TOP 15 zahraničních článků Respektu v roce 2023: Ukrajina, Gaza, Slovensko, AI

Příběhy ukrajinských dětí, které se podařilo zachránit ze zajetí

Južne je obyčejná okresní metropole, v jejíž úzkých ulicích se za bariérou ovocných stromů a zahrad skrývají malé úhledné domky. Jeden z nich si začátkem května pronajala Alesja Sorinska. Pro pětatřicetiletou ženu, která předtím v rodném Chersonu zažila nejprve ruskou okupaci a po osvobození pak nějakou dobu i každodenní dělostřelecké bombardování, bylo tohle místo tak blízko idyle, jak jen mohlo být. K úplné dokonalosti chybělo jediné: dostat sem patnáctiletou Sofiji, její jediné dítě, které už půl roku neviděla, a to znamenalo zajet pro ni hluboko na ruské území, kde Sofija v jednom z ruských dětských táborů čekala. Alesja díky občasným zprávám přes telefon věděla, že dcera je naživu, ale všechno další bylo velkou neznámou. Nemohla nic jiného než doufat, že se do nepřátelské země nějak dostane, že v ní najde své dítě a že je pak společně pustí zpátky domů. Devatenáctého května vyrazila na cestu, aby svou dceru z Ruska přivezla. 

Výprava za Vjosou, jednou z posledních opravdu divokých řek v Evropě

Pozorovat při západu slunce horskou řeku, jak se ze sevřeného údolí nekontrolovaně rozlévá do otevřené plochy, vyvolává zvláštní pocit. Nic, co by šlo zažít každý den: v kultivované, hustě osídlené evropské krajině je to dnes už prakticky nemožné. Mohutný vodní tok, který svahy kopců až dosud držely v úzkém korytě, se v rovině rozbíhá do mnoha lesknoucích se cest, jež si hledají cestu v několik kilometrů širokém písčitém řečišti. Jednotlivá ramena se jako pulzující tepny vzájemně proplétají a řeka v podvečerním slunci připomíná tajemného živočicha, který se zvolna plazí krajinou.

Izrael se musí nejdřív vyrovnat se svými nepřáteli a potom se selháním vlastní vlády

Dvaadvacátého dubna 1979 vyrazili z jižního Libanonu na nafukovacím člunu čtyři palestinští teroristé. Vylodili se na pobřeží poblíž severoizraelského města Naharija, odtud pokračovali do nedalekého obytného domu a tam vyrazili dveře rodiny Haranových. Uvnitř se zmocnili Dannyho Harana a jeho čtyřleté dcery Ejnat. Dannyho žena Smadar se mezitím ukryla na půdě s dvouletou dcerou Jael. Teroristé odvlekli oba rukojmí na pláž, tam Dannyho zastřelili a Ejnat roztříštili lebku o skály. Na půdě se mezitím Smadar pokoušela utišit Jael tak intenzivně, že ji nedopatřením udusila. Zkáza rodiny Haranových ovlivnila generaci Izraelců vyrůstajících v éře jomkipurské války roku 1973 více než kterýkoli jiný teroristický útok oné doby. Jejich osud na nás dolehl obzvlášť silně proto, že nejtemnější noční můrou Izraelců je pocit bezmoci. Sionistické hnutí slibovalo, že Židé získají novou moc nad svým osudem. Příběh Haranových jako by se odehrával někde ve střední Evropě, ne na území židovského státu.

(Nejen) Berlín zasáhla vlna antisemitismu

Byla to první ze série činů, které německým a zvláště berlínským Židům nahnaly strach. Na propalestinských demonstracích se vyvolávalo heslo „Svobodná Palestina od řeky Jordán až po moře“, tedy vymazání Izraele z mapy. V noci na 18. října dva zakuklenci hodili zapálené Molotovovy koktejly na židovské komunitní centrum ve středu německé metropole. Na desítky domů rozesetých po celém Berlíně pak kdosi nasprejoval Davidovu hvězdu – děsivé déjà vu nacistického značení židovských obchodů. V některých z pomalovaných domů Židé nežili, leckdy však byly výhrůžky přesně cílené. Davidova hvězda byla v jednom případě načmárána přímo u zvonku židovské obyvatelky velkého bytového domu. Žádný z pachatelů nebyl dopaden, kvůli ochraně soukromí nejsou v berlínských ulicích instalovány kamery, takže policie nemá žádnou stopu.

Stát počítal s tím, že zase odejdou. Už v osmdesátých letech měl nějak zasáhnout a integraci podpořit.

Letošní německý podzim je zachmuřený, zvlášť po 7. říjnu. Ten den na Sonnenallee, hlavní tepně arabského života v Berlíně, propalestinská skupina Samidoun slavila největší masakr Židů od druhé světové války rozdáváním sladkostí. V dalších dnech po útoku teroristického hnutí Hamás na izraelské kibucy neznámý pachatel na desítky berlínských domů obývaných Židy načmáral Davidovy hvězdy. Naposledy takové „značení“ probíhalo za nacistů, kteří nakonec většinu berlínské židovské komunity vyhladili. A teď náhle potomci těch, kteří přežili holocaust, cítili nutnost znovu svou identitu skrýt. Mnozí se báli posílat děti do škol a školek.

