Zoom happy hours. Po práci se online přesouvá i zábava

Před zrcadlem v předsíni si pod okem udělám poslední tah temně fialovou rtěnkou. Do skupinového chatu napíšu, že vypadám, jako by mě přepadl klaun, a hlásím několikaminutové zpoždění. Oblékám si ještě sako pošité drobnými hvězdami, černou sukni, nakonec obuju i lesklé polobotky. Spěchám do kuchyně. Z lednice vezmu lahev vína a s tubou chipsů v podpaží vyrážím na halloweenskou party – ke svému počítači.

Namísto prostředí Zoomu nebo Google Hangouts známého z pracovních videohovorů a porad se mám se šesticí přátel potkat na platformě Discord, obyčejně sloužící pro setkání počítačových hráčů. Nejdříve se tak v neznámém prostředí nedokážu zorientovat. Až po výměně několika návodných zpráv vstoupím do virtuálního salónku a vítám se se známými obličeji. Potom následuje kolečko vypínání a zapínání kamer, série odchodů a příchodů, dokud se všichni navzájem přijatelně nevidíme a neslyšíme. Hostitelka nás pak s mobilem v ruce provází bytem vyzdobeným dýněmi, pavučinami a krvavými stopami, kde jsme sobotní večer měli původně trávit. Počáteční rozpaky způsobené nezvykle spořádaně vedenou konverzací, ale i několika výpadky spojení, poměrně rychle mizí. Dálkově si připíjíme a v pauzách mezi mluvením pojídáme večeři dle vlastního výběru.

To, co se ještě před rokem jevilo jako schůdná varianta jen pro setkávání skupinek oddělených tisícovkami kilometrů, stává se v době pandemie pozvolna takřka standardní součástí nejen pracovního procesu, ale čím dál častěji i dějištěm služeb a koníčků – a také společenských událostí na úrovni rodin i přátel. Weby chrlí zaručené rady, jak uspořádat nejen halloweenskou party či vydařenou oslavu, ale i společné sledování oblíbených show a volebních výsledků. Nechybějí ani náměty na společenské hry u separovaných obrazovek, boom zažívají i únikové hry, do kterých se online může přihlásit a připojit ve stanovený čas parta přátel.

Někdo si pochvaluje, že i normální lekce se stávají paradoxně dostupnější – online se jich mohou účastnit i lidé, pro něž by za normálních okolností mohla být vzdálenost a doprava překážkou. Navíc vznikají a na popularitě získávají i kurzy, které mají vzdálenost a výhody online spojení přímo v základech: třeba výuka sborového zpěvu nebo lekce kurzy vaření pro menší skupiny, jako je Withlocals - služba spojující zájemce z celého světa s lokálními kuchaři, kteří je zasvětí do tajů své národní kuchyně.

Zvyšuje se samozřejmě popularita multiplayerových her, nabízí se i pestrá škála zážitků, které dřív měly spíš punc výjimečnosti a experimentu: koncerty i taneční party spojené s živým vystoupením známých DJů klubové scény. Současný stav možná urychlí i nástup různých virtuálních světů, jako je třeba prostředí globálně populární online střílečky Fortnite - už na začátku minulého roku bylo možné uvnitř tohoto herního světa zajít se svým avatarem na živou show, kterou tu pořádal americký DJ Marshmello.

Hybridní život

Čilému virtuálním životu předcházel jarní masivní přesun zaměstnanců, žáků i studentů do domácího režimu – a příchod nové každodenní reality izolace. Miliony lidí si musely osvojit nové formy komunikace prostřednictvím chatů a videokonferencí. Zpočátku byly spíš chaotické než efektivní, ale s postupujícími měsíci přirozeně zapluly do pracovního koloběhu v řadě firem. A často dokonce vyvolaly otázky, zda je nutné chodit do práce nebo jezdit na schůzky do zahraničí. „Více než polovina celosvětově populace pracuje na dálku. A jelikož nás pandemie stále ohrožuje, stojí před námi období hybridního pracovního života z práce, domova v různých poměrech,“ předpověděl před dvěma týdny v anketě televizní stanice BBC výkonný ředitel poradenské firmy Deloitte Consulting Indranil Roy.

Svět se za oněch sedm měsíců trvající pandemie stal zdatnější ve virtuální komunikaci. A podle Erica S. Yuana - zakladatele a generálního ředitele Zoomu, jedné z nejpoužívanějších videokonferenčních platforem – se způsob, jakým jednotlivci i firmy komunikují, navždy změnil. „Stovky tisíc majitelů firem i menších podnikatelů pomocí videí udržovalo a rozšiřovalo kontakt se zákazníky prostřednictvím videopřenosů,“ popsal Yuan přesun lektorů jógy, učitelů hudby, terapeutů i účetních do virtuálního prostor.

Jeho videokonferenční platforma se tak rozhodla mezi dostupné funkce nedávno přidat i možnost placené události - pro práci, obchod i zábavu (bez omezení času i počtu účastníků). Stejně tak přidává zábavná vylepšení: umožňuje volajícím změnu pozadí včetně slunečné pláže, obsahuje ikonku, díky níž se dá beze slov požádat o prostor k vyjádření, ale i možnost zkrášlit se pomocí filtrů.

