Zuzana Čaputová: Cítila jsem neklid, pnutí, naštvanost

Setkáváme se k dalšímu rozhovoru nedlouho poté, co Slovensko zasáhla informace o vraždě dvou mladých lidí LGBT+ Matúše Horvátha a Juraje Vankuliče a postřelení dívky Radky Trokšiarové u baru Tepláreň v Bratislavě. Vražedný útok se odehrál 12. října 2022 a pachatel následně spáchal sebevraždu. Ukázalo se, že vrah se radikalizoval v době, kdy navštěvoval konspirační weby, které šířily dezinformace o židovské a LGBT+ komunitě. V Bratislavě tedy šlo o útok z nenávisti. Jak jste se o tragédii dozvěděla?

První informace jsem měla z médií, možná ze sociálních sítí. Nějakých dvacet minut po útoku byla venku informace, že došlo k vraždě, a myslím, že i kde. Potom chodily rozporuplné a neoficiální informace, že to byla vražda ze žárlivosti. Stále nebylo jisté, zda útok souvisel s tím, že oběti byly z komunity LGBT+. Potom se na sociálních sítích objevovaly tweety vraha. První tweet publikoval už před vraždou, to již začalo být podezřelé. Ještě než jsem šla spát, jsem věděla, že jsou dva lidé mrtví, ale zatím nebyly známé okolnosti. Sbíraly se informace. Ráno jsem mluvila s policejním prezidentem. V ten den jsem měla výjezd do Banské Bystrice, chtěla jsem aspoň základní údaje. To ještě byl ten chlapec na útěku. Potřebovala jsem jen vědět, co se děje, jestli je vyřešeno bezpečí obyvatel Bratislavy. Do půl hodiny byla venku zpráva, že spáchal sebevraždu. A tak se spojily informace z Twitteru s tím útočníkem. Nechal za sebou dopis, ve kterém se přiznal, takže bylo jasné, že motiv byl takový, jaký byl. 

Co jste v tu chvíli cítila?

Z toho rána si pamatuji pocity, které byly velmi podobné tomu, když jsem se dozvěděla o smrti Jána a Martiny. Tenkrát jsem však nebyla v pozici prezidentky, ale advokátky. Jsem velmi klidný člověk, ale po útoku u Teplárně jsem cítila neklid, pnutí, naštvanost… velkou směs emocí, protože se od začátku snažím upozorňovat, abychom si dávali pozor na slova. Nemluvme jen tak do větru, buďme zodpovědní. Sama jsem objektem nenávisti a věděla jsem, co lidé LGBT+ zažívají. Delší čas se báli. Dlouhodobě a také pár dní před útokem několik politiků zneužívalo toto téma, dělali z nich živé terče. A teď jsem si říkala: To snad není pravda, ono se to skutečně stalo i u nás, vždyť jsme na to upozorňovali, ale marně. A nyní má nenávist své oběti. 

Pak jste se rozhodla vyrazit do Teplárně. Co jste zvažovala, když jste promýšlela, jak by měla vypadat vaše reakce? A jestli tam jít?

Když se stane něco, co se dotkne mé emocionality, třeba pád rakety v Polsku, tak si velmi dobře uvědomuji, že musím mít své emoce pod kontrolou. Kdybych jim nechala volný průběh, tak mohou ovlivňovat společnost. S raketou to bylo velmi jasné, musela jsem zachovat chladnou hlavu a napsat status, který vyzve ke klidu, protože se musíme nejdříve dozvědět, co přesně se stalo. V případě Teplárně jsme věděli jasně, co a proč se stalo, vzhledem k tomu, že chlapec za sebou nechal tweety. Ale řízení vlastních emocí v těch emočně vypjatých chvílích je velmi důležité. Musím myslet na to, že moje vlastní prožívání se promítá na celou společnost. Tak jsem se ráno cestou do Bystrice vypsala v prvním statusu na sítích a myslím, že to kolegové trochu uhladili. Napsala jsem tam mimo jiné, že v boji s nenávistí musí být orgány činné v trestním řízení důslednější. V Bystrici jsem byla kvůli výpovědím lékařů v nemocnicích a na onkologii, řešili jsme i sociální témata. Pak jsem sledovala tiskovou konferenci premiéra Hegera k tématu vraždy a to byl důležitý bod v mém vnímání jeho osoby. 

