Půst a klanové uvažování vystřídalo nekonečné čekání na azyl. Uprchlíci natočili své rakouské životy

Čtyři hlavní hrdinové. Čtyři telefony. Čtyři roky. Tak vznikal dokument Karavana režisérky Lucy Ashton, který byl minulý týden uveden v rámci festivalu Jeden svět. „Byl to experiment a chtěla jsem zkusit, jak daleko můžu zajít,“ přiznává britská dokumentaristka. Jako dlouholetá novinářka chtěla na chvíli vykročit z obvyklého formátu své práce, kdy přijede do cizí země, stráví v ní pár týdnů a o jejích problémech pak natočí dokument, v němž britský vypravěč přes záběry ztrápených lidí popisuje, co prožívají. Chtěla dát svým hrdinům možnost, ať se vyjádří sami.

A tak se v roce 2019 domluvila se čtyřmi uprchlíky z Afghánistánu, ať v Rakousku, kde už několik let žádali o azyl, čtyři roky natáčejí své životy na mobilní telefony.  Výsledkem je subjektivně uchopený snímek, který diváky překvapí svou otevřeností. Samim, Najíd, Fawad a Marwand před kamerou tancují, hádají se nebo i pláčou. A především ukazují život migrantů z perspektivy, která v mnohém překvapí. O netradičním projektu jsme mluvili s jedním z protagonistů, 27letým Samimem, a s režisérkou Lucy Ashton před pražskou mezinárodní premiérou na festivalu Jeden svět.

„Příchod do Evropy mě velmi proměnil. Jsem teď mnohem otevřenější, tolerantnější,“ vypráví Samim s tím, že stejně jako jeho tři kamarádi – a ostatně jako většina Afghánců – vyrůstal ve velmi nábožensky založených rodinách. Odklon od náboženství u něj probíhal postupně. Se smíchem, ale zároveň s určitou rezignací vzpomíná na situaci, kdy ho v rámci azylového řízení zpovídal rakouský soudce a řeč přišla i na ramadán, posvátný měsíc, během nějž muslimové před den drží půst. Po pravdě tehdy uvedl, že v Rakousku tradici nedodržuje a během dne jí i pije. Neuměl tehdy ještě příliš dobře německy a celou konverzaci tak tlumočil jiný muž s afgánskými kořeny. Ten se však místo tlumočení začal se Samimem hádat, že to přece nejde - a že jako správný muslim musí ramadán dodržovat.

Režisérka snímku dodává, že další protagonisté jejího filmu prošli v emigraci ještě větší proměnou. Najíd a Marwand si dokonce svůj útěk před Tálibánem ospravedlňovali tím, že jdou šířit islám mezi bezvěrce. „Pak ale během cesty do Evropy potkávali dobrovolníky, kteří jim dávali napít a najíst a pomáhali jim přežít a kteří se jich ani jednou nezeptali, jakého jsou vyznání nebo k jakému patří klanu,“ vypráví Lucy Ashton. „A oni si tak uvědomili, že jakýkoli člověk, nejen muslim, může být laskavý a dobrý.“