O asistované sebevraždě a pasti vypjatého individualismu

V říjnu 1858 cestoval John Stuart Mill se svou ženou Harriet kolem francouzského Avignonu. Harriet začala kašlat, a co se zpočátku zdálo jen jako malý neduh, se rychle zhoršovalo. Brzy Harriet trpěla takovými bolestmi, že nemohla spát ani ležet. Mill psal zoufale doktorovi do Nice, žadonil, aby jeho ženu vyšetřil. O tři dny později se její stav dále zhoršil a Mill telegrafoval nevlastní dceři a svěřil se jí se svými předtuchami. Harriet zemřela v hotelovém pokoji 3. listopadu.

Mill seděl sám u jejího těla celý den. Náhlý konec manželství ho zdrtil. „Sedm a půl roku jsem se těšil z tohoto požehnání. Pouhých sedm a půl roku!“

Jak to vypadalo, když se Chersonu a lidí v něm zmocnili okupanti

U hranice města natírá četa na bílo velkou zděnou uvítací bránu s nápisem Cherson. „A už je náš Cherson krásný,“ libuje si pracovník údržby městských parků Vjačeslav při pohledu na čerstvě opravenou bránu, která ještě před pár dny nesla stopy těžkých bojů stejně jako všechno okolo. „Teď ještě abychom se z toho všeho vzpamatovali my.“ Od vytlačení ruských okupantů z města uplynuly čtyři měsíce. Těch předešlých osm, než odtud ukrajinští vojáci nepřítele vyhnali, činí z Chersonu místo, jehož obyvatelé už zažili to, co Putin slibuje celé Ukrajině a po ní i velkému kusu východní Evropy. Vědí, jaké to je, když k tobě domů vjede Rusko na tancích a řekne ti: Odteď tady všechno včetně tebe patří mně a tak už to zůstane navěky.

Ambiciózní, geniální i děsivá snaha ředitele OpenAI vytvořit novou formu inteligence

Významná část důležitých světových ekonomik hodlá nejmodernější umělé inteligence regulovat. To je dobře, jejich vlastní tvůrci nám ostatně často připomínají, že největší modely mají tendenci disponovat na konci přípravného procesu nečekanými vlastnostmi vynořit se z přípravného procesu s neočekávanými schopnostmi. Vedoucí výzkumu firmy OpenAI Ilya Sutskever byl podle vlastních vzpomínek překvapen tím, že GPT-2 umí překládat mezi jazyky. Jiné nečekané schopnosti už ale nemusejí být tak úžasné ani užitečné.

Reportáž: Turecký prezident chtěl vychovat konzervativní, muslimsky zbožnou generaci. Povedlo se mu to?

Změna, kterou do Turecka přinesl prezident Erdoğan, jede rychlostí 250 kilometrů za hodinu. Vyjíždí z nádraží v asijské části Istanbulu, nedaleko od pulzujících barů a restaurací, kde jen málokterá žena zakrývá své vlasy šátkem. Po pomalejším průjezdu nekonečnou zástavbou šestnáctimilionové metropole a jejích předměstí sviští zemědělskou krajinou Anatolie až do zcela jiného Turecka. Do nábožensky konzervativní Konye, kde Recep Tayyip Erdoğan ve volbách před pěti lety získal 75 procent hlasů.

Nejvíce Slováků se rozhoduje až těsně před volbami, ale pokud by poslední průzkum trefil výsledek, Progresivnímu Slovensku a Hlasu by počet mandátů na vládu nestačil

Billboardy kolem silnic na Slovensku jeden za druhým nabízejí lepší časy, které v zemi nastanou po poslední zářijové, volební sobotě. Podle průzkumů má namířeno v předčasných volbách k vítězství strana Smer a její šéf Robert Fico si na možnou cestu do premiérského křesla zvolil pro Slováky nabídku „stability, pořádku a sociálních jistot“. Nápisy o stabilitě a lepším zabezpečení občanů stejně jako obecné konstatování „Za lidi, za Slovensko“ u Ficovy podobenky na propagačních pohlednicích, které si první zářijovou středu ze stolků v Michalovcích rozebírají voliči při čekání na mítink Smeru, působí poklidně. Slova, která tu za chvíli zazní z úst politiků, jsou o dost bouřlivější a daleko lépe než propagační letáky ukazují, jaké nabídce sem přišli lidé tleskat: vyhnání migrantů, likvidaci „nebezpečných“ a „pokrokářských“ neziskovek, nostalgickým vzpomínkám na „skvělé časy“ za komunismu a – podpoře Ruska.

Jak uspěje ve slovenských volbách strana, z níž bigotní katolíci pod Tatrami sotva popadají dech

Po příjezdu do Bratislavy není snadné uvěřit, že je Slovensko zemí sílícího fašismu a Putinových stoupenců. Zdejší městské divadlo je ověšené duhovými vlajkami a v ulicích centra sotva usychají nové cyklistické pruhy narýsované na asfaltu, kde donedávna kralovala auta. Jejich strůjce, liberální primátor Matúš Vallo, vybavený ziskem 60 procent hlasů v loňských komunálních volbách, kritikům za volanty s klidem vzkazuje, že každý, tedy i cyklisté, má mít možnost najít si v Bratislavě svůj prostor a že je třeba zvykat si na kompromis.