V jakém ohledu?

Vážím si ho jako člověka, ale podle mě tam byla příležitost ustát situaci tak, jak ji lidsky cítil. On však bránil Matoviče, mluvil ve frázích, unikal z otázek, místo aby odpověděl. Když jsem tohle viděla, tak jsme zkrátili cestu a vrátila jsem se do Bratislavy. Chtěla jsem být tam, kde se to stalo. Je to vždy citlivé, mohu tam být nechtěná, nevítaná, neberu automaticky, že když někam přijedu, bude to s potleskem. Přece jen jsem představitelkou veřejné moci a mnozí nás mohou hodit do jednoho koše. Ale chtěla jsem tam být a měla jsem signál, že kdybych přijela, bude to pro ně v pořádku. Pak už jsem neváhala. 

Zrazovala vás od toho třeba ochranná služba? Nikdy není jistota, zda není víc útočníků. Nebo jestli to nebude inspirovat další.

Když jsem šla do Teplárně, tak ne, oni už jsou zvyklí. Nechám si poradit, respektuji jejich odbornost, protože dokážou vyhodnotit riziko, že se třeba nějaký prostor nedá dobře zabezpečit. Pár dní nato jsem šla na veřejné shromáždění, kde bylo asi čtrnáct tisíc lidí. Byla jsem tam i na tribuně. To byla jiná bezpečnostní výzva. Ale je to vždy na mně, jaké chci nést riziko. Například 17. listopadu 2022 jsem se měla zúčastnit debaty pořádané Martou Šimečkovou, ale řekli mi, že míra rizika je nejvyšší, protože ve městě je akce extremistů, jsou tam těžkooděnci a nedoporučují tam jít. Tak jsem se rozhodla: O. k., to není nutné úplně lámat přes koleno. Ale tady jsem si řekla, že účel cesty je důležitý a míra rizika snesitelná. Nešlo o mě. 

Vaše objetí plačícího majitele Teplárně Romana Samotného bylo velmi silné. Zvažovala jste, když jste tam šla, jakou reakci zvolit? Neměla jste obavu, s jakou emoční odezvou se tam potkáte? Bylo to spontánní?

Kolegové mě informovali, jak to bude probíhat, kam mám jít, kde budou stát novináři, že půjdu dovnitř do Teplárně, abychom si mohli v klidu popovídat. S komunitou jsem v pravidelném kontaktu. Mám i řadu kolegů LGBT+, takže naše časté debaty na toto téma jsou: Řekněte mi, co mám udělat, já chci udělat víc. A oni mi odpovídali, že to stačí, v dobrém mě brzdí. Tím, že kyvadlo vychýlím do jedné strany, hrozí, že přijde protireakce. Takže kontakt s komunitou nebyl první. Znám se s některými lidmi přímo z Teplárně, ale ne s Romanem.

A jak jsem se vezla z Bystrice, tak jsem si pustila rozhovor, který udělal pro jedno médium, a já jsem s ním v tom autě plakala. To bylo tak silné a strašné, jak o tom vyprávěl, nešlo s ním nebýt emocionálně propojená. Když jsem tam přijela, neměla jsem nic v plánu. Kolegové mi říkali, že jim stačí má přítomnost. Padlo i slovo objetí, ale v tom širším slova smyslu, že celá komunita potřebuje obejmout. Zapálila jsem svíčku a on tam stál a stál vpředu jakoby sám, opuštěný, a tehdy neřeším, jestli jsem prezidentka, jestli jsou tam média, to je mi jedno, v tu chvíli jsem člověk. A udělala jsem to, co jsem cítila. Když jsem potom viděla fotografii, kde byly vidět i mé ruce, jak objímají jeho hlavu, tak ten úchop byl do jisté míry mateřský. Já si to na místě neuvědomila, ale asi jsem to v ten okamžik cítila i jako matka.

