Zlaté časy za Husáka. Více než polovina lidí v průzkumech oceňuje bývalý komunistický režim

„Nebýt komunistů, kde bychom byli? Nemocnice, školky, školy, kam chodí dnešní studenti, to všechno se postavilo za nich. Co ti noví postavili za 34 let? Nic,“ zlobí se v telefonu jeden z kladných hodnotitelů totality, šestapadesátiletý odborář Petr Zegzulka ze zkrachovalé huti Liberty Ostrava. A sociologické průzkumy ukazují, že podobné názory nejsou ojedinělé: „Dřív byla práce, dneska nikdo pracovat nemusí a kriminál mu nehrozí.“ „Dovolili jsme politikům prodat energii, vodu a podniky, které dřív byly chloubou státu,“ odpovídali lidé nedávno na toto téma v průzkumech agentury STEM pro nadaci Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykovu demokratickou akademii.

Nový průzkum STEM zvaný „35 let demokracie“, zveřejněný letos v říjnu, pár týdnů před výročím listopadové revoluce, pak ukázal hloubku problému: Téměř třetina obyvatel Česka (31 procent) podle něj pokládá předlistopadové poměry za lepší než současnost a dalších 21 procent je považuje za „asi tak stejné“. Nostalgie po době komunismu převládá mezi lidmi nad šedesát let věku, ale cítí ji i plná třetina mladých od osmnácti do devětadvaceti let.

Ocitáme se tedy v situaci, kdy většina společnosti nepokládá současný demokratický systém za lepší než normalizační režim – nebo to alespoň říká sociologům. Skutečně to znamená, že tito lidé nevidí rozdíl mezi dneškem a dobou, kdy se zavíralo za projevený názor, k dovolené v Jugoslávii byl potřeba souhlas kádrováka v práci a o životních možnostech běžných lidí rozhodovaly orgány typu uličního výboru KSČ? A jestli to tak je, co takový postoj většiny české společnosti věští pro budoucnost?

 Život v zoo 

Nostalgie po minulosti mívá více příčin. Třeba obecnou tendenci lidské paměti idealizovat minulost, dobu, kdy jsme byli mladší, zdraví a zamilovaní. Život v reálném socialismu byl také svým způsobem jednoduchý: „Nebylo třeba nic moc rozhodovat, i ceny byly všude stejné; práce bylo dost a většina lidí se nepředřela,“ připomíná Martina Klicperová-Baker, expertka na psychologii demokracie. Zmiňuje výrok Miloše Formana, že socialismus je jako zoo, kapitalismus jako džungle. „Někteří lidé radši žijí v kleci, kde je o ně postaráno.“

Roli sehrála i nenaplněná očekávání. Se sametovou revolucí přišel pocit, že hned budeme druhým Švýcarskem, zemí s vysokou životní úrovní. Řada občanů si také představovala, že demokracie znamená absolutní volnost, ale nechápali, že je to také tvrdá práce a odpovědnost: „Zajímat se, co se děje, a chodit k volbám. Hlídat politiku, budovat občanskou společnost. Spousta lidí viděla demokracii jako jednoduchou samoobsluhu, kde je k mání všechno, co člověk chce,“ nabízí další vysvětlení vědkyně, jež působí mimo jiné v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR a na univerzitě v kalifornském San Diegu.

Zamýšlet se lze i nad historickými důvody. Jak moc nás poznamenala nejen normalizace, ale i turbulence, které jí ve 20. století předcházely – protektorát, likvidace elit včetně podnikatelů, farmářů a církve po roce 1948 nebo další vlna emigrace stovek tisíc schopných a otevřených mozků po sovětské okupaci v roce 1968? „Minulost se na české společnosti podepsala, na druhou stranu jsme měli 35 let na to se vzpamatovat,“ říká filozof Václav Němec z Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty UK. „Těmto historickým vlivům podléháme především ve chvíli, kdy je společnost v krizi, tápe, nemá přesvědčivé lídry, kteří by ji vedli za jasnou vizí.“

Což může být právě teď. V roce 2019, v časech ekonomické konjunktury, ukazoval odpovídající průzkum STEM mnohem lepší náladu, než je současná: Lidé tehdy měli pocit, že se společnosti daří dobře (s tvrzením, že současnost je lepší než doba komunismu, tehdy souhlasilo kolem 65 procent lidí). Minulost začali více chválit s pandemickou krizí – obdobím nejistoty a strachu z budoucnosti. „A další krize se přidaly,“ vysvětluje autorka zmíněného nového výzkumu „35 let demokracie“, analytička STEM Jitka Uhrová.

