Studie: Odškodnění dostane jen minimum obětí sexuálního a domácího násilí

Kvůli ochraně osobnosti nelze o případu sdělit podrobnosti, ale pro vykreslení případu postačí i základní fakta. Nezletilou dívku K. zneužíval její otec: v posteli a ve vaně ji osahával včetně přirození, nutil ji, aby ho rukou uspokojila a ochutnala jeho sperma, pořizoval s ní pornografické fotografie, které policie následně objevila v jeho telefonu, kde měl ještě stovky fotek a několik videí ukazujících sexuální násilí páchané na dětech. Další snímky a videa pak policie objevila v počítači.

Za znásilnění a zneužití dítěte k výrobě pornografie dostal muž u Krajského soudu v Hradci Králové tříletý trest a nařízenou sexuologickou léčbu. Opatrovník dívky pak u soudu požadoval, aby dostala za prožité utrpení odškodnění sto tisíc korun. Soudce to ale odmítl s vysvětlením, že “není jediný důkaz pro to, že by jednání obžalovaného zanechalo na poškozené nějaké stopy”, dívka prý “dokázala celou záležitost již vytěsnit a rozhodně touto skutečností není poznamenána”. “Nebyly ani zjištěny žádné další negativní stopy, které by mohly být jednáním obžalovaného u poškozené trvalého nebo dlouhodobého charakteru a měly na ni negativní dopad,” konstatoval soudce Jiří Vacek při vynesení rozsudku v únoru 2020.

Přímo v rozsudku je přitom zmíněna zpráva mateřské školy, kam dívka v době zločinu docházela a kde si všimli změny v jejím chování - byla plačtivější a měla potíže s jídlem. To však soud nepovažoval za dostatečný důvod k odškodnění. Jde o jeden z celkem 556 případů z let 2019 a 2020, které si u soudů různých instancí z celého Česka vyžádala organizace ProFem, aby prozkoumala, jak často soudy přiznávají peněžité odškodnění obětem znásilnění, domácího násilí a stalkingu.

Jde o výhradně pravomocné rozsudky, přičemž u 313 z nich šlo o trestný čin znásilnění, u 216 o domácí násilí a 122 o případy stalkingu. V osmdesáti procentech případů oběti žádné odškodnění nezískaly. Je to zejména způsobeno tím, že drtivá většina obětí o ně ani nepožádá: z 611 obětí, které figurovaly ve zkoumaném vzorku rozsudků, nárok vznesla pouhá čtvrtina. “To je velmi málo,” říká ředitelka ProFem Jitka Poláková. “Znamená to, že naprostá většina obětí odškodnění nedostane, a to je vážný problém.”

Podle hloubkového průzkumu mezi oběťmi, rozhovory s právními profesionály, ale i dlouhodobých zkušeností ProFem, který pomáhá lidem se zkušeností se sexuálním a domácím násilím, je tato situace výsledkem řady faktorů. O možnosti požádat o odškodnění oběti často ani nevědí a nejsou na ně policisty či státními zástupci upozorněny. Když se k tomuto kroku nicméně rozhodnou, narážejí na osobní i systémové překážky. Vzhledem k tomu, že většina případů ze zmiňovaných kategorií se odehrává mezi lidmi, kteří se znají, komplikuje vše osobní vazba. Oběti mohou mít potíž převést do řeči čísel utrpení, které jim násilí způsobilo, nebo se ostýchají peníze po rodinném příslušníkovi či známém požadovat. Roli hraje i obecně nedůvěra v “systém”.

Na druhé straně patří mezi důvody nechuť soudů k prodlužování řízení, které žádost o odškodnění přinese (byť jiní právníci tento závěr rozporují), a také další náklady na znalecké posudky, jimiž se má u soudu doložit újma, kterou oběť utrpěla, a které se pohybují v řádu tisíců. Odborná garantka právních služeb ProFem Veronika Ježková však upozorňuje, že občanský zákoník operuje s pojmem újma na přirozených právech, kterými se myslí zásah do osobnosti člověka, do jeho důstojnosti či zdraví. “Tady žádný znalecký posudek není třeba, takže by soudy mohly tuto újmu odškodňovat,” říká. “Přirozená práva jsou navíc trestným činem zasažena téměř vždy.”

Soudci a soudkyně si také nejsou jistí, jakou částku přiznat – i proto, že vzhledem k malé odškodňovací praxi nemají moc inspirace od kolegů. Nebo odkazují oběti na občansko-právní řízení, kde by se měly kompenzace domáhat. “To se ale v zásadě rovná zamítnutí nároku - z naší praxe i z dalších rozhovorů víme, že oběti téměř nikdy do občansko-právního řízení nepokračují,” říká právnička ProFem Petra Sýkorová. Důvody jsou i tady podobné: od prodlužování traumatické zkušenosti po fakt, že dál se soudit je zkrátka drahé.

Případně soudy žádost odmítnou jako neodůvodněnou, podobně jako u kauzy zmíněné v úvodu. Kromě názoru soudu, že oběť nebyla násilím vážně poškozena, někdy hraje roli (ne)schopnost pachatele částku uhradit. V jiném případu znásilněného dítěte soudce částku snížil tak, aby neměla pro pachatele “likvidační charakter” (na dvacet tisíc korun). “Podle judikatury Nejvyššího soudu jsou ale majetkové poměry pachatele až poslední věcí, na kterou by měl soud brát zřetel,” upozorňuje nicméně Veronika Ježková.

Právě snížení požadované částky patří mezi časté jevy v případech, kdy oběti o odškodnění požádaly a soud jim vyhověl. Podle dat ProFem oběti průměrně nárokovaly 284 536 korun a soudy jim v průměru přiznaly polovinu této částky. O rozdílném přístupu soudců přitom svědčí kontrast mezi nulou pro dětskou oběť zneužití na jedné straně a na straně druhé dvěma stovkami tisíc pro dospělou ženu, která zažila “jen” pokus o znásilnění.

Výsledky studie dodávají další důležitý poznatek o tom, jak tuzemské soudy nahlížejí na problematiku sexuálního a domácího násilí a jak rozumějí dopadům, které tyto činy mají na oběti. Jak vidno z úvodního případu, soudci a soudkyně někdy nemají ani základní znalost toho, jak vypadá reakce na trauma. Je obsáhle popsáno v odborné literatuře, že vytěsnění je základním obranným mechanismem člověka, který se ocitl v neúnosné, traumatizující situaci. A v žádném případě neznamená, že události neměly na oběť negativní důsledek. Specificky u sexuálního zneužívání v dětství jsou obsáhle popsány dlouhodobé, často celoživotní následky, které taková událost má.

Situaci by podle ProFem mohl zlepšit balík opatření, o kterém bude v následujících týdnech jednat s ministerstvem spravedlnosti - od vzdělávací kampaně, která veřejnost na možnost kompenzace upozorní, po školení soudců a soudkyň.