Zúčtování

Dvaadvacátého dubna 1979 vyrazili z jižního Libanonu na nafukovacím člunu čtyři palestinští teroristé. Vylodili se na pobřeží poblíž severoizraelského města Naharija, odtud pokračovali do nedalekého obytného domu a tam vyrazili dveře rodiny Haranových. Uvnitř se zmocnili Dannyho Harana a jeho čtyřleté dcery Einat. Dannyho žena Smadar se mezitím  ukryla na půdě s dvouletou dcerou Yael. Teroristé odvlekli oba rukojmí na pláž, tam Dannyho zastřelili a Einat roztříštili lebku o skály. Na půdě se mezitím Smadar pokoušela utišit Yael tak intenzivně, že ji nedopatřením udusila.

Zkáza rodiny Haranových ovlivnila generaci Izraelců vyrůstajících v éře jomkipurské války roku 1973 víc než kterýkoliv jiný teroristický útok oné doby. Jejich osud na nás dolehl obzvlášť silně proto, že nejtemnější noční můrou Izraelců je pocit bezmoci. Sionistické hnutí slibovalo, že Židé získají novou moc nad svým osudem. Příběh Haranových jako by se odehrával někde ve střední Evropě, ne na území židovského státu.

Tento týden se ale ve Smadar Haran proměnil celý Izrael.

Podobně jako mnoho dalších Izraelců jsem se i já v jeho průběhu nutil sledovat záběry, na něž se ve skutečnosti dívat vůbec nedá, a snažil se pochopit realitu, v níž jsme se nově ocitli. Mrtvá těla demonstrativně vláčená ulicemi Gazy, kde na ně lidé plivou a vysmívají se jim. Stárnoucí žena obklopená rozesmátými teroristy, kteří ji nutí držet zbraň dělat do objektivu vítězné véčko. Chlapec hozený mezi palestinské děti, které mu ubližují mu. Zajaté děti v zavřené v kurnících.

Rozsah našich ztrát je nepředstavitelný. Poslední odhady uvádějí 1200 zabitých Izraelců - v populaci čítající devět miliónů lidí. Sebevražední atentátníci 2. intifády na počátku tohoto tisíciletí zabili podobný počet lidí, ale trvalo jim to čtyři roky, nikoliv jeden den. A ofenzíva izraelské armády uvnitř pásma Gazy ještě ani nezačala.

O nic méně děsivé ale nebylo sledovat, s jakou lehkostí se vrazi pohybují od domu k domu, vraždí a unášejí jejich obyvatele. Znovu a znovu jsme si kladli otázky, na něž nemáme odpovědi: proč trvalo armádě celý den, než se do postižených komunit dostala? Kde byla policie? Proč zůstalo zoufalé volání o pomoc bez odezvy?

Masakr spáchaný Hamásem je teď přirovnáván k 11. září, ale jako většina analogií aplikovaných na situaci Izraele se i tato míjí s realitou. Žádný Američan si nikdy vážně nemyslel, že by pád věží Obchodního centra mohl skutečně ohrozit samu existenci Spojených států. Ale porážka z rukou nejméně hrozivých odpůrců Izraele má vážné strategické důsledky a posílí morálku dalších nepřátel na hranicích země. V Izraeli neodděluje náš domov od zločinců s genocidními úmysly žádná strategická hloubka území.