Jenže otázku, zda je současný režim lepší, stejný nebo horší než ten před rokem 1989, pokládají sociologové STEM veřejnosti v pravidelných intervalech a v totožném znění už od roku 1992, což jim umožňuje dlouhodobě sledovat nálady ve společnosti a porovnávat je. A pohled na dlouhodobý vývoj nálady (viz graf) ukazuje, že rok 2019 byl spíše ostrůvkem pozitivní deviace, krátkodobým návratem k míře optimismu, jaká panovala například kolem poloviny devadesátých let. Zdá se proto, že ani pandemie, válka a obří inflace k úplnému vysvětlení výsledků nestačí.

V dalším pátrání nelze pominout jeden zásadní fakt. Není to tak, že by se kriticky naladěným skupinám lidí na současných poměrech nelíbilo vůbec nic. Sociologové jim ve zmiňovaném průzkumu pokládali řadu dalších otázek, přičemž jasná většina oslovených na dnešní době oceňovala možnost nákupu zboží a služeb, volby z více politických stran, dále šanci se prosadit, vzít osud do vlastních rukou, získat kvalitní vzdělání, sdružovat se do spolků a podobně. Nejméně příznivě naopak viděli morálku panující ve společnosti a rozdíly v příjmech a majetku mezi lidmi.

Zároveň podle analytičky Uhrové platí, že čím více času uběhlo od revoluce v roce 1989, tím více se do odpovědí promítá spíše hodnocení současné situace než minulosti. Postoje oslovených nepramení ani tak z obdivu k poměrům za komunismu, ale právě z naštvání na současnost. Většina respondentů si tedy, dle přesvědčení sociologů ze STEM, zřejmě nepřeje návrat do husákovsko-jakešovských časů, ale chválou této éry vyjadřují svoje rozčarování z přítomnosti, v níž se mnohým z nich nedaří dobře a jež v lecčems zklamala jejich očekávání. „Lidé mají například pocit, že stát se o ně nepostará, když budou potřebovat, třeba ve stáří. Že důchody dostatečně nezajišťují potřeby seniorů. Že byty nejsou dostupné. Že je obtížné najít práci a udržet si ji,“ vysvětluje postoje veřejnosti Uhrová.

Nakolik jsou oprávněné či pomýlené, nechce analytička hodnotit. „Dokud ale jejich důvodům nerozumíme, dokud si budeme říkat, že oni to vidí pokřiveně, dokud se nebudeme snažit rozkrýt jejich motivace a argumenty, tak se jako společnost nemůžeme posunout dál,“ varuje. S tím souhlasí i citovaný Václav Němec, který je vedle práce na Filozofické fakultě UK zároveň členem občanských iniciativ kritizujících korupci a prorůstání zločinu do politiky. „Když dnes mají mladí lidé problém získat takovou základní existenční podmínku, jako je třeba bydlení, vede to k určité nedůvěře, nespokojenosti a frustraci,“ upozorňuje.

Nebylo to ovšem za komunismu s jeho pořadníky na byty, protekcí při jejich získávání a bydlením u rodičů horší než dnes? Takhle se ptát nemá podle Němce ani Uhrové velký smysl. „Neměli bychom hledat omluvy, ale řešení,“ říká Němec a nabízí vlastní zkušenost z diskusí, které o výsledcích podobných průzkumů vedl s politiky: „Když se jich zeptáte, proč je tolik lidí nespokojených se současnými poměry, odpovídají, že ti lidé tomu jenom prostě nerozumějí. Myslím, že je to ten nejhorší přístup, jaký můžeme zvolit. Naopak je potřeba zkoumat a odstraňovat příčiny.“

 Česko, ráj exekucí

Jedním z lidí, kteří příčiny nespokojenosti pozorují přímo v terénu, je Jan Černý, ředitel sociálních a vzdělávacích programů humanitární organizace Člověk v tísni. Z ekonomického hlediska je dnes Česko podle něj v podstatě rozděleno na dva státy. Jeden představuje Praha, střední a východní Čechy, Brno nebo například Olomoucko, kde se lidem daří lépe a lepší je obecně i jejich nálada. K periferiím s mnohem horší ekonomickou situací i náladou veřejnosti patří třeba Karlovarský, Ústecký, Liberecký nebo Moravskoslezský kraj a Jesenicko.

