Baví vás hříchy a zločiny? Dejte se k polské církvi

Hlavní pondělní událostí na filmovce byla bezesporu projekce filmu Wojciecha Smarzowského Klér. Už když tu předloni promítal předchozí snímek Volyň, braly davy kina šturmem, nicméně co se tu dělo nyní, nemá nejspíš v historii přehlídky obdoby. Fronta se točila kolem celého bloku domů před Klubem kultury a už dvacet minut před začátkem bylo jasné, že se do sálu dostane jen úplný začátek. Zájem byl logický. Smarzowski má pověst filmaře, který se nebojí tematicky tnout do živého, což v tomto případě platí dvojnásob, neboť již výčet tagů na ČSFD zní u Kléru dost výbušně: „děti, manipulace, vydírání, náboženství, kněz, alkoholismus, korupce, církev, kostel, víra, pedofilie, úplatky“.

Už po pár minutách obecenstvo zjistilo, že s Volyní Klér spojuje nejen kontroverzní námět, ale i způsob zpracování. Ve Volyni zlo od dobra oddělovala národnost postav, v Kléru jejich profese: ústřední trojice farářů je čistokrevnou ostudou lidského pokolení, která nejenže propadá alkoholismu, ale navíc k tomu mluví sprostě, lže, krade, smilní, znásilňuje, vydírá, pomlouvá, stalkuje, a dokonce zabíjí. Přičemž čím vyšší postavení kněz má, tím je jeho chování odpudivější. Klér nás tak zavádí nejen na polský venkov, kde farář slouží mše kvůli tomu, aby si z vybraných milodarů koupil kořalku, po jejíž konzumaci jde sexuálně obšťastnit svou „kuchařku“. Ale i do nejvyšších pater církve, které dají v režisérově pohledu vzpomenout na nejbláznivější scény ze Zjizvené tváře nebo Mafiánů - včetně majetkových a sexuálních úchylek hlavních padouchů. Ovšem s tím rozdílem, že Smarzowski se „nezdržuje“ žádnou složitější psychologií o propadání člověka zlu: v Kléru se nepokouší odpovědět na otázku, co může vést lidi, jejichž jediným posláním je sloužit dobru, k tomu, že naopak dělají lidem peklo na zemi. Stejně jako v jeho Volyni stačil ke spuštění ďábla v člověku páchajícího následně nepředstavitelné zrůdnosti fakt, že mluvil ukrajinsky, v Kléru se člověk stává zločincem automaticky tím, že si na krk navlékne kolárek.

Smarzowski rád tlačí na divákovy emoce. Ve Volyni natočil dlouhé naturalistické scény, kdy Ukrajinci zaživa upalují polského chlapce nebo kdy kněz žehná sekerám ukrajinských vesničanů, s nimiž následně před kamerou rozsekají své polské sousedy. V Kléru sice násilné činy vidět nejsou, ale jsou zde podrobně popisovány, přičemž kameraman představitele obětí snímá v čelním pohledu za doprovodu dramatické hudby, která podkresluje jejich pláč. Emočním vrcholem je pak závěrečná scéna, jejíž patos už dosahuje takové úrovně, že se film stává nechtěnou karikaturou popisované problematiky: jediným způsobem, jak se může kněz stát znovu dobrým člověkem, je podle Smarzowského buď jeho odchod z církve, nebo ze života.

Zájem diváků u nás a hlavně v Polsku (tam ho od loňské premiéry vidělo přes pět milionů lidí) dokládá, že tenhle radikální portrét církve lidem vyhovuje podobně jako Samrzowského uchopení volyňského masakru. Zatímco u etnických čistek z druhé světové války však šlo o režisérův pohled na historii, v Kléru popisuje žhavou současnost. A jak je vidět z aktuální, čím dál vyhrocenější atmosféry v Polsku, současné útoky konzervativní vlády propojené s církví na LGBT komunitu a vůbec liberální kruhy dělají z Kléru ještě větší aktualitu, než byl během loňské distribuční premiéry.

V tomhle světle se ovšem Klér jeví poněkud kontraproduktivně: pokud totiž radikálním katolíkům v Polsku vyčítáme, že cokoli mimo církev považují naprosto slepě za zlo, měli bychom podobnou slepotu vyčítat i režisérovi, který za zlo naopak považuje naprosto vše uvnitř církve. Byť některé scény – v čele s „poslední večeří“ spiklenců zametajících stopy po zločinných kněžích – naznačují, že Smarzowski chtěl, aby film částečně jako karikatura působil. Je ovšem otázkou, zda to tak myslel i při scénách, kdy novinářka rozkrývající církevní zločiny okamžitě podlehne úplatku ve formě léčby vzácné nemoci, jíž shodou náhod trpí její syn, nebo kdy bagristi při úpravě cesty ke svatostánku narazí na hroby, jež nechá kněz snažící se urychlit stavbu bez mrknutí oka vyvézt buldozerem.

Když už mluvíme o Poslední večeři, v pondělí se na filmovce v rámci polského dne promítal také snímek Mlýn a kříž,  ve kterém Lech Majewski oživil postavy z plátna Pietera Brueghela Nesení kříže. Ale o něm až příště, tady zatím mé tipy pro dnešní den:

14:30 – Jak jsem strávil konec světa (Kino Mír)

15:00 – Etika nakrúcania dokumentárneho filmu (Respekt stan)

17:00 – Lekce filmu podle Milana Lasici (Respekt stan)

18:00 – Punk je hned! (Klub kultury 1)

20:30 – Skleněné rty (Slovácké divadlo)

21:30 – Jízda (Letní kino Smetanovy sady)

23:00 – Blue Jeans (Kino Hvězda)