David Bowie posouval hranice možného, říká saxofonista, který s ním nahrál poslední album

Přes patnáct let byl jedním z nejuznávanějších jazzových hudebníků, ale přes noc se díky nečekané spolupráci s Davidem Bowiem na desce Blackstar stal hvězdou a fakticky i zpěvákovým mluvčím. V rámci aktuálních Colours of Ostrava se ale Donny McCaslin představil hlavně jako osobitý muzikant, který nabízí originální směs jazzu a elektronické hudby.

Co pro vás znamená slovo jazz?

To slovo mě ihned přivádí k improvizaci. A napadá mě historie hudby, kterou za jazz považuji a kterou jsem studoval. Zásadní jsou dvě věci: improvizování a pak velikáni jako Miles Davis, Freddie Hubbard a Louis Armstrong.

Jaký byl koncept Blackstar a vaší vlastní desky Beyond Now? Producent Tony Visconti zmiňoval, že při tvorbě Blackstar vás ovlivnil třeba rapper Kendrick Lamar. To k jazzu úplně nesedí.

Při nahrávání Blackstar jsem celou dobu myslel na Davidovu hudbu. Na to, co za materiál napsal on. A do toho jsem se snažil vcítit, hrát to, co mi v tu chvíli přišlo pro každou píseň správné. Nemyslel jsem na žánry, ale co je to za píseň. Jak ke mně promlouvá Lazarus, jak ke mně promlouvá Blackstar. Co pro mě vystihuje duši skladeb. A podobné je to i na Beyond Now, kde jsme s kapelou společným jazykem v momentech improvizace hledali charakter hudby.

Ptám se proto, že poslední album jste nazval Beyond Now, tedy „Za dnešek“. Se svým zvukem míříte někam za hranice žánrů?

Myslím si to. Protože to, co děláme, cítím nejvíc jako průzkum terénu. Tak trochu i hudební hybrid, kde je zároveň přítomná elektronická hudba, ale smíchaná s improvizací. No a samozřejmě jazz.

S elektronickou hudbou experimentujete už několik let, od alba Casting Gravity, kde jste váš zvuk nazval „závanem elektroniky“. Proč zrovna tenhle styl?

Poprvé jsem se k němu dostal díky producentovi Davidu Binneymu, který mi řekl, že bych měl zkusit udělat něco s elektronikou. Začal mi pouštět velké množství nahrávek a objevoval mi zákoutí, o kterých jsem do té doby neměl tušení. Ta zvuková krajina mě pohltila. Je rytmicky mimořádně aktivní, ale k tomu často působí staticky.

Proč jste se rozhodli na novou desku připojit i cover mainstreamových kapel jako Chainsmokers?

Prostě se mi líbily ty písničky. Na albu je třeba i cover singlů od Deadmau5 nebo MUTEMATH.

Jaké je to stát se přes noc z hudebníka známého v okruhu jazzových posluchačů, hudební celebritou spojenou s fenoménem, jakým byl David Bowie?

Jedna věc na tom byla naprosto skvělá, spolupráce s Davidem kapele přinesla mnohem více příležitostí k živému hraní a celkově nás přivedla k mnohem zajímavějších vlivům než kdy předtím. Čím víc hrajeme, tím víc se naše hudba vyvíjí. Nacházíme se v neskutečně kreativním období. Ještě teď je vzrušující, že se to stalo.

Pro Toronto Star jste řekl, že „chcete zkusit něco radikálního, nezůstávat jen na jednom místě, ale umělecky růst“. Co myslíte tou radikalitou?

Přesně to, co bylo na Blackstar výjimečné, David neustále posouval hranice možného. Nejvíc ve spolupráci. Bylo by skvělé, kdyby tady bylo víc umělců jako on, kteří by měli podobnou odvahu udělat něco tak radikálního jako Blackstar. Deska byla populární i dobře hodnocená. Byla to od něj výjimečná volba, vybrat si nás jako zdánlivě vzdálenou jazzovou kapelu. Výsledek byl skvělý a ukazuje potenciální směr spolupráce mezi umělci a mezi žánry.

Takže chcete oslovit globální publikum, včetně lidí, kteří třeba v životě neslyšeli jedinou jazzovou nahrávku?

Jsem přesvědčen, že hudba může mít takový dopad. Chodí za mnou lidí, kteří mi říkají: „Nikdy jsem neměl rád jazz, ale to co děláš se mi líbí“ nebo „Nikdy jsem jazz neposlouchal, ale viděl jsem to, co jste dělali s Bowiem a dostalo mě to.“ Jsem přesvědčen, že to je výzva pro hodně lidí, kteří se zabývají jazzem a poslouchají ho.

Vystoupit ze své bubliny?

Ano, to je podle mě správná cesta.

Souvisí s překračováním hranic hudebních žánrů současný způsob konzumace hudby? Myslím tím éru Spotify, kde v jeden moment můžeme poslouchat mainstreamové hitparády a hned potom si pustit alternativní neznámý jazz.

Nejsem si tak úplně jistý. Vždycky jsem poslouchal hodně různorodou hudbu. Myslím, že v hudebních začátcích mi nejvíc pomohlo právě tohle. Mít tu možnost, svobodu. Vzít si jakoukoliv nahrávku, kterou jsem našel, ať už je to elektronická nebo jazz a sžít se s ní, nechat ji do sebe nasáknout. Když to uděláte, spojíte se s nitrem skladby. Dnes se místo toho ale někdy stává, že se na Spotify dostanete k takovým odbočkám, že je těžké zaměřit se na podstatu toho, co slyšíte.

V čem je to problematické?

Někdy se s tím setkávám, když hudbu učím. Povzbuzuji studenty, aby se věnovali stylům, kterými naplno žijí, ale aby se zároveň s tím zaměřili na to, že skutečně stráví čas tím, že se v hudbě rozplynou.

Je v současné hudbě něco, co byste nazval jako zvuk dneška? Něco, co má potenciál být většinovým zvukem budoucnosti?

Je toho spousta. Poslouchám mnoho věci, které považuji za super inspirativní. Jako kapela, Deerhoof, nejnovější album Radiohead, miluji Kendricka Lamara, mám rád věci od Jona Stevense, kapelu Autolux. Ti všichni zní velmi současně.

Když jste s Davidem Bowiem nahrávali, zmínil jste, že jste byli pořád uprostřed nahrávání a plánovali pokračovat ve spolupráci. Bavili jste se i o směřování hudby v dalších letech?

Na něco takového si vzpomínám. Chtěl mi v tomhle ohledu během nahrávání ještě dost věcí sdělit. Bohužel si už přesně nevzpomenu, co říkal, ale tvrdil, že při našem hraní se v okmažiku improvizace dostáváme k jádru zvukových možností v okamžiku improvizace.

Jde v podstatě o to zachytit kouzlo okamžiku?

Mluvil o tom, že to je cesta, kterou bychom se měli vydat. Otevřít nové zvukové možností pro saxofon, používat pedály, zkreslení a improvizovat se vším v jeden okamžik. Tak, jak to nikdy nejde naplánovat - jen zapnout a zkoušet.