Některé z periferií, třeba kraje na severozápadě Čech, jsou zároveň synonymem korupce. „Velkou část peněz, které měly ambici tyto regiony zvednout, například z programu ROP Severozápad, místní politici rozkradli,“ připomíná Černý a připojuje svoji vlastní zkušenost s názory veřejnosti: „V osmdesátých letech všichni měli práci, všichni měli byt, nikdo je nehonil z ubytovny do ubytovny, nikdo je neodíral na nájmu – takhle nám to lidi v terénu říkají.“

Obrovským problémem této země jsou podle něj exekuce. Počet lidí v exekuci v Česku převyšuje 600 tisíc, a připočteme-li jejich rodinné příslušníky, jichž se obstavení majetku a příjmu rovněž týká, mluví horní odhady počtu zasažených až o 2,5 milionu občanů, což je téměř čtvrtina obyvatel. Černý uvádí případ řemeslníka, s nímž zrovna v den rozhovoru s Respektem mluvil: „Dluží kolem dvou milionů – kumulativně za nějaké drobné dluhy z devadesátých let.“ Takoví lidé, kteří z pochopitelných důvodů neradi mluví s médii, se pohybují úplně mimo ekonomiku; nikde legálně nepracují, protože by jim exekutor zabavil velkou část platu. „Často od nich slyšíme, že za socialismu sice nemohli nikam cestovat, nebyli ale v takovéhle pasti. Cítí se zrazení.“

Ekonomové, případně advokáti, kteří exekuce pomáhají vymáhat, v mnoha případech odbývají jejich stížnosti tím, že si za to mohou sami. Tak jednoduché to ale není. Řada starých zbytnělých dluhů pochází z nemravných půjček, které mají charakter lichvy a současná legislativa je už nepřipouští. Další vznikly z drobného dluhu na nájemném, úvěru při koupi zboží a podobně. Původně šlo o menší částky, které však v průběhu let a kvůli štědrým odměnám právníků a exekutorů a také kvůli tomu, že spory mezi věřiteli a dlužníky často nerozhodovali soudci, ale takzvaní nezávislí rozhodci, mnohdy spjatí s věřiteli, narostly do astronomických výšek.

„Existovala téměř jistota, že rozhodce ve sporu rozhodne proti dlužníkovi,“ odsuzuje tuto praxi politolog Masarykovy univerzity Václav Šmatera. „Zprivatizovali jsme takto část státní soudní moci – a zrovna v rozhodování o spravedlnosti pro lidi, kteří jsou na tom nejhůř. Není pak divu, že velká část z nich má se současným režimem problém.“ A jak dodává již citovaný filozof Němec, právě pocit deficitu spravedlnosti je velmi silným motivem, proč občané cítí zahořklost vůči současným poměrům. Mnozí také vnímají, že spousta lidí se dostala během devadesátých let i později k majetkům nepoctivě, případně že unikli trestu. Zneužívání funkcí, korupce, manipulace veřejných zakázek byly podle Němce v minulosti nikoli excesy, ale spíš téměř systémový jev.

Ohledně exekucí je tu však alespoň jedna dobrá zpráva: současná vláda exekuční nespravedlnost napravuje. Jak upozorňuje politolog Šmatera, začátkem října vstoupil v platnost zákon o oddlužení, který nijak nezaostává za moderní legislativou Evropské unie a Spojených států – ostatně změnu českého zákona si vynutila právě směrnice EU. Dlužníkům zajišťuje transparentnější proces oddlužení, kdy se například předem dozvědí, kolik let budou muset odpracovat a jak velký musejí mít po celou dobu plat, aby jim byl dluh vymazán.

Paradoxní podle Šmatery je, že „Brusel“, na který řada lidí nadává, se zasazuje o práva znevýhodněných – a také že zatímco poslanci mnohými nenáviděné současné vládní koalice hlasovali pro moderní a vstřícnou změnu zákona, Babišovo hnutí ANO, jež má mezi lidmi v exekuci obrovské množství voličů, se zdrželo. Potrvá nicméně léta, než se pozitivní změna projeví.

 Nevím, jak to je 

Přes 70 procent respondentů ve zmiňovaném průzkumu STEM hodnotilo pozitivně možnost otevřeně projevovat svůj názor. Což ale zároveň znamená, že více než třetina v takovou možnost příliš nevěří. Podle již citovaného odboráře Zegzulky jsou lidé v Česku za svoje názory zavíráni, což opírá o případ covidového dezinformátora Tomáše Čermáka, který dostal pravomocný trest vězení za podporu a propagaci terorismu a výroky na sociálních sítích, kde vyzýval, aby byli senátoři, poslanci a členové vlády „naházeni do řeky“.

