Rok provozu humanitárních hostelů: Klid a bezpečí je první krok na dlouhé cestě

Když loni na jaře přišla první plošná uzávěra, nízkoprahová denní centra a noclehárny musely narychlo snížit kapacity, přizpůsobit provoz novým hygienickým opatřením a vyrovnat se se zoufalým nedostatkem ochranných pomůcek. Přednostní nárok na péči a azyl dostali starší a nemocní, a část lidí tak najednou přišla o prostor ke spočinutí uvnitř nebo provedení základní hygieny. „Loni to bylo extrémní, ti lidé nevěděli, co s nimi bude,“ vrací se na konec loňského března ředitelka ředitelka Centra sociálních služeb pražské Armády spásy Jitka Modlitbová.

Obrat nastal, když se v hlavním městě snížily kapacity nocleháren, a magistrát tak ve spolupráci s poskytovateli sociálních služeb na začátku loňského dubna jako náhradní řešení uvedl do provozu šestici pronajatých hostelů, které kvůli útlumu turismu zely prázdnotou, plus dvě stanová městečka. V současnosti ještě fungují čtyři hostely s kapacitou pro dvě stě lidí v nouzi; během únorových mrazů se pak pro dalších sedmdesát potřebných otevřel holešovický hostel Sir Toby’s.

Kromě toho existují tři zařízení pro izolaci nakažených koronavirem. Zpočátku se nemoc mezi lidmi bez domova nešířila, ale to se začalo měnit s nástupem podzimu. „Bohužel se v posledních měsících epidemie rozšířila i mezi naše klienty a jejich promoření začíná kopírovat obecný trend v české společnosti,“ řekl nedávno k situaci Respektu Marek Havrda, jeden z vedoucích studentského spolku Medici na ulici, který působí i v rámci humanitárních hostelů.

Ubytování přednostně slouží starším klientům, dalším klíčovým kritériem je zdravotní stav. Na počátku byly podmínky přísnější. Když se ale ukázalo, že je kapacita staršími klienty využita, dostali prostor i mladší ročníky. „Šlo primárně o to, abychom zaplnili kapacity a nikdo nezůstal venku,“ vysvětluje Modlitbová.

Život v humanitárních hostelech se řídil karanténním režimem, v jehož rámci klienti dostávali jídlo a stravenky, a pak postkaranténním, kdy správa hostelů přešla pod pražské Centrum sociálních služeb. Hostely řídí koordinátoři, sociální služby v nich zajišťují jednotlivé organizace a o chod se v některých případech stará i běžný hotelový personál.

Provoz hostelů skončí v červnu - a provozovatelé sociálních služeb se shodují, že přes všechny těžkosti toto období přineslo i možnost intenzivnější a dlouhodobější práce s některými klienty. Prokázalo se, že ta je pro jejich opětovnou integraci nezbytná – a že důležitou roli v tom sehrává právě možnost pobývat v bezpečném a klidném prostředí. Jitka Modlitbová to dokonce pojmenovává jako „game-changer“ s pozitivním efektem.

Vnitřní zklidnění

 „Pořád něco sháníte, jídlo, návykové látky, kde se ohřejete, řešíte, jaké má být počasí, jestli se dostanete na noclehárnu, vztahy v partičce,“ popisuje Modlitbová hektický život na ulici. Díky novému pevnému bodu v podobě ubytování odpadla nutnost zařizování a nejistota, třeba zda bude na noclehárně volné místo - což podle ředitelky přispělo k vnitřnímu zklidnění klientů. „Pro některé to byla po velmi dlouhé době možnost mít svou vlastní postel a sprchu sdílet místo s třiceti lidmi třeba s osmi,“ doplňuje s tím, že bydlení postupně získalo i komunitní rozměr.

Ubytovaní se časem poznali, znali se i se sociálními pracovníky, utvořily se mezi nimi dobré vztahy; chování se zlepšilo i u lidí, kteří se v jiných službách projevovali útočně. Dobrá atmosféra podle Modlitbové vzešla z postupného osvojení jednoduchých norem, důvěry a otevřeného přístupu pracovníků. Pravidla sice obnášela i zákazy: nepronášet alkohol a drogy, uvnitř je neužívat a nebýt agresivní. Občas došlo k jejich porušení, ale nakonec se osvědčila - a třeba na pobyt v Sir Toby’s prý rádi vzpomínají jak klienti, tak sociální pracovníci.

