0:00
0:00
Kultura19. 9. 20197 minut

Co dělá Rambo Mexičanům, když zůstane sám doma

Ikonická akční sága končí v kaluži Poslední krve

Autor: Vertigo Média

I ti, kdo nikdy žádný film z téhle série neviděli, vědí, kdo je Rambo. Ikonický akční hrdina osmdesátých let s tváří a muskulaturou Sylvestra Stalloneho se se čtyřmi snímky a lavinou merchandisingu stal součástí pop-kultury. A pro pravicové politiky od dob prezidenta Ronalda Reagana zkratkou pro zahraniční politiku silné Ameriky, která se nebojí naložit komunistům a zloduchům na všech kontinentech. Měřeno očekáváním fanoušků tak není překvapující, že snímek Rambo: Poslední krev, který měl ve čtvrtek českou premiéru, byl jedním z nejvíce vyhlížených letošních filmů.

Už od představení traileru na festivalu v Cannes, který uctil Stalloneho kariéru, se spekulovalo, kterého nepřítele Spojených států si tentokrát vezme naštvaný a nezničitelný vietnamský veterán do parády a jak ve třiasedmdesáti pojme svého akčního hrdinu, který jako armáda jednoho muže vždy osamoceně vyhrával války, jež Amerika prohrávala. Rambo: Poslední krev je finále celé ságy, kolem níž se vytvořila i slušná mytologii, s níž si bylo možné ironicky nebo revizionisticky pohrávat. O to překvapivější je, jak málo je poslední Rambo nakonec vlastně „Rambo“.

↓ INZERCE

Rodinná záležitost

S vyhlídkou na normální život a domov opouštěl vietnamského veterána trpícího posttraumatickým syndromem před jedenácti lety čtvrtý díl jednoduše nazvaný Rambo. Věčně neklidný tulák pronásledovaný pocitem viny za smrt kamarádů ve Vietnamu a odmítaný vlastní zemí měl vždycky komplikovaný vztah k domovu. Na konci čtvrtého dílu se zdálo, že by se to mohlo změnit. Kráčí k poštovní schránce se svým jménem, která stojí na konci prašné cesty vedoucí k ranči v Arizoně, jejž zdědil po otci.

Právě na něm podle expozice nejnovějšího dílu prožil uplynulých jedenáct let v jakési rodinné harmonii. Odhlédneme-li tedy od promyšleného systému tunelů, které si vykopal kolem ranče a kde ve volném čase ve výhni kuje čepele a opečovává zbrojní arzenál, za který by se nemusela stydět malá středoamerická republika. Jeho koníček mu pomáhá „držet pod pokličkou jeho démony“. Vietnam i starý Rambo jsou ale jen povinným dozvukem minulosti,  obligátně odbytým jedním flashbackem do vietnamského pekla.

Rambo: Poslední krev je v porovnání s předchozími snímky úplně jiný typ filmu. Začíná a dobrou půli pokračuje jako rodinné melodrama s prvky mexické telenovely. John Rambo na farmě chová a cvičí koně, projíždí se po planinách Arizony a žije si sám pro sebe a pro svoji dceru - dívku, kterou vychoval poté, co ji po smrti její matky opustil otec. Ta ho ovšem chce hledat v Mexiku a zjistit, proč odešel. A absentující otec v Rambovi dokáže zažehnout podobný hněv jako kdysi členové Viet Congu. „Nevíš, jak temné dokáže být lidské srdce,“ hřímá v jedné ze svých lekcí. Což je zásadní odklon. Dřív Rambo bojoval za ideály, za Ameriku; a za to, aby jeho i jeho spolubojovníky milovala jejich vlast stejně, jako oni milují ji, jak slavnostně říká na konci druhého dílu. Zápletka s neposlušnou dcerou, již v necivilizovaném Mexiku unese gang překupníků se ženami, mění boj v čistě osobní, rodinnou záležitost.

Autor: Vertigo Média

Stallone se i tentokrát podílel na scénáři a je z něj patrné hlavně to, že si doma pouštěl 96 hodin s Liamem Neesonem. Rambo: Poslední krev totiž neinvenčně spadá do trendu akčních stárnoucích mužů/otců, kteří zachraňují své dcery z rukou světových zloduchů. V Rambovi mají podobu brutálních Mexičanů, kteří se ničeho neštítí a v duchu politiky Donalda Trumpa je nutné držet je za vysokou zdí. Nebo je - když na to přijde - zpoza ní vylákat do amerického hájemství, kde je čeká spravedlivá a dostatečně krutá smrt. Nejnovější Rambo tak obrací předchozí trajektorie hrozby: dříve chránil Ameriku bojem po celém světě, teď ji brání před invazí.

