USA a covid: Nová Amerika nemůže najít ani nejmenší společný jmenovatel

Ve Spojených státech jsem žil a studoval šest z minulých devíti let mého života, takže přelety mezi kontinenty a s nimi spojené přechody mezi odlišnými kulturami a zvyky se mi staly téměř rutinou. Nicméně když jsem s rodinou jel do Spojených států navštívit příbuzné o těchto prázdninách, ocitl jsem se v zemi změněné epidemií a jejími dopady k nepoznání.

Z nevídaně liduprázdné haly chicagského letiště O'Hare nás po přeměření tělesné teploty pustili hlídkující místní hasiči ven s důrazným upozorněním na nutnost čtrnáctidenní – a později opravdu tamními hygieniky kontrolované - popříjezdové karantény. Čekající tchýně nás pak autem odvezla 130 kilometrů přímo do Shorewoodu, bohatého městečka bílé střední třídy ve státě Wisconsin. Nejluxusnější domy tu leží přímo na břehu jezera Michigan, často se soukromým molem na vodě. Z původních stájí jsou dnes většinou garáže pro luxusní sportovní automobily. Dům mé americké rodiny sice nemá ani stáj, ani molo, ale i tak se nám na příští měsíc stal útulným útočištěm v nové změněné Americe.

Because COVID 

Hned po příjezdu jsme na internetu začali pátrat, kde je v okolí možné podstoupit test. Bylo to nutné hlavně kvůli klidu starších a opatrnějších rodinných příslušníků, kteří by bez jasné zprávy o našem zdraví ani nevstoupili na naši zahradu, ale zároveň pochopitelně nechtěli přijít o příležitost osobně spatřit nový přírůstek do rodiny, našeho malého syna. Zajímavé je, že málokterý příbuzný přímo přiznal strach sám o sebe – častější byly vyjádřené obavy o jiné, nemocnější a zranitelnější členy rodiny. I když najít pracoviště ochotné otestovat cizince není ve Wisconsinu úplně jednoduché, nakonec jsme se jedna taková klinika našla a po dvou dnech máme v poště šťastnou zprávu. Výsledky jsou negativní, takže se s úlevou vrháme do plánů na postupné příbuzenské setkávání.

I přes uklidňující negativní test většina příbuzných z opatrnosti odmítá vstoupit dovnitř domu, proto nejčastěji sedíme na zahrádce v magické vzdálenosti šesti stop (cca 2 metry) doporučované shodně americkými i evropskými lékaři. Někteří příbuzní trvají na nošení roušek a hudrají na ty, kteří je na rodinných sešlostech nemají. Rozmluvám o koronaviru není při rozhovorech samozřejmě možné uniknout.

Starší tetičky vysvětlují své strategie na minimalizaci rizika nákazy – domov opouštět co nejméně, nakupovat ve velkém a rychle a po příjezdu domů vydezinfikovat obaly nakoupených potravin. Řeší se i otázka roušek: zda je šít či koupit, z jakého materiálu a střihu a kde je všude nosit. A na přetřes přišla i situace v Praze, v Česku a Evropě. Nejpřekvapivější pro mě byly závistivé povzdechy doprovázející můj popis tvrdých opatření, které v Česku na jaře zavedla vláda. Jen málokdy předtím jsem měl pocit, že by mi američtí příbuzní upřímně záviděli, že s rodinou žijeme ve východní Evropě.

„Because COVID -  kvůli koroně”. Fráze, kterou jsem během měsíčního pobytu v Millwaukee slyšel při různých příležitostech nesčetněkrát. Poprvé od své americké babičky, která tím vysvětlovala, proč se nyní se svými sourozenci vídá jen přes týdenní zoom, byť mnoho z nich žije v bezprostředním okolí. Dobří kamarádi z vysoké školy zase zrušili dlouho plánovanou svatbu, protože jejich příbuzní ze zahraničí by nemohli přijet na obřad. Má profesorka z bakalářského studia zase musela oželet dlouho očekávanou konferenci na Havaji a výzkumné cesty do Turecka a Etiopie.

Stát Wisconsin a Shorewood samotný si přitom vedou poměrně dobře. Okres North Shore, v němž Shorewood leží, má pouze 85 nakažených na necelých 72 tisíc obyvatel, přitom celoamerický poměr je zhruba třináctkrát vyšší. Největším projevem přítomnosti koronaviru jsou tak široké oblouky, kterými se vyhýbají sousedé na procházce s kočárkem nebo se psem. A také karavany troubících aut plných dětí: ta projíždí kolem domů kamarádů, kteří zrovna slaví narozeniny, a alespoň takto na dálku s nimi sdílí tento den. Spousta kaváren a restaurací funguje v omezeném režimu dále a nejpopulárnější způsob návštěvy je objednat si kávu či jídlo předem, přijet autem a nechat si objednávku od obsluhy zanést přímo do vozu.

Dobrý, byť smutný příklad

Specificky americká charakteristika průběhu koronavirové pandemie je spojena s geografickou rozlohou USA a častým rozdělením rodinných příslušníků napříč různými státy, z nichž v každém pandemie probíhá jiným způsobem a v jiném časovém horizontu. Zatímco například v New Yorku v červenci docházelo k poklesu nových případů, na Floridě pandemie naopak ve stejnou dobu nabírala na obrátkách. To vše dohromady vyvolává dojem, že Spojené státy v roce 2020 nejsou jednou zemí, ale několika hodně odlišnými oblastmi tísnícími se na jednom kontinentu.