Mínění klientů loni během července a srpna zachytily „hloubkové rozhovory“ v rámci výzkumuAnalýza situace bezdomovectví v Praze Centra sociálních služeb Praha ve spolupráci s agenturou Median. Život v hostelech a jejich fungování lidé vnímali spíše pozitivně. „Akcentovali možnost spát v posteli, používat wi-fi, sprchovat se, možnost praní, bezpečí a kontakt s lidmi, kteří jsou k nim slušní a jednají s nimi s úctou, ne jako s dítětem. Kvitovali i možnost spolubydlení s partnerem a malý počet lidí na pokoji,“ uvádějí autoři.

Vítané bylo i to, když se na hostelu konaly komunitní večery. Z rozhovorů přitom bylo znát, že poměry panující na hostelech lépe hodnotili lidé „z ulice“. Výzkumníci se také ptali, jaký dopad měl nouzový stav a protiepidemická opatření: tady osm procent dotázaných samo zmínilo, že pro ně situace znamenala pozitivní možnost pobytu v humanitárních hostelech či stanových městečkách.

Příliš krátká doba

„Myslím, že je to fascinující zkušenost, která má hodně pro a nějaké proti,“ shrnuje rok v hostelu na Žižkově Lenka Vrbová, ředitelka neziskové organizace Jako doma, jež se věnuje ženskému bezdomovectví. Ze čtveřice zbylých hostelů je ten na Dalimilově ulici nejmenší s kapacitou pro dvaatřicet lidí, jako jediný je určen pouze ženám nebo trans ženám a organizace se stará o celý jeho chod. Klientkám se tak nemůže stát, že je někdo vykáže z recepce.

Výhodou je i to, že část obyvatelek může být na pokojích sama - jde často o ženy s psychiatrickými onemocněními nebo závislostmi, pro něž by bylo hromadné soužití náročné. Vrbová rovněž popisuje, že se povedlo vytvořit prostředí, kde si ženy mohly po dlouhé době oddychnout a nabrat energii. „Je ale vidět, že psychika šla u některých naopak dolů, na ulici celou dobu řešily, kde sehnat peníze, dávku, kam se jít umýt a byly zaměstnané základními potřebami,“ vykresluje. Na povrch se tak v klidnějším období dostala traumata a nediagnostikované potíže. Na místě je nicméně k dispozici intenzivní podpora - poslední měsíce do hostelu dochází terapeutka a psychiatrička.

Potřeby ubytovaných žen se pochopitelně různí. Pro některé je prioritou zdraví a přihlášení k lékaři, se všemi ubytovanými pracovníci podali žádosti o sociální byty. Vznikl také prostor pro vyřízení trvalých pobytů nebo občanských průkazů v kratším čase, než když klientky před pandemií docházely do komunitního centra organizace. Doklady jsou přitom klíčové pro postup k dalším systémovým krokům.

„Intenzita byla opravdu velká,“ dodává Vrbová. Člověku, který se v problematice bezdomovectví neorientuje, to podle ní nemusí připadat jako velký pokrok. I někteří pracovníci jsou frustrovaní, že se proces vleče. Ona sama  však dosavadní kroky vnímá jako velmi pozitivní - a upozorňuje, že i rok a půl je příliš krátká doba na to, aby se člověk bez domova začlenil zpět do běžného života.

Každý rok života na ulici člověka poznamená natolik, že potřebuje osm let na zotavení. A na hostelu jsou i ženy, které jsou na ulici desítky let, mají vážná psychiatrická onemocnění a  léta propadávají systémem služeb. „Že s někým rok spolupracujeme, neznamená, že vyřešíme situaci někoho, s kým si systém dvacet let neví rady. Ale stále je to hrozně velký kus práce a posun,“ vysvětluje.

