„Mimóza ráno je prý o. k. A limonáda večer ne?“ 

Tereza nikdy nebyla vášnivou konzumentkou alkoholu. Napít se jednou za rok (třeba na silvestra) jí bohatě stačilo. Dávat si po škole cider nebo víno ji nelákalo, navíc nízká tolerance alkoholu znamenala, že i po malém množství se další den „necítila úplně fresh“. Pak ale přišla první vlna covidu, špatný vztah a potřeba utíkat pryč z domova. Když přišlo rozvolnění a na chvíli se vrátila možnost znovu se setkávat, měla Tereza skupinu přátel, kterou během jarní uzávěry poznala na sociálních sítích. Jejím útočištěm byla hospoda, a tak s nimi utíkala tam.

Partu, za kterou z domova utíkala, popisuje jako „pracovně-kamarádskou“ skupinu. Scházela se několik týdnů pravidelně středy a soboty, vždy ve stejné hospodě a vždy se stejnými rituály. „Soboty se nesly ve znamení hruškovice, to bylo skoro až synonymum pro sobotu,“ popisuje. Pití pro ni hrálo druhotnou roli, pivo jí nechutnalo, ale panáky se staly součástí společného rituálu. „Že jsme v tom všichni společně,“ shrnuje. Nešlo sice o opíjení se „pod obraz“, ale ani tak pravidelná setkání a panáky Tereze fyzicky a psychicky neseděly. Vznikl během nich paradox, kdy jí bylo s partou dobře, ale současně jí alkohol psychiku srážel dolů.

Když se pak podniky opět vlivem protipandemických opatření uzavřely, skončila pro Terezu i tato kapitola středečních a sobotních výletů. Vrátila se k občasnému drinku a dnes v hospodě u nealkoholického nápoje popisuje, jaké jsou její první dojmy, když se v roce 2025 rozhodla nepít vůbec.

Pití jako norma