Proč současné seriály zobrazují špatný sex

Pozoruhodný vhled do filmového zachycení ženské sexuální zkušenosti přináší v textu From Mrs America to The Great – how bad sex became a staple of feminist drama filmová a kulturní kritička Miriam Balanescu.

S velkým citem pro detail tu píše o tom, jak v rámci nové televizní a filmové tvorby stalo takřka normou zobrazení rozpačitého a nepovedeného sexu - či rovnou takového, který překračuje předem dané hranice. Zároveň jde o scény, které sex často zachycují tak, jak je vnímá žena.

„Špatný sex nebyl na plátně skoro nikdy přítomný – s výjimkami, jakou může být Amélie z Montmartru z roku 2001, kde hlavní hrdinka svírá rty, aby nevyprskla smíchy. V letech po #MeToo je to ale trend, který nabral na rychlosti,“ popisuje Balanescu a uvádí mnohé příklady, v jejichž rámci za televizní milník považuje seriál Girls, jejž kritika oceňovala právě za sexuální realismus.

Trapný, zcela neromantický, někdy i agresivní sex tu dal nahlédnout, jaká je realita z pohledu ženské zkušenosti. Vrcholem této televizní tendence pak může být loňský seriálový hit Můžu tě zničit od scenáristky a herečky Michaely Coel, který nejenže ukázal trauma a individuální dopad sexuálního násilí, ale také zachytil současný sex v mnoha jeho podobách a šedých zónách směřujících k genderové neutralitě.

V textu citovaná filmová vědkyně Alison Peirse konstatuje, že tuto novou upřímnost a realismus lze vystopovat už ve scénářích. „Neuspokojivý a špatný sex je realitou v životech mnoha žen,“ říká a dodává, že skutečnost, že se najednou více objevuje na plátně, vychází z toho, že ženy získaly příležitost psát a natáčet své vlastní seriály a filmy. „A to znamená, že získáte větší rozmanitost v rámci lidské zkušenosti,“ dodává.

O svých formativních fanouškovských zážitcích píší v novém atraktivním seriálu redaktoři deníku The Guardian. Odstartoval předminulý týden a hned v první epizodě se Rebeca Nicholson vyznává ze své předpubertální lásky ke Guns N' Roses. Trvala sice jen pár let před tím, než dorostla do teenagerských let, ale jak vzpomíná, její posedlost kapelou byla čistá a naivní: „Byla o tom, že chci být Axl Rose, a stejně tak o tom, že zbožňuji.“

Pro Luka Turnera zase bylo setkání s kapelou Suede v roce 1996 tím zásadním moment, kdy si uvědomil, že bisexualita není něco, za co by se měl stydět, ale může na ni být i hrdý: „Díky nim získala moje existence v nudném městečku na okraji Londýna najednou smysl. Brett Anderson vyzpíval můj život za mě: ten pocit frustrace a fakt, že člověk nezapadá do toxické mužské kultury své doby. Snil jsem o tom, že skončím v Londýně (a ideálně v posteli) s nějakou s těch androgynních bytostí, jimiž se klipy a obaly desek Suede jen hemžily.“

Dnes úspěšný hudební publicista a autor ceněných memoárů Out of the Woods uvádí, že nebýt jiskry, již zažehli Suede, nejspíš by se nikdy nestal autorem a spisovatelem. Když dnes poslouchá jejich písně, vždy ho to přenese do mladých let a pocitů, v nichž se mísí smutek, zmatení a naděje. Nemá to ale nic společného s nostalgií. „Slyším v nich zvuk své proměny ze stydlivého kluka, který nikam nezapadal… v toho, kým jsem se stal nyní a stále stávám.“

Knihou Let Me Tell You What I Mean, která přináší sbírku dvanácti esejů z let 1968 až 2000, a také velkým profilem v The New Yorkeru se do centra pozornosti vrací vlivná spisovatelka a esejistka Joan Didion.

V šedesátých letech začala psát pro Vogue a její jméno je spjaté s nástupem „nového žurnalismu“. V jejím díle se přelévá fikce s literaturou faktu a stejně tak kulturní kritikou, v jejímž rámci dokázala psát o fotografovi Robertu Mapplethorpeovi i cupovat nejslavnější filmy Woody Allena jako Annie Hall nebo Manhattan, přestože se oba v dané době obraceli ke stejnému publiku.

„V očích Joan Didion byly Allenovy filmy jen představou jednoduchého člověka o tom, jak vypadá chytrý člověk. Samozřejmě potřebovala své čtenáře, ale tato kritika vypovídá mnohé o její narativní inteligenci a tom, jak by měla být čtena,“ uvádí Nathan Heller v The New Yorkeru, který zároveň vyzdvihuje, že jejím největším talentem vždy byla schopnost všimnout si toho, co společnost drží pohromadě a co ji atomizuje -  a to již od doby nenaplněných ideálů hippies.

V češtině je z jejího díla bohužel dostupná pouze kniha Víc než další den (2005), v níž se vyrovnává se smrtí svého manžela a konci jejich čtyřicetiletého soužití. Námětem toho, o čem a jak Didion píše, je často psaní samo, což jen podtrhuje na serveru Lithub zveřejněná ukázka – esej Why I Write z roku 1976.  „Psaní je v mnoha ohledech aktem, jak říci „já“ - aktem vnucení se ostatním lidem, způsobem, jak říci, poslouchejte mě, podívejte se na to jako já, změňte názor. Je to velmi agresivní dokonce nepřátelský čin,“ uváděj už první řádky.