Erben a socialistická vesnice. Náladová krimi Vodník nejsou jen hrátky se stylem

Když před třemi lety natočil Viktor Tauš druhou řadu krimi série Detektivové od Nejsvětější Trojice s názvem Modré stíny, mediální krajinou to zašumělo. Zápletka se zavražděným docentem na olomoucké univerzitě, která vyústí ve westernový souboj ve vile zkorumpovaného kvestora a již podmalovává uvažování nad prolínáním komunistických a postkomunistických struktur moci, sice mohla někomu připadat slabší, ale vizuální stránkou k sobě série přitáhla pozornost.

Tvůrci prací s barevnými plochami, zvukovou stopou, zastřeným obrazem i jeho vrstvením vytvořili tvar, na který se v některých momentech nadstandardně dobře dívalo. To, co by se dalo označit za náladovou krimi, nyní rozvíjí Tauš o poznání (sebe)vědoměji i v další sérii nazvané Vodník, která skončila v neděli a k vidění je na ivysílání České televize.

Pravda dvojnásobně zastřená

Rok 1987 a socialistická vesnice jako místo brutální vraždy. Mladá matka drží v rukou na dvoře stavení tělo kojence. Smrt se nese v duchu známých veršů z balady Vodník od Karla Jaromíra Erbena - „mrtvá hlava bez tělíčka“. Komunistická policie případ rychle uzavře. Vinna je matka, protože kromě ní a dvanáctileté kamarádky vnučky staré paní, které stavení patřilo, na místě nikdo nebyl. Sebevražda v cele je pak brána coby přiznání viny. Po třiceti letech se k případu ve svém volném čase vrací na popud oné dnes už dospělé dívky major Výrová, které se nezdá, že by matka takhle jednoduše mohla zavraždit své dítě. A nejen proto, že svědkyně tvrdí, že viděla, jak vzal dítě z kočárku vodník…

Vodník vznikl stejně jako předchozí minisérie Modré stíny, Případ pro exorcistu a Pět mrtvých psů podle scénáře a knih Michala Sýkory. Třídílný seriál se pohybuje mezi minulostí a současností, mezi vzpomínkami a detektivní snahou poskládat z nich dohromady čitelný a pokud možno pravdivý obraz. Major Výrová přitom vyšetřuje nejen starý případ, ale i práci svých kolegů, do které možná zasahovala komunistická moc. Tím pádem je „pravda“ dvojnásobně zastřená: původní vyšetřování vynechávalo svědky, pomíjelo vodítka a až příliš rychle vědělo, kdo je viník.

Podobně jako v Modrých stínech je zde tak přítomno téma přelévání ve strukturách moci z komunismu do demokracie. Tentokrát je ale intimnější, osobnější, nezasahuje až na ministerstvo vnitra a nenastiňuje korupci jako patologický problém současného Česka. Mocenské bitvy se odehrávají v rozvrácené a rozhádané rodině plné sobeckých jedinců, podobně jako v Erbenově Vodníkovi, jímž se puberťačky straší na půdě…

Navzdory v podstatě bulvární vraždě je přitom Vodník ztišenější než Modré stíny, které se překombinovanou zápletkou hlásily až příliš okatě k současným kriminálním seriálům stavějících na rozkrývání spletitých struktur, aniž disponovaly vypravěčskou suverenitou zahraničních vzorů. Princip „náladového seriálu“ dovádí tentokrát Viktor Tauš o krok dál v souladu s baladickým tématem.

Jenže vesnice

První díl trefně evokuje atmosféru socialistické vesnice, kde si každý vidí do talíře, ale zároveň neexistuje pocit skutečné komunity. Jak utrousí otec mrtvého dítěte, když musí po letech jít s banální i zraňující pravdou ven: „Jenže vesnice, vždyť to znáte." Ospalé víkendové odpoledne rozřezávají jen zvuky cirkulárek a hádky mladých manželů, kteří nezvládají věčně brečícího půlročního syna.

Psychické vyčerpání matky a její sžírající pochybnosti o vlastním mateřství by dnes byly diagnostikované jako laktační psychóza.  Ale manžel - skvěle zahraný Václavem Neužilem, který exceluje i v segmentech odehrávajících se v současnosti jako muž sžíraný vnitřní zlostí - je smete ze stolu slovy „zvládly to jiné, zvládneš to taky“. Jeho gesto přiblížit se po vnitřním zápasu se svou vesnickou macho identitou své ženě a nabídnout jí podporu nakonec jen stupňuje tlak v partnerském papiňáku, který začíná pomalu syčet.

Tauš buduje opakováním motivů brekotu, cirkulárek a partnerských střetů dojem znepokojivého napětí. To je sice trochu podryté, pokud divák zachytil na sítích debaty o způsobu vraždy, ale i tak se daří přesvědčivě evokovat domácí psycho, které jakoby téměř sociologicky odráželo realitu nejednoho mladého manželství v socialistickém Československu.

Vodník je esteticky zajímavější detektivka na tuzemských obrazovkách. Tauš znovu pracuje s barevností – tentokrát v tónech rudé a zelené, která se pojí s určitými motivy a náladami. Tváře se ocitají ve velkých detailech a naléhavě téměř vypadávají z rámu obrazu do prostoru, který zaplňují. Kamera proplouvá prostory nebo se plíží při zemi, skleněné plochy lámou obraz i zachycovanou realitu. Taušův tým si dává záležet, aby vizuální stránka nebyla podřízená a obětovaná příběhu.

Jistá předvádivost 

Na jednu stranu je možné všechno tohle vnímat jako ornamenty sloužící k tomu, že se na Vodníka znovu hlavně dobře dívá. V některých momentech práce s filtry opravdu působí prázdně a trochu předvídatelně – například emotivní rudou zalitá barová scéna, když komisařka Výrová probírá profil vraha s kamarádkou psycholožkou. Vytknout by se občas vizuálním volbám dala také zálibná nahodilost a jistá poučená předvádivost.

Zároveň je však Taušův estetický a symbolický kaleidoskop proměňujících se tónů, rastrů a filtrů dostatečně propojený s motivem zastřených vzpomínek, zapomínání, rozpomínání, rozjitřené i šálivé fantazie a vybavování si minulosti – nebo jejímu odkrývání navzdory. S tím, co postavy vědí, co nevědí, co zatajují, co jsou ochotné odhalit nejen o zločinu, ale i o sobě. Mlhavý opar flashbacků včetně těch naznačených, kdy seriál nestřihne do minulosti, ale zůstává v hlavě postavy, nese diváka ještě dál než do roku 1987. Vytváří téměř efekt jakéhosi bezčasí, v němž existuje zlo, které se skrývá v každém, třeba jako obyčejné sobectví. Což je téma výsostně erbenovské.

Je zřejmé, že série stále míří šokující vraždou a asertivní tvrdohlavou komisařkou na široké publikum, které vyhledává klasické pátrací detektivky. K tomu je tu také sdílná moralistní linka polistopadového pokračování komunistických elit, drama rodinných vztahů, humor, který do seriálu vnáší vztah mezi Výrovou a jejím mentorem, bývalým nadřízeným, i melodrama policejní party, která je jako jedna rodina.

Vrstevnaté vyprávění z různých, přelévajících se perspektiv podtržené náladovým vizuálem však zároveň láká publikum náročnější, které sleduje zahraniční seriály z ranku quality TV. Vodník má jen tři díly a řadu much, ale je důkazem, že i na malé ploše je v českých reáliích možné dělat v žánru krimi víc než jako Strážmistr Topinka vyšetřovat rozdíl mezi kozími a králičími bobky.