Brutální umění a tajemství, které neublíží

Musí být příjemné, když po rodičích zdědíte kapitál, který vám nikdo nemůže vzít. V případě Alžběty Skálové talent, píli a sklon k vymýšlení příběhů plných zlověstného tajemství, které ovšem nikomu neublíží. Šestatřicetiletá dcera Evy a Františka Skálových je známá svými půvabnými a ceněnými knižními ilustracemi pro děti, poklony se pravidelně vysekávají i její filmové tvorbě, ostatně její snímek Plody mraků letos zvítězil na Berlinale v kategorii nejlepší krátký film pro děti. Maminka roční dcery se nicméně nyní rozhodla tuhle svou dlouhodobou tvůrčí etapu přerušit: v Galerii Villa Pellé vystavuje pod názvem Chůze v šeru čistě svou volnou tvorbu, jíž si zatím víceméně nechávala pro sebe.

I na ní se pochopitelně podepisuje absolvenství ateliéru filmové a televizní grafiky v kombinaci s ateliérem ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. V „pelléovce“ jsou k vidění zejména její kresby a obrazy, konkrétně akvarely a akryly, přičemž kurátor Jan Rous dal logicky důraz na onen tajnosnubný, melancholicky laděný styl autorky, kdy se všechny příběhy odehrávají pod mlžným závojem, čili jsou jen naznačené, než že by byly přímo odvyprávěné. Bíle zahalená postava kamsi kráčí po poli, aniž je zjevné, zda jde spíš o toho, kdo straší, nebo toho, kdo je strašen. V křehké kompozici je zároveň obsaženo to, co je na Alžbětě Skálové tak přitažlivé: schopnost diváka okamžitě vtáhnout do výtvarné narace, která se pohybuje někde mezi symbolismem libujícím si v temnějších polohách s nejasným vyzněním a klasickou pohádkou, kde všechno špatné většinou nakonec stejně skončí dobře.

Osobně se mi na Chůzi v šeru hodně líbí autorčiny triptychy na dřevě. Jsou na nich zachycené jakési mozkové pochody, což může být odkaz právě na fakt, že hlava Alžběty Skálové musí být doslova napěchovaná imaginativními situacemi, které pak přenáší do svých děl. Mezi všemi těmi létajícími rybami, podivnými poutníky a symboly, k nimž si člověk může donekonečna přiřazovat vlastní volné asociace, se mi ale do hlavy vypálil zejména obrázek osamělého stavení, na němž vlastně není nic zvláštního. Dvoupatrová monumentální stavba ční ze svažitého terénu a až po chvíli člověku dojde nepříjemné vědomí, že není úplně zřejmé, jestli se divák divá na stavení, nebo se naopak stavení dívá na něj. Jako by se chtělo každou chvíli zvednout ze svých kamenných základů a jít si s ním přes keře o něčem popovídat. Věřím, že by to byla moc pěkná debata.

Taky Josefu Zlamalovi bude letos šestatřicet. V posledních letech se víc pohybuje v cizině než u nás, kde byla jeho práce vidět třeba loni v malostranském Museu Montanelli, v němž vystavoval spolu se sochařem Richardem Stiplem. Zlamal kreslí a maluje, většinou právě v dialogu s dalším autorem či autorkou, kterou je v posledním roce jeho partnerka, módní designérka Andrea Vytlačilová (o jejich spolupráci si podrobněji řekneme někdy jindy). Aktuálně se ale výjimečně prezentuje v dialogu s umělcem, s nímž si může popovídat opravdu jen hodně na dálku. Alén Diviš umřel už před více než půlstoletím a v Galerii U Betlémské kaple nyní visí některé z jeho ilustrací k Poeovi, Erbenovi či Starému zákonu. Zlamal jeho díla doplňuje vlastní tvorbou, v níž se objevuje řada styčných ploch. Kupříkladu v podobě mátožných postav vstupujících do zobrazených scén jako by z hluboké noci, z níž se na skok vynořují, aby se do ní po svém zachycení znovu zase zanořily.

Nevídaná monstra Zlamal rád portrétuje na ruční papír ze stoprocentní bavlny nebo na dřevo, oné rozmlženosti děje pak dosahuje zpětným vymýváním materiálu. Jímž může být i plátkové zlato, jak je vidět na jeho tuši na dřevě s názvem Naděje. Co by u jiného působilo jako marnotratné plýtvání, jeví se u Zlamala jako přirozené hledání nejvhodnější formy k propojení klasických biblických námětů s postmoderně rozvolněnými výpůjčkami ze současné populární kultury.

Zlamal mimochodem dva roky studoval na Akademii v Brémách a mezi absolventy klasického výtvarného vzdělání se většinou počítají i účastníci přehlídky Art-Brut-All v centru DOX, ačkoli název výstavy může asociovat něco jiného. Jenže s art brut, tedy uměním neškolených autorů, nemá tahle přehlídka nic společného. Název je slovní hříčkou odkazující k metalovému festivalu Brutal Assault pořádaném v jaroměřské pevnosti Josefov, kde se stejnojmenné výstavy konají pravidelně. Jde tedy o umění brutální, přímočaré až šokující, jak můžeme vidět na vstupní fotografii díla Jiřího Surůvky, jež otevírá nejen tuto Pražskou kavárnu, ale i celou výstavu. Mě potěšilo zařazení obrazů osmatřicetileté Ivany Štenclové, která na AVU vystudovala kresbu u Jitky Svobodové. Její obraz Kachna by si mohl do kanceláře pověsit nejeden novinář přemýšlející o tom, co může jeho text ve společnosti vyvolat. Což snad nebude platit pro tuto Pražskou kavárnu…