďala, autor dvou hojně překládaných knižních rozhovorů s Václavem Havlem. Přítomni byli i četní zástupci českého knižní kultury, v expozici českého stánku bylo představeno téměř dvacet našich nakladatelství. Spisovatel a předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů Martin Vopěnka vyjádřil s výběrem letošních hostů porozumění: v literatuře podle něj nejde jen o krásu slova, ale i o sílu a hloubku myšlenky.

Český stánek byl slavnostně otevřen sociologem a teologem Tomášem Halíkem. Tohoto muže prý Havel označil za jednoho ze svých nástupců, ale za stávající situace je prakticky vyloučeno, aby se tento uznávaný katolický kněz skutečně stal českým prezidentem. Ve svém suverénně proneseném projevu Halík citoval výrok, jejž měl pronést Aeneas Silvius Piccolomini, že česká selka zná bibli lépe než italský prelát, a zdůraznil úlohu písemnictví pro identitu českého národa.

V jeho případě nešlo o frázi, protože dějiny literární kultury jsou úzce propojeny i s jeho rodinnou historií. Jeho otec byl znalcem a editorem díla Karla Čapka, k jehož textům se v svých esejích opakovaně vrací i Tomáš Halík, stejně jako k Franzi Kafkovi, Jaroslavu Haškovi, Cervantesovi či Rabelaisovi. Při proslovu byl Halík nucen zápolit s velmi hlasitým programem sousedního ruského stánku, k čemuž poznamenal, že to symbolicky vyjadřuje historické problémy Čechů s Rusy, kteří nám jsou i na obecnější rovině nebezpečně blízko a chovají se příliš hlučně.

Při veřejné debatě pak zdůraznil Halík potřebu prohlubování kulturní globalizace. Zamýšlel se také nad filozofickým smyslem Havlova proslaveného a dnes spíše vysmívaného a tupeného hesla o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Pravdu metaforicky popsal jako knihu, kterou zatím nikdo z nás nedočetl do konce, a proto by si na ni neměl činit absolutní nárok.

K téže větě se pak ve svém vystoupení vrátili také Žantovský a Hvížďala. Připomněli, že šlo o slogan vzniklý improvizovaně a narychlo, a až později k němu chtěl Havel doplnit, že pro uskutečnění onoho ideálu je potřeba se aktivně přičinit. Vzpomínali také na to, že právě na frankfurtském veletrhu byla v roce 1989 Havlovi udělena Mírová cena německých knihkupců. Havel si ji nemohl převzít osobně, nicméně v Praze bylo zorganizováno paralelní symbolické předání ceny a následně jeho zcela skutečná oslava.

Letošní české pořady měly relativně vysokou návštěvnost, což dokládá, že spolu s Karlem Gottem je Havel u našich západních sousedů nejznámějším Čechem. Podle Žantovského zájem o pořady, které knihovna pořádá v regionech České republiky, dokládá, že Havlův odkaz není ani u nás mrtvý. Přesto je bohužel otázkou, jestli veletrh nevytvářel v tomto smyslu před německou veřejností jakousi přitažlivější fasádu havlovského Česka

V souvislosti s Havlovým odkazem zazněla z úst Karla Hvížďaly rovněž varování před post-truth society, před společností, která neuznává žádné hodnoty a je zcela zmatená, takže v ní mohou mít úspěch dezinformační kampaně, jako jsou ty ruské. Žantovský současně poukázal na paradox, že si jsou mnozí soudobí politici až podezřele jisti tím, kdo je nepřítelem jejich národa a v čem spočívá klíč k řešení všech světových problémů. Na rozdíl od Havla, který o sobě a svých názorech neustále pochyboval, ale základní hodnoty, jichž se držel, neměnil.

Autor je redaktorem portálu iLiteratura.cz, kde najdete text v rozšířené podobě