„Německo nám hodně pomohlo, Sýrie mi nedala nic. Můj domov už je proto tady.“ 

Když bylo Azadovi patnáct, živořil ve stanu na turecké straně hranice se Sýrií. Na dohled svého domovského města Kobaní, o které válčili kurdští bojovníci a džihádisté Islámského státu. Znovu a znovu přemlouval rodiče, aby mohl se staršími kluky z tábora odejít směrem do Evropy a požádat tam o azyl. „Pořád mi to zakazovali, přišlo jim to moc nebezpečné,“ říká dnes pětadvacetiletý Azad Kúr. „Ale nakonec jsem je přemluvil.“ Projel Turecko, člunem se přeplavil do Řecka a přes Balkán pokračoval až do Německa. Jednadvacátého srpna 2015 – tedy dříve než Angela Merkel prohlásila své proslulé „Wir schaffen das“ (Zvládneme to) – zakončil svoji pouť v Brémách. 

Ve stejném týdnu do hanzovního města na severu Německa přišel také šestnáctiletý Ismáíl Fústok. Vyrůstal v rodině zámožného architekta v syrském Aleppu a o jeho odchodu do Evropy rozhodla během rodinných porad matka. Bála se, že její synové dříve nebo později budou odvedeni do syrské armády – a budou zabíjet nebo padnou ve službách diktatury Bašára Asada. Na riskantní cestu k německému azylu se Ismaeel vydal s plánem, že za ním potom v rámci slučování rodin nezletilých běženců přijdou také rodiče a tři bratři.  

Azad a Ismáíl, dva puberťáci z velmi rozdílných částí Sýrie, se v Brémách sešli v téže ubytovně, v budově bývalé celnice. Přišli jako naprostí cizinci, po bezmála deseti letech mají německé občanství a hovoří perfektní němčinou. Během našich oddělených setkání oba sami od sebe prohodí, že během exodu do Evropy rychleji zestárli a na svůj věk zvážněli. A to přesto, že v Brémách prosluli jako baviči. Jeden brémský hudebník chtěl nezletilým běžencům ve staré celnici zpestřit život a nabídl jim hudební lekce. Azad a Ismaeel se jako jedni z mála přihlásili a ze společných hudebních zkoušek se urodilo pásmo desítek písní a skečů a stovky veřejných vystoupení. Jejich kapela se s odkazem na ubytovnu jmenovala „Zollhausboys“.  

Mají mnoho společného, ale probíhající historickou změnu v jejich vlasti prožívají zcela jinak. „Když jsem viděl radost Syřanů z pádu režimu, tak jsem měl slzy v očích,“ říká Azad. „Ale zároveň jsem měl spoustu otázek: nedopadneme jako Afghánistán pod vládou islamistů? Co to přinese nám, Kurdům?“ Do německých ulic vyšly slavit desítky tisíc Syřanů, avšak Azad se – podobně jako další jeho kurdští přátelé – nepřidal.  

Jeho rodiče jsou zpět v Kobaní, které Kurdové s americkou podporou v roce 2016 na Islámském státu vybojovali a následně na severovýchodě vytvořili vlastní samosprávu. A bojí se nové války: útoku Turecka a jeho spřátelených milicí, které v kurdské autonomii spatřují bezpečnostní hrozbu. „Rodiče nemohou spát, protože třicet kilometrů od jejich domova pravidelně padají bomby. Své věci mají sbalené v autě, tak aby mohli kdykoli odjet,“ říká. Arabská většina Sýrie a v občanské válce vítězní islamisté podle jeho názoru tužbám Kurdů a jejich historické zkušenosti plné útlaku nerozumí.   

Ismaeel pochází ze sunnitské arabské rodiny a jeho radost z pádu tyrana je nezkalená. Poslední dva dny před Asadovým útěkem do ruského exilu nespal, oči mu visely na serveru LiveMap a jeho neustále aktualizovaných zprávách z bojiště. Každých pár hodin si psal s příbuznými v Aleppu. „Pár dní, dokud se situace nevyjasnila, nevycházeli na ulici. Život je pořád špatný, třeba dodávky proudu nebo vody. Ale lidé zase mají naději v lepší budoucnost. Předtím to bylo špatné a navíc i beznadějné,“ říká.  

Azad a Ismaeel, dva ze zhruba milionu Syřanů, kteří v Německu v minulých deseti letech našli útočiště. Prchali před válkou, vládnoucí despocií nebo džihádisty. Teď, po historickém politickém otřesu v Sýrii se v německé politické debatě začala přetřásat i jejich budoucnost. Chtějí se vrátit domů? Nebo se tam budou muset vrátit povinně? A kde se vlastně po letech života mezi břehy Severního moře a vrcholky Bavorských Alp cítí být doma?