Nepřátelé našich nepřátel. Jak na ruskou invazi a západní sankce reaguje zbytek světa

“Máte na ramenou historickou odpovědnost. Celý svět od vás očekává jen to nejlepší,” promlouval v úterý turecký prezident Erdogan k ukrajinské a ruské delegaci před začátkem jejich vzájemných jednání. Válčící strany se sešly v prostorách historického paláce Dolmabahce na březích bosporského průlivu v Istanbulu. Výběr místa přesně odrážel dynamiku v regionu. Turecko se od začátku invaze snaží udržet své vztahy s Kyjevem i Moskvou – a úspěšně. I díky tomu Erdogan mohl zprostředkovat rozhovory, které - soudě podle vyjádření obou delegací - byly zatím nejzásadnější od začátku války.

Navzdory tomu, že je Turecko členem NATO, nepřipojilo se k sankcím vůči Rusku a Erdogan si s Vladimirem Putinem několikrát volal. Zároveň Ukrajině dodalo efektivní drony Bayraktar a uzavřelo úžiny Bospor a Dardanely pro válečné lodě (což se dotklo hlavně ruských plavidel). Hlavní ukrajinský vyjednavač David Arakamia pak po jednáních uvedl, že Turecko “je náš přítel a partner”.

Díky členství v NATO a blízkosti Ukrajině i Rusku se Turecko v konfliktu poměrně aktivně angažuje, podobnou roli prostředníka se snaží hrát i jeho soused a další regionální hráč Izrael, jehož premiér Naftali Bennett byl prvním zahraničním lídrem, který Putina v Kremlu navštívil poté, co Rusko začalo invazi. Izraelské úsilí o zprostředkování míru - zdá se - nikam nevedlo. Stejně tak se uvidí, jaký dopad bude mít turecká iniciativa.

Oba státy však ukazují, že i země, které se z různých důvodů považují za západní spojence, zaujímají k válce na Ukrajině samostatnou politiku. A “jednotný postup”, který západní státníci často zdůrazňují, se týká prakticky pouze států EU a USA. Zbytek světa zastává podstatně rezervovanější postoje. “Nebylo by to poprvé, kdy by si Západ spletl vlastní shodu se světovým konsenzem. Většina světa stojí stranou a čeká, co se stane,” píše k tomu například komentátor deníku Financial Times Edward Luce.

Polovina světové ekonomiky

Když se o ruské invazi na Ukrajinu hlasovalo na půdě OSN, (nezávaznou) rezoluci, která ruské počínání “odsoudila nejsilnějším možným způsobem” a požadovala stažení ruských vojáků, schválilo 141 ze 193 států. Společně s Ruskem proti rezoluci hlasovalo pouze Bělorusko, Severní Korea, Venezuela a Sýrie. 35 států se zdrželo a 12 nehlasovalo vůbec.

Na první pohled jde o relativně jasnou světovou shodu, ale obrázek vypadá jinak, když se na hlasování podíváme nikoli počtem států, nýbrž počtem lidí, kteří v nich žijí. Jak Luce připomíná, mezi oněch pětatřicet 35 zemí, které se zdržely, patří Čína, Indie, Vietnam či Irák - a dohromady tak tvoří skoro polovinu světové populace.

Většina států, které na půdě OSN hlasovaly proti ruské invazi, se nepřipojila ani k ekonomickým sankcím proti Rusku. Výjimku tvoří někteří američtí či evropští spojenci v Asii - Austrálie, Japonsko, Jižní Korea nebo Tchaj-wan. Neochota zbytku světa na jednu stranu sankce příliš neoslabuje - ty nejcitelnější se totiž týkají zamražení aktiv ruské centrální banky a blokování ruského přístupu do světového finančního a obchodního systému, kde hraje nejdůležitější roli americká dolarová dominance. Ta funguje dvojím způsobem: Spojené státy jednak mohou zablokovat, aby Rusko obchodovalo v dolarech, zároveň si málokdo troufne jejich sankce obcházet, protože by mu hrozil podobný postih.