Koronavirus samozřejmě není zdaleka jedinou příčinou fragmentace Spojených států, spíše jen výrazně podtrhnul již existující rozdíly. To je patrné např. na průběhu pandemie ve státech amerického jihu, které pod vedením převážně republikánských legislativ znovu otevřely podniky jako restaurace a kadeřnictví brzy po doznění plné vlny a v létě viděly největší přírůstky nakažených a mrtvých. Na druhém konci jsou státy amerického severovýchodu vedené převážně demokratickými politiky, kteří krizová opatření povolovali opatrněji – a jež koronavirus znovu nezasáhl tak silně.

Diametrálně odlišný průběh pandemie mezi americkýmí státy a regiony byl samozřejmě umocněn chaotičností opatření a proklamací z úst prezidenta Trumpa, nicméně neschopnost zavést společný postup proti šíření koronaviru se v USA projevuje už na místní úrovni, jelikož o většině příslušných hygienických opatření se rozhoduje na úrovni jednotlivých okresů či obcí. Tak může dojít k situaci kdy Millwaukee, Shorewood a několik okolních měst zavedly povinné nošení roušek na veřejnosti, zatímco jen dva kilometry vzdálený, ale konzervativnější Whitefish Bay s tím značnou chvíli otálel.

Epidemie v USA ale neohrožuje různě podle státu nebo obce, nýbrž i podle barvy kůže. Millwaukee, které je odborníky považováno za jedno z etnicky nejsegregovanějších měst Spojených států, je toho dobrým, byť smutným příkladem. Zatímco v širším centru města převládají Afroameričané a na jihu města žijí zas hispánští obyvatelé, bílí občané jsou soustředěni do úzkého pruhu lukrativních čtvrtí podél jezera Michigan a do luxusních suburbií za hranicemi města. A zatímco převážně bílý Shorewood a okolní předměstí mají velmi nízký výskyt případů a úmrtí, situace je zcela jiná v afroamerických komunitách.

Jak ukázal nedávný výzkum APM, koronavirová úmrtnost v USA se napříč etnickými skupinami značně liší. Zatímco mezi Afroameričany jde o 80,4 úmrtí na 100 tisíc obyvatel, mezi bílými Američany jde pouze o 35,9 úmrtí. Přímo ve Wisconsinu je úmrtnost mezi Afroameričany čtyřikrát vyšší než mezi bělochy. Rashawn Ray z renomovaného think tanku Brookings Institute tento nepoměr připisuje kombinaci horších životních podmínek (větší hustota zalidnění, menší pokrytí lékárnami a zdravotními středisky) a toho, že ti samí občané mnohem častěji pracují v sektoru služeb, tedy v obchodech či jako řidiči autobusů - a jsou proto mnohem náchylnější k nákaze.

Ztráta minimálního jmenovatele

Z rozhovorů s příbuznými a sousedy v Millwaukee byl patrný jeden hlavní dopad americké neschopnosti udržet průběh koronavirové krize v rozumných mezích: propad významu a hodnoty amerického cestovního pasu. Před koronavirem byl tento pas svatým grálem, který jeho držiteli otvíral mnohé hranice bez potřeby víz a jediný problém představoval snad jen ve velmi vzácných pokusech o návštěvu Íránu či Severní Koreje. Nyní je Amerika v zahraničí zahrnuta do nejrizikovější kategorie zemí původu a možnosti zahraničních cest se občanům USA zásadně zúžily. Má americká prateta a prastrýc tak najednou ke svému šoku a zklamání nemohli jet za svými vnoučaty do Portugalska. Koronavirus běžným Američanům uštědřil tvrdší lekci pokory než fiasko invaze Iráku v roce 2003 či hypoteční krize let 2007–2008.

Když jsme se vraceli z USA, opakovaně jsem se svojí mluvil ženou o tom, proč se v USA situace kolem koronaviru tak vymkla z kontroly. Neschopnost centrální vlády, kterou řídí impulzivní a odborně neschopný prezident Trump, jistě hraje velkou roli, stejně jako napětí mezi federální vládou a jednotlivými státy. Nicméně svou roli má i averze a nedůvěra, s kterou mnozí Američané hodnotí vládní kroky. Extrémní důraz na osobní svobodu a zodpovědnost za vlastní činy vede k situacím, kdy mnoho Američanů otevřeně protestuje proti povinnému nošení roušek na veřejnosti. Obávají se, že by to otevřelo dveře dalším zákazům a příkazům. Např. omezení práva držet zbraň, které mnoho amerických občanů vyznává až fanaticky.

Od dob mých vysokoškolských studií v USA jsem si kladl na srdce nesklouzávat k jednoduchým soudům o Spojených státech a jejich obyvatelích. Myslím, že např. plošné odsuzování příznivců Donalda Trumpa je kontraproduktivní a rozhodně nepomáhá pokojnějšímu soužití. Nicméně jsem vždy měl za to, že občané USA budou sto najít aspoň nějakou společnou řeč tváří v tvář hrozbám a rizikům typu aktuální koronavirové pandemie. Myslel jsem si, že diskuze o politických opatřeních se povede o tom, do jaké míry omezit obchodní a společenský život, nikoliv zda vůbec. Nebo že většina Američanů napříč politickým spektrem bude schvalovat nošení roušek na veřejnosti.

Nyní si vůbec nejsem jistý, zda tento minimální společný jmenovatel kolem koronaviru existuje - a je to velmi zneklidňující pomyšlení. Obzvlášť zneklidňující proto, že nadcházející prezidentské volby americkou společnost nebývale rozštěpí zcela bez ohledu na to, jaký bude další průběh krize.

Autor je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky, text vznikl v srpnu 2020