McGyver na steroidech

Poslední krev rozhodně není cvičení v etnické citlivosti. Ostatně ta Ramba nikdy nijak zvlášť nezajímala, ať už bojoval v Afghánistánu nebo Barmě. Zobrazení Mexičanů se přesto až příliš nepříjemně potkává s vizí hordy násilníků z jihu, kterou propaguje Trump od začátku svého úřadování. Stalloneho Rambo byl přitom v rámci možností žánru vždy ideologicky trochu komplikovanější, než mu bylo připisováno. Sice byl považován za promotéra reaganovské politiky, ale levicově smýšlející Stallone do filmů z osmdesátých let vpašovával i chvilky podvratnosti. Žádné takové nuance ale v Poslední krvi nejsou. Bez ohledu na to, že Rambo mluví španělsky a vychoval dívku s mexickými kořeny.

Ona mexická telenovela je nevyhnutelně jen pozadím pro čekání na zlom, kdy se Rambo musí znovu přepnout do módu tragický hrdina, který se nedokáže vymanit ze začarovaného kruhu násilí, vzteku a agrese. Ať se snaží, jak se snaží, vždycky si jej démoni najdou. A mění se v monstrum, jemuž jde jedině o spravedlivou pomstu. Té se mu dostane vrchovatě v závěrečné třetině. Po klasické intenzivní montáži složené z pilování hlavní, trénování střelby lukem, vyrábění výbušných střel i budování systému důmyslných smrtelných pastí, kdy se mění v McGyvera na steroidech, se utká s bandou nepřátel v duchu krvavé varianty hitu Sám doma.

Autor: Vertigo Média

Stovky mrtvol a počítání těl (tzv. body count) byly součástí Rambova světa i nového pojetí akčního filmu od druhého dílu z půle osmdesátých let. Rambo byl vždy násilný. A kvůli násilí v řadě zemí zakazovaný a kritizovaný i americkými médii. Nicméně v jedničce to bylo násilí tlumené, když se film více soustředil na psychologii hrdiny. Další dvě pokračování sice vršila jedno tělo na druhé, ale pojetí násilí odpovídalo extrémně nadsazenému komiksovému stylu. S přehoupnutím do nového milénia ale násilí začalo kopírovat širší trendy. Rambo z roku 2008 je evidentně ovlivněný brutalitou a explicitností Hostelu, jenž vnesl do mainstreamu tzv. torture porn. Podobně je pojato i násilí ve finále Poslední krve, a ze závěrečného střetu se tak stává necenzurovaný gore fest vrcholící vyjímáním orgánů z těl.

Sylvester Stallone a jeho akční filmy měly vždycky jednu slabinu. Ve výsledku se bral nesmírně vážně na ten typ zábavy, jíž se stal s rolí Ramba tváří – tedy na únikovou akční podívanou v podstatě pro děti, jen s ratingem pro dospělé kvůli barelům krve a kupám mrtvol. Na rozdíl od svého souputníka a představitele humornějšího, odlehčenějšího akčního typu Arnolda Schwarzennegera. Zatímco filmům z 80. let vážnost procházela, protože zapadala do celkového campového pojetí, v Poslední krvi tenhle odstup chybí. A autoři ho nenahradili ničím jiným. Třeba tím, že nevyužili možnost nadhledu a hraní si s odkazy.

Stallone tak zkouší vážně rozjímat nad temnotou lidského srdce, nad svými démony (jeho plastickými operacemi změněný obličej z něj dělá v několika momentech pobíhání po tunelech zajímavou nestvůru) a potažmo nad svým místem ve filmovém průmyslu. Vždycky se vpisoval do svých filmů. Od zákrut svého života přes názory na politiku až k pohledu na vedení filmových studií a byrokraty, kteří mu v jeho očích komplikovali kariéru. Oblíbeným motivem jsou různé verze ukřivděnosti. I sebeprůměrnější Stalloneho film bývá zajímavý tím, že ukazuje, jak se sám vidí; jak vnímá to, kde si stojí jako hvězda, jako herec, jako autor, jako značka.

A také Poslední krev nese v tomhle ohledu celkem jasnou zprávu, jen je třeba si na ni počkat do závěrečné montáže, která se skládá z ikonických scén ze všech předchozích dílů. Jakoby chtěl Stallone podobně jako Rambo všem důrazně připomenout, s kým mají tu čest – s mužem, který změnil žánr i pojetí akčního hrdiny. Ať už si o jeho posledním Rambovi myslí cokoliv.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].