Potom přišla vlna uznání ze strany veřejnosti za to, co jsem udělala, ale mně to přijde takové neuvěřitelné. Děláme hodně práce, která často není vidět, ale pak se člověk zachová jen obyčejně lidsky, neudělala jsem nic výjimečného, a odezva a vděčnost jsou tak velké. Nicméně chápu, že v emočně vypjaté chvíli je to hodnotově silná věc. V zásadě mi bylo jedno, jestli na tom ztratím body, zda mě někdo odsoudí. Je důležité zachovat se lidsky, tak jak to cítíme, a je jedno, jaké důsledky to bude mít. 

Silný okamžik to byl zřejmě i proto, že se tam potkával symbolicky řečeno nejmocnější s nejzranitelnějším. Přijde mi, že v našich zemích politici podceňují symbolickou rovinu svých kroků.

Také považuji symboliku za důležitou, jen si každý musí uhlídat, aby sloužila instituci, a ne jemu samotnému. Zároveň je třeba dodat, že v dnešní době je jakýkoli pokus o symbolické gesto dehonestován přes sociální sítě. Tam si k vám dovolí kdokoli cokoli. Vstup tohoto stále tak trochu nového elementu do politiky symbolickou rovinu přemalovává, karikuje. A to je škoda pro demokracii.

Setkání s těmi lidmi bylo velmi důležité i pro mě. Od té doby, co jsem ve funkci, mám pocit dluhu, zda stát, společnost a já jsme udělaly dost. Říkala jsem to i uvnitř v Teplárni, oni mě sice ujišťovali, že jsem udělala dost, ale nevím. Účastnila jsem se pravidelně různých akcí, debat, hezkou diskusi jsme měli s rodiči lidí, kteří jsou v tranzici nebo jsou z komunity, a mnoho dalších.

Streamujeme to, děláme výstupy, ale jak jsem říkala, vždy jsem nabízela, že udělám víc. Snažili jsme se nicméně udržet zmiňovanou rovnováhu. Ale je to na mně, abych řekla: Uděláme to stejně. To je moje zodpovědnost. Pro mě bylo v jistém ohledu vzácné, že jsem mohla sdílet bolest s nimi, a ne být někde izolovaná stranou. Je to důležité pro mě i pro zpracování emocí. Mnohokrát bolest, kterou potkávám, nemohu a nestíhám odžít. Byl pro mě dar, že jsem to s nimi mohla sdílet. 

Potkala jste se i s dívkou, která byla postřelena, ale přežila?

Ano, byla jsem za Radkou v nemocnici. Volala jsem si předtím i s chlapcem, který se zotavoval po dopravní nehodě na Zochovej. On už byl doma, odešel z nemocnice, když jsem byla v zahraničí. 

Jak probíhala vaše návštěva u Radky v nemocnici?

Bylo to moc milé. Ptala jsem se, jestli nechce něco přinést, něco, co by ji potěšilo. Řekla, že má chuť na suši, tak jsme do nemocnice přinesli suši. Předtím mě stručně informovali lékaři, v jakém stavu je, protože jsem chtěla mít jistotu, že je vhodné přijít na návštěvu, a řekli mi, že ano.

Byla tam i s maminkou, s níž jsem se setkala předtím během pochodu na bratislavském náměstí SNP. Tam nás seznámili a šli jsme společně. Radka byla velmi zlatá, bylo jasné, že se nesnaží vytěsnit traumatizující zážitek, rozhodla se možná nevědomě naplno prožít skutečnost, která ji potkala. Několikrát při našem setkání opakovala: „Ne, ne, já musím nést to poselství.“ Byla dobrou kamarádkou s oběma zabitými mladými lidmi. A byla odhodlaná nést jejich příběh dál.

