Drazí architekti, víte, čemu sloužíte?

„Stavby se dnes posuzují vlastně jenom podle toho, jak vypadají,“ říká Karolína Plášková, kurátorka výstavy Drazí architekti - Etika architektury. Ale je každá dobře vypadající stavba dobrá? A pro koho? Komu slouží, a koho naopak vylučuje? Plášková se rozhodla na to zeptat přímo architektů. „Chtěli jsme jim položit otázky, na které při své tvorbě nemyslí - nebo myslet nechtějí.“

Tak vznikla série osmi videí, kritických rozhovorů s architekty, které jsou do pátku vystaveny v Galerii Jaroslava Fragnera. Přesněji v prostorách lapidária – setmělé podzemí se docela dobře hodí k debatě o stránkách architektonické tvorby, které se normálně neukazují.

Přizváni byli většinou známí architekti oceňovaných projektů. Ptají se jich sociální vědci a vědkyně: sociologové, antropologové i sociální geografové. Architekt Jakub Cigler hovoří o Quadriu, komplexu obchodů, bytů a kanceláří, který projektoval pro společnost CPI magnáta Radoslava Vítka na pražské Národní třídě. „Můžeme se tvářit, že je to místo pro všechny, ale to, jak je to udělané, přispívá k tomu, že pro všechny není,“ zní ústřední námitka sociologa Petra Gibase – na videu vidíme naleštěné mramorové podlahy obchodní pasáže a obchody či prostranství kolem Quadria, kde se dá posadit jen k drahému drinku, protože lavičky chybí.

V dalším rozhovoru mluví zahradní architekt Zdeněk Sendler, autor mnoha oceňovaných parkových úprav, mimo jiné parku Hvězdička v Brně. Jak ovšem formovalo design to, že je místo určené převážně pro zdejší Romy? Najdeme tu rozhovor s Martinem Barrym, což je krajinný architekt a agilní organizátor konference reSITE. Jeho organizačním počinem je i Manifesto Market, enkláva s gurmetskými podniky na prázdných pozemcích mezi Masarykovým nádražím a nádražím Florenc.

Nebyl to nikdy vábný kout, teď jsou tu pěkná bistra, designové stavby z kontejnerů a spousta lidí; úspěch, oživení místa. Manifesto ovšem stojí na pozemcích investorské společnosti Penta, která tu bude stavět obří komplex budov. Není to jen způsob, jak „destigmatizovat“ nelákavé místo, než to tu obsadí zahraniční společnosti, jak v rozhovoru namítá sociální geografka Michaela Pixová?

Mnozí sociální vědci jsou předem zaujatí a ne všichni mají stejně precizní argumentaci, také architekti často v argumentech tápou. Kromě toho mají videa dohromady stopáž přes dvě a půl hodiny a ne vše, co tu zazní, je relevantní. Ač průměrný návštěvník snese jen menší dávku, i tak mu nejspíš udělá dobře – jako vždycky, když se mluví o něčem, co se zatím spíš vytěsňovalo.

Je to už druhá výstava Drazí architekti - při té první loni v létě psali vědci, novináři, kritici architektům dopisy a vzkazy, týkající se vztahu architektury a společnosti. Karolína Plášková ji připravila v rámci diplomové práce na oboru sociální design, což je obor na pomezí designu a sociálních věd, který vystudovala ve Vídni. Před tím studovala bakalářská studia architektury v Brně. Měla však pochybnosti právě o systému architektonické práce.

Jeho základní a obecně přijatý princip vystihuje v jednom videu architekt Jaroslav Dokoupil, autor obchodního centra Plzeň Plaza: „Poslední slovo má ten, kdo platí.“ Karolína Plášková namítá: „Každý má vždycky možnost volby.“ Jsou ateliéry, které určitý typ zakázek odmítají. Mohou se snažit vyjednávat a investora přesvědčovat o správnějším řešení, což je strategie, kterou volí většina oslovených architektů. Anebo aspoň situaci pojmenovat: „Je dobře, když architekti řeknou, co jim přináší placenou práci a k čemu pak takové stavby slouží,“ uzavírá Plášková.

Ve středu i v dalších dnech proběhnou doprovodné přednášky a procházky, více zde