Kouzlo velkých večírků

Pro party pořádané v online prostředí se už vžil výraz „Zoom happy hour“ - pro někoho je to pořád jen nepříliš uspokojivá náhrada reálných setkání, pro jiné aspoň nezbytná záchrana. Pro další i nečekaně kreativní možnost. Každopádně uživatele nutí k proměně společenských zvyklostí. Spisovatelka Ashley Fetters už v dubnu ve svém článku pro list The Atlantic We need to stop trying to replicate the life we had přirovnala tuto transformaci k situaci, kdy se člověk rozhodne stát vegetariánem, ale na místo pestrého jídelníčku si nedopřeje nic než tofu.

Jedna z největších výzev podle ní stojí právě na přeměně vzájemných interakcí do podoby, jež by umožnila plně využít potenciál platforem, kde můžeme (a musíme) společně trávit čas. Fetters jmenuje i největší slabinu hromadných online setkání - a sice logicky chybějící prvek, na který jsme si i na velkých akcích mimoděk zvykli a v němž často tkví celé kouzlo večírků. Tedy menší intimnější konverzace, do nichž se hosté během večera rozdrobí. Chod večera musí být více řízený a aspoň zpočátku nutně vede k modelu střídání mezi monology, na což při srazu u piva nejsme zvyklí. K tomu ještě připočtěme různě rychlé připojení k internetu - a je zaděláno na chaos.

„V takových chvílích si přeju diskrétně vyzvat některého z účastníků, abychom se nenápadně odtrhli a setkali se při klidnějším a tišším hovoru,“ píše o svých pocitech Fetters, ale později přece jen dochází k velmi smířlivému závěru. Skutečný problém podle ní nespočívá v „happy hours“ samotných, ale v úzkostlivém srovnávání průběhu podobných akcí s reálnými večery. Nutné předávání slova nám připadá podivné jednoduše proto, že v případě zábavy jsme nečekali tak organizovaný způsob kontaktu jako při pracovních poradách.

„Obecně lze tyto formy komunikace vnímat jako záchranu, ale pořád jde spíše o náhražku, protože jimi osobní kontakt nahradit nelze,“ míní o přesunu do virtuálního prostředí psychoterapeut Petr Jarolímek. Když vztáhne online komunikaci ke své profesi, začíná podle něj být patrné, že i konzervativnější kolegové postupně připouštějí, že virtuální sezení může být přínosné. Pro některé klienty dokonce funguje lépe, přesto jej prý nelze srovnat s tím osobním. Už proto, že takto zprostředkovaný kontakt klade mnohem větší nároky na koncentraci a v kombinaci s řešením technických nesnází je většinou více vyčerpávající než klasické sezení.

Osobní kontakt zůstává nezbytný už kvůli dotekům a běžnému o podání ruky (byť za poslední měsíce získalo spíše rozpačitý nádech). Při virtuální konverzaci jsme navíc ochuzení o řeč těla a gesta. Pohled na obrazovku počítače nebo displej mobilu odkazuje na pouhý výsek reality; kamera neumožňuje ani přímý pohled do očí. „Takový kontakt není přirozený, ale můžeme se na něj adaptovat, máme mechanismy, které nám to umožní,“ vysvětluje Jarolímek. Na nové formy komunikace si podle něj lépe zvykají jedinci, kteří se obecně dokáží rychle přizpůsobit novému prostředí. „Stejně jako si každý člověk jinak utváří vztahy -  někomu to trvá déle, než druhému začne důvěřovat a začne ho vnímat jako blízkého.“

Nejlepší oslava

Na druhé straně - právě možnost a schopnost pohybovat se v nečekaném prostředí nezávisle a jinak, než vyžadují dosavadní společenské konvence, může stát i u vzniku něčeho co nečekaného a výjimečného. Alix Wall na webu San Francisco Chronicle vypráví, jak se jí povedlo na Zoomu uspořádat nezapomenutelnou oslavu narozenin a její příklad tak částečně dokládá, že pečlivě připravená online akce může zanechat silný zážitek. Wall si nejdříve lámala hlavu, jak dát dohromady online osmdesátiny svého otce, tak aby oslava v online prostředí byla alespoň trochu snesitelná. Nakonec se pro ni rozhodla vyhradit dvouapůlhodinový úsek. S tím, jak se party přesunula do online prostředí, prodloužil se i seznam hostů.

Proto vytvořila tabulku, podle které se gratulanti i z mnoha vzdálených míst, vždy na pět minut spojili s oslavencem. Alix avizovala přání sdílet při hovoru oblíbené vzpomínky a přípitek, nikoliv situaci kolem koronaviru a život v karanténě. A neobvyklou oslavu pak její tatínek označil za jeden z nejvýznamnějších životních zážitků. Díky promyšlené organizaci měl možnost popovídat si opravdu s každým - i s přáteli, které neviděl léta a na oslavě v restauraci by se s nimi pravděpodobně nesetkal nebo na ně neměl čas.

S trochou snahy, kreativity i představivosti si tedy člověk usazený v kostýmu na židli v obýváku může užít pěkný večer. Slavnostní pocitu kromě oblečení umocní i pozvánka a s ní spojená nutnost dorazit na místo v určenou dobu, jak se sluší. Navíc se i setkání v online prostředí postupně začne „rozpouštět“ a dojde i na zmiňované menší „spiklenecké“ výměny. První virtuální tematická party autorky těchto řádků končí nad očekávání dobře až okolo půlnoci, když už jedna účastnice v „kostýmu“ domácího oblečení spokojeně pospává před svým monitorem.