Svět soupeří o to, kdo Balkánu dodá zemní plyn. EU závody platí - a prohrává v nich

Druhou prosincovou neděli hostilo srbské město Niš geopoliticky pozoruhodné setkání státníků. Srbský prezident Vučić, známý lavírováním mezi Ruskem a Západem, spolu s proruským prezidentem Bulharska a autoritářským vládcem Ázerbájdžánu slavnostně spouštěli do provozu nový plynovod propojující Srbsko a Bulharsko. S trojicí zmáčknul velké zelené tlačítko i nejvyšší představitel EU v Srbsku, který však zůstal v klíčový moment pro kamery skrytý za Vučićem. Právě EU přitom pokryla většinu nákladů projektu, jehož hlavním cílem je omezení závislosti regionu na ruském plynu. Poněkud bizarní moment vystihuje nepřehlednou geopolitickou hru o nové dodávky plynu na západní Balkán, ve které se kříží zájmy místních politiků i světových hráčů.

Když krátce po ruské agresi proti Ukrajině vyvrcholila v Evropě energetická krize, zdálo se, že zlatá éra zemního plynu skončila. Vlády zemí závislých na ruském plynu pod tlakem raketově rostoucích cen a nejistoty dodávek rychle hledaly cesty z plynové pasti. Během několika měsíců se však trh uklidnil a cena se i díky posílení dodávek zkapalněného plynu do Evropy stabilizovala. Evropské státy dosud závislé na dovozu ruského plynu si dokázaly v rekordním čase zajistit nové zdroje, a plyn tak do velké míry rehabilitoval svoji pověst.

Řada států včetně Česka se přes čerstvou zkušenost s riziky spojenými s plynovou závislostí rozhodla vsadit na plyn jako na tzv. přechodné palivo v procesu tranzice k zelené energetice. V něm by měl plyn sehrát roli rychlé a cenově dostupné náhrady za uhlí, jehož spalování ve většině států EU by mělo skončit do roku 2030. A s podobným cílem teď vzhlíží k plynu západní Balkán - region, který na rozdíl od střední Evropy na plynu nebyl nikdy závislý.