Jak můžou boomer a zetko najít společnou řeč

V roce 2017 jsem v pražské Werichově vile moderovala debatu s dokumentaristkou Olgou Sommerovou a pěvkyní Soňou Červenou. Příležitostí byla premiéra dokumentu, který filmařka o umělkyni natočila, a večer to byl z mnoha důvodů výjimečný. Jeden z vrcholů pro mě nastal v okamžiku, kdy Červená, která týden poté oslavila dvaadevadesáté narozeniny, mluvila o své spolupráci s mladými tvůrci, třeba s režisérským duem SKUTR. Když pěvkyně mluvila obecně o tvůrcích mladších o několik generací, řekla, že ne vždy jim rozumí, ale vždy ji bude jejich tvorba zajímat.

Tato věta ve mně rezonovala následující týdny a měsíce, a to ze dvou důvodů. Soňa Červená jednak podle mého soudu všem ukázala, jak šťastně – nebo alespoň spokojeně či smířeně – zestárnout. Cest je bezpochyby více, ale uchovat si zvědavost a zájem o svět se zdá být jednou z nich. Doplnila k tomu totiž další důležitou ingredienci – zájem nemusí nutně provázet porozumění, možná bychom ho neměli očekávat ani od sebe, ani je od druhých vyžadovat. Je nakonec vysoce pravděpodobné, že čím více se svět za našich životů promění, tím méně se v něm budeme orientovat. A protože se svět v 21. století mění rychle a prudce a délka dožití se prodlužuje, čeká nás v mnoha ohledech náročnější cesta než naše předky. To nejhorší, co ovšem můžeme v takové situaci udělat, je uzavřít se do sebe a zahořkle vzpomínat na staré, zpravidla zářivé a zlaté časy.

Druhá lekce, kterou jsem si od charismatické a vtipné devadesátnice do života odnesla, s tou první úzce souvisí a týká se střetu generací. Míří totiž přímo k podstatě generačních sporů, jež vycházejí z rozdílných zkušeností a hodnot, jiného vnímání světa, které nevyhnutelně vede k neporozumění. Zájem je nicméně jednou z mála cest, jak neporozumění překonat. A zdaleka to není jen úkol starších směrem k mladším, ale i opačným směrem.