Sám Zegzulka se přitom s názory netají: Česko je podle něj v područí Washingtonu a Bruselu, který kvůli green dealu zlikvidoval v Česku výrobu oceli. Obrovské peníze jdou na podporu Ukrajiny, zatímco na Čechy se nedostává. Politici včetně premiéra, s nimiž Zegzulka jednal o záchraně huti, lžou. Podobné postoje nejde vždy odbýt mávnutím ruky, mohou být – jako v případě oceli – odrazem složitých požadavků na dekarbonizaci a ochranu klimatu, rozebírat je ovšem přesahuje rámec tohoto textu. Podstatné je, že lidé, kteří takto vidí současnost, obvykle buď nejdou k volbám, nebo volí populisty. Co se s tím tedy dá dělat?

Důležitá je oblast vzdělání. Podle Jana Černého z Člověka v tísni je do značné míry na učitelích, jestli budou vyučovat demokracii, vést žáky ke kritickému myšlení a vědě jako základu pro informované rozhodování, nebo podobná témata vynechají, aby se nestřetávali s rodiči, kteří volí politiky z okrajů politického spektra. Ti podle Černého tlačí na to, aby se stát do těchto věcí nepletl a přenechal je rodinám.

Historik Kamil Činátl z Filozofické fakulty UK a Ústavu pro studium totalitních režimů, odborník na didaktiku historické vědy, však pokládá tvrzení, že učitelé málo seznamují žáky se současnými dějinami, za mýtus – za něco, co byla pravda naposledy v nultých letech. „Pořád jsou školy, kde to platí, ale jsou už ve výrazné menšině. Jako didaktik dějepisu tvrdím, že dnes už máme větší problém s výukou starších dějin,“ říká.

Školství je ovšem každopádně běh na dlouhou trať, a pokud chceme počty zdejších stoupenců demokracie zvednout v dohledné době, musíme přemýšlet dál. Jednou z možností, jak si znovu získat důvěru alespoň části občanů, kteří už do školy nechodí, je lidem více připomínat, že pro ně vláda alespoň něco dělá, konkrétně třeba právě v případě exekucí. Podle již citovaného politologa Šmatery dlužníci média často nesledují nebo jim nevěří a je problém k nim informaci o novém zákoně vůbec dostat.

„Je to ideální téma, které by mohl zvednout prezident, někdo, koho vnímáme jako člověka tak trochu nad politikou, ale zároveň má velké renomé a možnost vstupu do veřejného prostoru,“ říká Šmatera. „Přesně od toho prezident je – aby zvedal podobná témata, která nás trápí už nějakých dvacet let, týkají se stovek tisíc lidí a moc se o nich nemluví.“ Kromě toho by podle Šmatery pomohlo méně danit práci nízkopříjmových skupin. A také větší zdanění majetku. „Majetkové daně máme totiž v Česku jedny z nejnižších v zemích OECD.“

Větší veřejná aktivita by zároveň neměla být jen věcí prezidenta, ale i dalších politiků – měli by víc chodit mezi lidi a vysvětlovat i nepopulární kroky a složité věci, jako je třeba green deal. A také neštvat společnost proti těm nejchudším a nejvíce znevýhodněným, jako to předvedl například ministr Jurečka, který loni zveřejnil na sociálních sítích fotografii Roma s pivem v ruce doprovázenou titulkem „Konec zneužívání dávek“. To všechno by mohlo alespoň trochu snížit šance populistů na úspěch v příštích parlamentních volbách.

Možnosti v nich hlasovat si Češi podle zmiňovaného průzkumu i dalších šetření váží (70 procent například STEM odpovědělo, že chodit k volbám je pro ně samozřejmostí), ale ani tady nemusí být tak těžké názory veřejnosti otřást: „Dříve bych řekl, že volby jsou svobodné. Dneska už si nejsem jistý,“ říká Zegzulka. „Když se podíváme, co se odehrálo kolem korespondenční volby, když vidíme, jak se v Americe před čtyřmi roky dohadovaly soudy, že volby někdo hacknul? Dneska je to samá nula a jednička, všechno visí na dvojkové soustavě. Já nevím, jak to je.“

Ani přes rostoucí popularitu podobných názorů návrat ke komunismu podle oslovených odborníků nehrozí, už proto, že si ho lidé vlastně nepřejí. Výsledky průzkumu „35 let demokracie“ lze přesto chápat jako varovnou zprávu, že mnoho spoluobčanů cítí čím dál větší nespokojenost a frustraci – a jak jsme nedávno viděli v amerických volbách, naštvaní voliči často hlasují protestně. Ať už je přitom vede touha „plivnout do polévky“ lidem z druhé strany barikády, jak se domnívají někteří sociologové, nebo jiná ambice, výsledek jejich hlasování každopádně nakonec může obhájce demokratických principů velmi nepříjemně překvapit.