Neznámý svět skleněných dětí

Stará fotografie s vybledlými barvami zachycuje ženu a dvě plačící děti. Miminko v zavinovačce matka drží v náručí, ale pozornost věnuje zhruba tříletému chlapci, který sedí vedle ní. „Tahle fotka mi přijde výstižná. Já tady hystericky řvu a máma hladí Mikuláše,“ říká děvče z obrázku, dnes dvacetiletá Anežka. Její o tři roky starší bratr Mikuláš má Aspergerův syndrom a v dětství potřeboval podstatně více péče než Anežka a nejstarší ze tří sourozenců, dnes sedmadvacetiletý Kryštof. Pozornost rodičů se upírala na něj, na bratra a sestru tolik nezbývalo. A platí to dodnes. 

Lidé s Aspergerovým syndromem vnímají svět jinak. Mohou projevovat výjimečné nadání v úzce vymezené oblasti, mají však potíže vcítit se do druhých, zpracovávat více podnětů najednou, někdy nezvládají běžné sociální situace, trpí úzkostmi nebo potřebují podporu v každodenních úkonech, jako je úklid, jídlo či hygiena. 

Je to tak i v případě Mikuláše. Na vysoké škole uměleckého zaměření sice exceluje, vaření či úklid ale sám nezvládá. A tak mu s tím i v dospělosti pomáhá rodina. Anežka se svým bratrem bydlí od chvíle, kdy sama nastoupila na vysokou. Kromě péče o domácnost obstarává i nákupy nebo Mikulášovi vyzvedává léky. „Starám se ne proto, že bych musela, ale abych odlehčila mámě,“ vysvětluje. Matka do pražského bytu prakticky každý víkend dojíždí z Českého ráje, aby synovi uklidila a navařila na následující týden. Kryštof zase bratrovi vypomáhá finančně nebo ve zdravotních otázkách.