Radka mi vyprávěla, co se vlastně stalo, co prožívala. Oni tam čtyřicet minut seděli a ten útočník chodil kolem, nahoru a dolů, díval se na ně. Jeden z těch chlapců prý zmínil, jestli to není kluk, který chce přijít poprvé mezi ně a hledá odvahu. To je neuvěřitelné, oni mu pomalu šli podat pomocnou ruku, ale on sbíral odvahu nebo čekal na vhodnou chvíli na něco úplně jiného.

Když jsme si povídali, říkala jsem si, že je nesmírně statečná. A tak mě o několik měsíců později napadlo, že bych ji vzala s sebou na návštěvu k papeži. Kolegyně jí volala, co na to říká. A ona prý málem odpadla, že se velmi těší. Museli jsme ještě dostat souhlas lékařů a psychiatričky, kteří ale souhlasili. Domluvili jsme se, že ji bude doprovázet její sestra. Tedy ne přímo k papeži, protože tam smí omezený počet lidí. 

Jak jste setkání u papeže připravovali?

Byl to krásný den, já si už dlouho nepamatuji, že bych ve funkci zažila tak specifický a silný den, jako byl tento. Pochopitelně i proto, že jsme se opět potkali se Svatým otcem. Bylo to velmi jedinečné i složením delegace, která mě provázela. Vybrali jsme vzácné lidi z různých oblastí. Byl tam salesiánský kněz Peter Jacko, lékařka z Národního onkologického ústavu Kristína Križanová, výjimečná učitelka Alexandra Hučeková, Radka jako představitelka LGBT+ komunity, Martina Ďurčová ze sdružení Camp Žilina, které významně pomáhalo uprchlíkům z Ukrajiny, a další.

Nevěděli jsme, jak se navzájem přijmou, věděli jsme však, že jsou to moudří a dobří lidé, tak by to snad mohlo být v pohodě. Nakonec to zafungovalo tak dobře, že někdo zmínil, že by si podobně jako rodina mohli zřídit společnou whatsappovou skupinu. To bylo tak hezké, vidět Františka Mikloška, jak se baví s touto dívkou. Ona je opravdu úžasná, četla jsem s ní po návratu rozhovor a znovu, klobouk dolů, to je velmi zralý člověk. Tolikrát mohla pod vlivem otázek přepadnout do konfrontačního stylu, ale ona byla naprosto inkluzivní, smířlivá, velkorysá.

Samozřejmě byli všichni ve skupině vděční, pro ně bylo výjimečné být u Svatého otce. Je to impozantní, už jen vidět ty prostory, zažít rituál přijetí, který jsem absolvovala už podruhé, jdete starověkou cestou ke Svatému otci, vede vás čestná stráž švýcarská garda. Byli jsme v Sixtinské kapli a na místech, kde ani František Mikloško dosud nebyl. A bylo to tak krásné přijetí.

Tam bylo mimochodem přesně vidět, jak nesmyslné je vytvářet dělicí a nesmiřitelnou čáru mezi liberálním a konzervativním světem. Děje se tak hlavně proto, že se to pořád politicky zneužívá. Znovu opakuji a budu vždy opakovat, že musíme neustále debatovat, hledat porozumění, protože ve skutečnosti nestojíme proti sobě konzervativci a liberálové, ale demokraté proti těm, kdo demokracii ohrožují. Proto se v každém projevu a vyjádření snažím o porozumění. Třeba když přebírám cenu od liberální nadace, tak cituji dva křesťanské představitele podzemní církve. Moc mě potěšilo, že v průzkumu podpory možným kandidátům na prezidenta mě podpořila většina voličů KDH a PS. A to mi přijde jako zázrak, a skvělé, že mám tuto míru důvěry u lidí, kteří jsou reprezentanty zdánlivě opozičních postojů, a kteří se snaží o udržení demokracie na Slovensku. Vůbec proti sobě stát nemusí.