Ovlivňovat věci zvenku je pohodlnější, ale jako političky můžeme změnit víc

Když Johannu Nejedlovou (33) na podzim minulého roku oslovila Strana zelených, jestli nechce vést jejich kandidátku do evropských voleb, o rozhodnutí nakonec přemýšlela víc, než by čekala. Neměla se stranou ideologický problém, naopak, věděla ale, že kývnutím na nabídku končí jedna její životní etapa. Do té doby byla ve veřejném prostoru známá jako zakladatelka neziskové organizace Konsent, která se v Česku snaží zlepšit diskusi o sexuální výchově, ale bojuje také například za spravedlivější trestání sexuálního násilí.  

„Věděla jsem, že politika je náročnější a rizikovější podnik než neziskový sektor. Že když se rozhodnu, přestanu být ta milá žena z neziskovky,“ vzpomíná Nejedlová s tím, že oznámení kandidatury na začátku prosince minulého roku mohlo navíc dopadnout na Konsent právě v citlivé chvíli. Na politické úrovni se do finále blížila diskuse o změně definice trestného činu znásilnění a Nejedlová byla jednou z hlavních tváří, které ovlivňovaly debatu nejen uvnitř sněmovny, ale i ve veřejném prostoru.  

Dnes už je známým faktem, že se do čela kandidátky Zelených postavila, i když před jejich nabídkou o cestě političky nepřemýšlela. Zároveň ale po sedmi letech v neziskovém sektoru postupně narážela na limity svého postavení a dosahu v občanské společnosti. „Změnit definici znásilnění nás stálo přes tři roky intenzivní práce, kdy chodíte za politiky, prosíte je, přesvědčujete, aby udělali věc, kterou vy jednoznačně považujete za pozitivní. Proto jsem se rozhodla, že bych to chtěla zkusit na druhé straně,“ říká dnes kandidátka do Evropského parlamentu s tím, že témata, jimž se roky věnuje, tak bude ovlivňovat zase novým způsobem.  

„Cítila jsem v posledních měsících určitý náraz na opačný směr v tématech, jako je podoba rodiny, postavení žen, přiznávání práv určitým skupinám ve společnosti – a jako bylo manželství pro všechny, u kterých jsem předpokládala, že je máme vyřešené,“ dodává další důvod.  

Nejen výsledky, ale i příběhy, které se odehrají během každých voleb včetně těch do Evropského parlamentu, naznačují, čím si dané státy procházejí. Ve středo-východním evropském regionu to nyní může být obava, že v některých klíčových tématech se od sebe stále více vzdalují představy politiků a liberálněji smýšlející části společnosti, která se snažila doteď ovlivňovat veřejné dění z občanských pozic. Za tím vším stojí i otázky, které se objevují již delší dobu. Co dnes „stojí“ za rozhodnutím vstoupit do politiky? A je to důvod, proč se tolik občansky aktivních lidí nakonec rozhodne nekandidovat?

Změna pravidel

Největší obava Johanny Nejedlové spočívala v tom, jak bude reagovat veřejnost a jestli se potvrdí klišé, které často zmiňovalo její okolí – tedy že vstupem do politiky se „ušpiní“ a vše, co doposud udělala, bylo podle části veřejnosti motivováno právě ziskem hlasů ve volbách. „I když mi to někteří naši podporovatelé psali, nakonec si myslím, že moje rozhodnutí kandidovat drtivá většina z nich pochopila,“ popisuje. Překvapilo ji však něco úplně jiného.

Když oznámila kandidaturu, začala pro ni bez varování platit nová pravidla hry. Nejvýrazněji se to projevilo těsně po zveřejnění, že jde do voleb. Tehdy Konsent pořádal demonstraci před ministerstvem spravedlnosti, aktivistům se nelíbil rozsudek ve známém případu Aničky, kdy brněnský soud dal jejímu otčímovi za několikaleté znásilňování pouze podmínku. Někteří do té doby spolupracující politici a političky jí ale vyčítali, že by si měla vybrat, jestli kandiduje, nebo zastupuje neziskovou organizaci.