Reportáž o tom, jak závažné jsou ekonomické trable našich sousedů 

V Americe padaly banky, průmysl se přestěhoval do Asie a prudce rostla nerovnost mezi městy a venkovem. Francie stagnovala a opakující se stávky brzdily veškeré reformní snažení. Jih Evropy se chytil do dluhové pasti, jejíž překonání vedlo k masové nezaměstnanosti zvláště mladých lidí. Uprostřed euroamerických hospodářských trablů zářila jedna země, které se všechny ty velké krize počínajícího třetího tisíciletí jako by netýkaly: Německo. 

Nezaměstnanost byla historicky nízká, rozpočty vyrovnané, sociální napětí minimální. Na předpandemické roky se proto v německé kolektivní paměti bude vzpomínat jako na druhý hospodářský zázrak. Srovnatelný s tím poválečným, kdy Německo vyrostlo z trosek a zase získalo sebeúctu i respekt sousedů. 

Stejně jako výrobky „Made in Germany“ i tamní zázraky se ovšem tu a tam porouchají. Letos bude Německo jedinou z velkých ekonomik, jejíž výkon klesne. A když do Googlu v angličtině zadáte slova „Německo“ a „nemocný muž Evropy“, objeví se seznam článků popisujících drolení pilířů, na nichž německý úspěch stavěl. „Náš ekonomický model závisel na levném plynu z Ruska a na čínském trhu. To první už není a Čína se stala systémovým rivalem,“ řekl v září bez obalu na berlínské konferenci o globálních výzvách ministr hospodářství Robert Habeck.

Reportáž z nejnebezpečnějšího místa na světě

V tchajpejském parku Daan, zelených plicích dvaapůlmilionového hlavního města Tchaj-wanu, je tak jako obvykle hodně rušno. Lidé tu běhají, házejí si létající talíře, cvičí taiči, piknikují. Ve vzduchu jsou cítit kvetoucí rododendrony a azalky a v korunách prastarých banyánů zpívají ptáci. Vládne tu klid a mír.

Podobná idyla je na Tchaj-wanu k vidění na každém rohu, jenže už brzy by také mohla vzít zasvé. Pevninská Čína totiž na konci března, zrovna když tu byl Respekt na reportážní cestě, znovu pohrozila, že Peking proti Formose – čili „Krásnému ostrovu“, jak mu kvůli jeho přírodním sceneriím přezdívali portugalští mořeplavci – připravuje válku. To z Tchaj-wanu, který Čína považuje za svoji vzbouřeneckou provincii a s jehož svobodou se nechce smířit, dělá vedle Ukrajiny aktuálně nejnebezpečnější místo na světě.

Jak Ukrajina léčí zmrzačené duše svých vojáků

Začátek léta je v černomořské Oděse jasný a slunečný. Mořský vítr nese do zahrady místního vojenského sanatoria příjemnou slanou vůni. Léčebna je kousek od centra města a k moři je to ještě blíž, pár desítek metrů z kopce dolů. Ale vlny slyšet nejsou, jen ruch ulic sem doléhá jako vzdálené šumění. Před pichlavým sluncem nabízí chladivý úkryt javoršy, pod kterými se dá odpočívat na lavičkách. Na jedné z nich sedí Saíd Saídvalijev a je tu zoufalý. „Alkohol, tráva, sedativa, opiáty. Cokoli, co tlumí,“ vypočítává vojín ukrajinské armády s tádžickými kořeny, co jeho spolupacienti – jiní ranění ukrajinští vojáci obývající pokoje za okny všude kolem – berou, aby unikli traumatům, která si z bojů přinesli.

Bojí se uvnitř mě mé nenarozené děti stejně, jako se bojím já?

Každý den počínaje letošním 7. říjnem se Nour Shath probudí, prohlédne si své tělo a oddychne si: její dvojčata se stále nacházejí uvnitř, v břichu. Podle lékaře totiž každý další den těhotenství snižuje pravděpodobnost, že jejich příchod na svět bude vyžadovat nějaký lékařský zákrok. Ten totiž v dnešní Gaze nemusí být dostupný. 

Navzdory každodennímu ujištění, že se přirozený bezpečný porod zase o den přiblížil, však Shath v hloubi svírá strach – včetně obav, že svůj děs přenese i na své děti. „Bojí se tam uvnitř?“ ptá se sama sebe. Neví, jestli vnímají, že jejich matka pláče, nebo zda nakonec její stres nevyvolá předčasný porod.

„Pracuji v poradenství, vím, jak se vyrovnat s negativními myšlenkami,“ vyprávěla mi v textových zprávách během jedné z krátkých epizod, kdy v Gaze fungoval internet. „Zkouším různé techniky, nic ale nefunguje. Většinu času jsem prostě vystresovaná.“

„Manželovi jsem řekla, že rodit v Gaze se teď bojím,“ píše.