Nepřekročitelná podmínka

Ředitel Centra sociálních služeb Praha (CSSP) a Institutu pro sociální inkluzi Martin Šimáček kvituje, že možnost pronájmu čtyř humanitárních hostelů se po společném jednáních s majiteli a magistrátem nakonec prodloužila až do června. Zároveň si ani on o dopadu tohoto období nedělá iluze: „Začíná to být zajímavě dlouhá doba, ale pořád to neznamená dostatečný prostor k nastartování velké strukturální změny,“ říká.

Část klientů se podle něj nachází v extrémně komplikované situaci, nejvíce lidé drogově závislí nebo s duševními poruchami, což jsou mnohdy  příčiny, proč se lidé na ulici ocitli. Třicítce lidí – tedy asi šestině z těch ubytovaných přes Centrum – není možné zajistit potřeby bez dlouhodobé zdravotně sociální služby. Určitá část lidí také přes veškeré nabídky nemá zájem spolupracovat na trvalejší změně. Pro velmi zadlužené, ale fyzicky zdatné lidi je oddlužení a vstup na legální trh práce méně dostupnou cestou, naopak klienti v seniorském věku po trh práce nejsou  atraktivní. „Takže z tohoto úhlu pohledu je integrační strategie pro většinu z nich komplikovaná,“ dodává Šimáček.

Větší část období stráveného v provizorním ubytování tak podle něj posloužila ke stabilizaci: k vyřízení dokladů, zdravotního pojištění, dávek v hmotné nouzi. A stejně jako Lenka Vrbová poukazuje Šimáček na nezbytnost této fáze, kterou kvůli prodlevám při vyřizování není možné uspíšit. „Je důležité netlačit na pilu, protože většina lidí je v tak zbědovaném stavu, že nelze čekat, že je ubytujete a další den začnou fungovat a integrovat se,“ upozorňuje. Přesto klidné a bezpečné prostředí vnímá jako nepřekročitelnou podmínku k jakékoliv změně životní situace. A je podle něj nesmyslné, aby se lidé k řádnému bydlení dostávali „za odměnu“ až poté, co si najdou práci a bydlí na ubytovně.

Zbývající čas chce Centrum využít pro plány na období poté, co lidé ubytování opustí. Zároveň jim chce pomoci překonat bariéry, které často brání k návratu k běžnému životu -  tedy nedosažitelné příjmy a právě nedostupné ubytování. Asi pro třicítku lidí bude potřeba zajistit sociální pobytovou službu. Pro další bude třeba posílit dostupnost bytových sociálních služeb, protože ne na všechny se dostane s městskými sociálními byty.

Podle Šimáčka bude nezbytné zřídit městskou ubytovnu podobného charakteru, jako jsou nyní hostely, kde lidé budou moci pobývat delší dobu a současně se jim tak dostane systematičtější pomoci. „Potýkáme se s množstvím vnějších bariér, které nejde snadno odstranit u vysokého počtu lidí, takže je to extrémně zajímavá zkušenost, kterou vidím jako velice produktivní,“ shrnuje.

Ani město si nepřeje, aby možnost dlouhodobějšího humanitárního ubytování skončila s posledním červnem, jak Respektu potvrdil pražský radní pro bydlení a transparentnost Adam Zábranský (za Piráty). V plánu bylo v mezidobí nakoupit objekty podobného charakteru jako nynější hostely. Veřejná soutěž však nakonec byla neúspěšná a v plánu je nová. Majitelé některých objektů očekávali, že se do města začnou navracet turisté, anebo pro ně bylo lukrativnější nemovitost prodat na soukromém trhu.

Zároveň podle radního ani pobyt v městských ubytovnách není dlouhodobé řešení. „Jediné dlouhodobé řešení je bydlení,“ míní Zábranský. Jak již bylo řečeno, část lidí ubytovaných na hostelech už podala žádost o městský byt a některým byl i pronajat. „Někteří si našli práci a zajistili si bydlení sami, takže počet ubytovaných se postupně snižuje,“ říká Zábranský. Městských bytů je ovšem celkově nedostatek, proto město spouští dvouletý pilotní projekt Městské nájemní agentury, kdy město nabídne garance soukromým majitelům, kteří by pronajali byty lidem v nouzi.