Když americký prezident Joe Biden 11. března oznamoval nový balík ekonomických sankcí, nezapomněl zdůraznit, že na nich zavládla shoda i v rámci skupiny G7 sdružující ekonomicky nejvyspělejší státy světa. Díky tomu podle něj jde o “kolektivní akci, které se účastní víc než polovina světové ekonomiky”.

Ta druhá polovina však zahrnuje nejen státy z jižní Ameriky nebo Afriky, pro které může být válka na Ukrajině příliš vzdálená a z jejich vztahu ke konfliktu je cítit distanc. Patří do ní i již zmínění regionální hráči jako Izrael či Turecko, jichž se zhoršená bezpečnostní situace v regionu bezprostředně dotýká, nebo velké asijské ekonomiky - a opět zmínění ruští sousedé, Indie a Čína.

Obě země k válce na Ukrajině zaujaly velmi podobné postoje navzdory velkým vzájemným odlišnostem: v Asii jsou největšími regionálními konkurenty a oproti autokratické Číně je Indie stále demokracií (ačkoliv v posledních letech se v mezinárodních žebříčcích monitorujících zdraví demokratických systémů stále propadá). Jejich společná neochota připojit se k odsouzení ruské agrese ukazuje limity západního vlivu i to, že mimo evropský prostor ruská agrese nejspíš nepovede k tak dramatickým změnám v zahraniční politice, jaké jsou vidět například v případě Německa.

Radši s Ruskem než s USA

Prakticky od začátku války se mluví o tom, že pro její průběh i výsledek sehraje klíčovou roli Čína, jakkoliv je rovněž od ukrajinského bojiště geograficky velmi vzdálená. Díky dobrým vzájemným vztahům Pekingu s Moskvou a spojenectví, jehož důležitost v kontextu západní izolace ještě vzrostla, čínský vliv v Rusku posiluje. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by Čína tohoto vlivu chtěla využít k tomu, aby Rusko přiměla k ukončení bojů. Naopak minimálně na úrovni rétoriky se víceméně postavila na stranu Ruska: tamní média opakují ruské narativy o “vojensko-biologických” plánech Ukrajiny nebo kritiku rozšiřování NATO (víc jsme psali zde).

Jak v přednášce pořádané Harvardovou univerzitou uvedl Wolfgang Ischinger, donedávna šéf Mnichovské bezpečnostní konference, z jeho pohledu by přitom Čína na roli mediátora mohla vydělat. “Mají teď možnost celému světu ukázat, jaký vliv mají a že jsou pro mír,” řekl. “Číňané ale tak moc nechtějí souhlasit s USA, že radši budou souhlasit s Ruskem,” poukázal na to, jakou roli v současné situaci hrají napjaté vztahy mezi Pekingem a Washingtonem.

Ani neochota podpořit Západ však stále neznamená, že by byla Čína ochotna kývnout Rusku na všechno. A je zřejmé, že Moskva by po ní chtěla víc než verbální podporu. Podle amerických tajných služeb mělo Rusko po Číně požadovat i dodávky zbraní od dronů přes helikoptéry až po rakety. Zároveň jde o ukázku, jak se proměňuje dynamika vzájemných vztahů: v posledních třiceti letech naopak Čína z Ruska nakupovala zbraně ve velkém, nyní se role obracejí.

Jak Čína, tak Rusko americké informace popřely a není jasné, nakolik je Čína ochotná Rusku vyjít vstříc - a to nejen v dodávkách zbraní, ale i v razantnější podpoře ruské ekonomiky. Američtí představitelé varovali, že pokud by Čína pomáhala Rusku postihy obejít, dopadly by ni sekundární sankce. A ze všech dostupných informací to zatím vypadá, že Čína není ochotná se za Rusko postavit tak silně, aby za to musela zaplatit.

To jí nicméně nebrání dál kupovat od Moskvy nerostné suroviny - a stejně se k situací staví i Indie. Obě země využívají toho, že kvůli bojkotu Spojených států i některých západních společností se Rusko snaží nacházet nové trhy pro ropu a plyn a je ochotné je prodávat se slevou. Obzvláště do Indie v posledních týdnech proudí větší množství ruské ropy než normálně. