Chceme působit spíš jako festival, říká ředitel veletrhu Svět knihy

Letošní ročník největšího knižního veletrhu v Česku slavil úspěch a rekordní návštěvnost 46 tisíc lidí. „Chceme, aby vše působilo spíš jako festival než veletrh,“ říká ředitel Světa knihy Radovan Auer. Post převzal před dvěma lety a vytkl si za cíl proměnit akci, která se postupně propadala hlavně do komerční podoby. Chtěl vrátit na Svět knihy malé nakladatele i prestižní jména, která ustupovala velkým nakladatelským domům, přivézt známé autory, zpřehlednit a obohatit program a vytáhnout ho před hlučné haly Průmyslového paláce i mimo areál Výstaviště, ale také zlepšit občerstvení a celkovou atmosféru včetně vizuální podoby. Loni v rozhovoru ro HN přiznával, že některé změny jdou pomaleji, než by chtěl -  ale zdá se, že většinu toho se pomalu daří naplňovat.

Za čím lidé na veletrh přicházeli?

Myslím si, že to je kombinace toho, za čím chodili dřív - což byly hlavně slevy a to, že je tam na jednom místě kompletní nabídka nakladatelství.  Můžete si tam knížky nechat podepsat od jejich autorů. A pak je tu atmosféra: aby si člověk vše opravdu užil, aby byl bohatý a zajímavý program a hodně pořadů, dobré občerstvení, aby se tady lidé potkávali.

Čím se veletrh odlišuje od jiných akcí v Evropě?

Řekl bych, že se od nich zatím jen učíme. Ostatní veletrhy jsou každý jiný. Frankfurt je spíš marketingový veletrh, kde se nakupují práva na knížky, Lipsko je zaměřeno na čtenáře. My jsme veletrh, který je v malé zemi, takže nikdy nebudeme mít byznysový dopad. Nebudou se tu podepisovat velké smlouvy, také se tedy zaměřujeme hlavně na čtenáře neboli koncové zákazníky.

A o co měli největší zájem?

Chceme být univerzálním veletrhem. Já říkám, že jsme od kuchařek po filozofické eseje. Je u nás řada akcí, festivalů a veletrhů, které mají své zaměření, téma. Veletrh by měl oslovovat univerzální publikum, což znamená - zaujmout seniory i mladé publikum, lidi, kteří za rok přečtou sto knížek, i ty, kteří jich přečtou deset. Z toho vyplývá, že se vlastně nedá jasně říct, o co byl největší zájem. Letos jsme měli Humbook stage zaměřenou na young adult literaturu. Dopadlo to skvěle, byla po celý den narvaná, ale zároveň se táhly hodinové fronty na Davida Grossmana. Byli to úplně jiní návštěvníci - což je obrovská deviza našeho veletrhu, na které chceme dál stavět. Jsme pro všechny a každý si tam najde to svoje.

Proto byly tématem letošního ročníku i komiksy?

Také. A chtěli jsme podtrhnout i fakt, že komiks by měl být vnímán jako seriózní literatura. Tady má komiks trochu jiný vývoj než ve světě, u nás byli největšími modlami Rychlé šípy, Kája Saudek, ale i třeba Čtyřlístek. Neznali jsme komiksovou klasiku a superhrdiny. Ale myslím si, že jsme se se světem srovnali a začali vystrkovat růžky: že český komiks se teď nadechl k velkému rozmachu a začíná rezonovat i v zahraničí. Další věc je, že ve světě je komiks vnímán jako něco, co pomáhá dětem se dostat k „normální literatuře“ a celkově ke čtení, ale u nás se s ním zatím tolik nepracuje. Navíc se u nás komiks hodně zabývá skutečnými příběhy 20. století, což je látka, která se na školách moc nevyučuje. Existuje několik velkých projektů, které se těmto tématům věnují - a mají velký ohlas mezi čtenáři.

Pravidelnou součástí jsou návštěvy významných zahraničních autorů. Je těžké přesvědčit je, aby přijeli do Prahy?

Je. Člověk nemůže stavět na tom, že ho sem pošle jeho agent nebo jeho nakladatelství, aby svou knížku propagoval, na to je náš trh příliš malý. Musíme stavět právě na atmosféře, na dobré pověsti, na zajímavém programu a na tom, že je veletrh v Praze, která je samozřejmě lákadlem. Aby si zahraniční autoři mezi sebou řekli, že v Praze je to příjemné, byl tam dobrý moderátor, který s nimi měl velkou diskuzi a čtenáři o něj měli velký zájem. Pak si z toho může být to, co sem může zahraniční autory lákat.

Koho bylo nejtěžší přesvědčit?

To se nedá úplně říct. S někým je to takové, že mu napíšete e-mail a on řekne ano, ale pak to třikrát změní. Někdo jiný si naopak nechá poslat materiály. Vždycky je to proces velmi dlouhý, trvá to čtyři pět měsíců a nedá se říct, že by to s někým bylo jednodušší a s někým složitější.

Jak vybíráte státy, které se stanou čestnými hosty? Letos to byl Izrael, loni severské státy.

Snažíme se najít samozřejmě ty nejatraktivnější, což byly právě severské země před dvěma lety. I Izrael patřil k atraktivním zemím. Příští rok to budou země jižní Ameriky: tenhle kontinent má silnou literaturu, ale nikdy tu nebyla prezentována souhrnně. Vycházíme i z toho, že už existuje projekt kulturní výměny mezi jihoamerickými státy a Českou republikou - takže je to vždycky  souhra různých okolností.

Ve světě stoupá obliba audioknih a e-knih – i vy se jim na veletrhu věnujete. Nahradí podle vás tištěné knížky, nebo jsou to katastrofické scénáře?

Chtěl bych oddělit audioknihy od e-knih – ty se zasekly na určitém bodu, který je celosvětově někde mezi 5 a 15 procenty trhu, a už nerostou. A osobně si myslím, že už ani růst nebudou, že lidé, kteří mají rádi literaturu, mají rádi fyzické knížky. Od spousty těch, kteří čtou e-knihy, slyším, že pak stejně ještě chtějí mít v knihovně tištěnou verzi. U audioknih je to jinak, audioknihy jsou náš fenomén. Mají u nás velkou oblibu, zájem o ně roste celosvětově, u nás je to ještě mnohem markantnější – a dál roste o 20 až 30 procent ročně.

Čím je zdejší popularita způsobena?

Jde v podstatě o jiný druh vnímání literatury – respektive je to omezí mluveného slova a  literatury a dává to možnost „přečíst si“ takhle knížku i ve zrychlené době. Jedu do práce, pustím si jednu kapitolu, dá se to zkrátka lépe sladit s jinými aktivitami než čtení klasické knihy. U nás ale ve prospěch audioknih ještě hraje to, že máme obrovskou tradici mluveného slova. Rozhlas vždycky dělal velmi kvalitní četby na pokračování a rozhlasové hry, ve kterých vždycky účinkovali ti nejslavnější herci. A to se týká i audioknih – herci pořád mají vztah k mluvenému slovu a rádi audioknihy namlouvají. Já jsem si přečetl Citlivého člověka od Jáchyma Topola - a teď si ho chci poslechnout jako audioknihu, protože ji namluvil Petr Čtvrtníček, což tomu dodává ještě další rozměr.

Berete nová média jako nutný vývoj?

Od řady lidí slyším, že dnešní generace nečte, protože hraje počítačové hry a kouká se na videa na YouTube. Ono je to spíš tak, že člověk musí s trendy pracovat. Technologie se prostě vyvíjejí, literatura na to musí reagovat, nicméně já jsem přesvědčen o tom, že tištěná kniha tady bude vždycky a bude mít velkou sílu. Díky zmíněné kampani Rosteme s knihou se potkáváme i s kolegy, kteří propagují čtení na evropské úrovni. Ve Finsku dělali výzkum, jehož prostřednictvím chtěli přijít na to, jak děti dostat ke čtení. Měli tisíc dětí a polovině z nich rozdali tablety nebo čtečky a polovině fyzické knížky. Už po dvou dnech si děti se čtečkami začaly půjčovat tištěné knihy, protože jsou obklopeny spoustu digitálních přístrojů, takže čtečka je pro ně jen další věc, kterých mají doma mraky. Naopak papírová knížka je pro ně něco extra.

Vy sám audioknihy posloucháte?

Je to každopádně jiný žánr a ubírá jednu složku imaginace. Buď se s tím smíříte, nebo ne. Když si člověk čte, musí víc zapojovat mozek. Čtení ho rozvíjí mnohem víc než jiné aktivity. Lidé, kteří pravidelně čtou, mají lepší práci a lepší výsledky ve škole. Takže ano, poslouchání audioknih „deformuje“, ale já nejsem tak zásadně proti. Kvůli své profesi toho musím načíst hodně, takže literaturu lehčích žánrů jako thrillery spíš poslouchám - a ty zásadnější knížky skutečně čtu.

Podepisují se vaše osobní preference na tom, co nabízí veletrh?

Určitě, tomu se člověk samozřejmě neubrání. Mám svoje preference a snažím se sem dostat autory, ke kterým celý život vzhlížím. Na výběru ale pracuje větší tým. Mám skvělého dramaturga, v Praze usazeného Francouze  Guillauma Basseta - a řekl bych, že se na programu odráží hlavně jeho vkus. Protože to je on, kdo autory shání a oslovuje.

Působil jste ve filmovém a kulurním marketingu. Jak dlouho trvá akci zorganizovat?

V podstatě celý rok, ale klíčová rozhodnutí se dělají ještě mnohem dřív. To, že v roce 2019 budeme hostit latinskoamerické země, jsme věděli už na podzim, takže rok a půl dopředu. Teď již vyjednáváme o letech 2020 a 2021 – jaké země, jaká témata. Stejné je to i s autory. Často je oslovíme, ale oni řeknou, že neví, že už letos přislíbili účast jinde. Nebo jsou zavření na chatě a píšou nový román. Je to běh na dlouhou trať. Potom vše celý rok chystáme, ale největší kus práce se dělá zhruba od ledna do května. V lednu musíme uzavřít katalog a vše organizačně připravit. Jsme poměrně malý tým, celoročně jde o čtyři lidi. Před veletrhem ale čítá až sto lidí. Máme různá oddělení – čímž myslím jednoho člověka, který pod sebou má spoustu externistů. Snažíme se spolupracovat i s experty odborníky, třeba na onu latinskoamerickou literaturu budeme dvě mít dvě odbornice.

Jak do všeho mluví sami nakladatelé? Veletrh pořádá Svaz českých knihkupců a nakladatelů. 

Sladit naše představy s představami nakladatelů je dost složité. Základní je, aby byli spokojení a aby u nás vystavovali, protože devadesát procent financí máme převážně z poplatků za vystavování. Musíme naplnit jejich představy o tom, jaké autory, kteří by se jim dobře prodávali nebo jim pomohli s propagací, sem chtějí přivést. Zároveň ale vše musí držet pohromadě - musí to mít hlavu a patu.

Letošní ročník měl mimochodem i „svou kauzu“ - neumožnil jste účast Jiřího Kajínka.

Zakázali jsme mu jakékoliv veřejné vystoupení. Nejdřív jsem o to nakladatele pouze požádal a on souhlasil, ale pak toho udělal tu mediální kauzu – která nám ovšem paradoxně možná i prospěla. Jinak z principu mi nešlo o případ Kajínek, vadí mi právě jeho veřejné vystupování poté, co byl propuštěn. Vlastně adoruje zločin, staví se do role Jánošíka a v podstatě lidem vysvětluje, jak je skvělé být bytový zloděj. A jak jsem říkal –hodně se zaměřujeme na děti, kromě veletrhu děláme i zmíněnou kampaň Rosteme s knihou. A nemohl jsem se smířit s tím, že budeme jako celebritu představovat člověka, který říkal: Nechoďte do školy, já jsem taky nechodil, pak jsem vykrádal byty a měl jsem se skvěle.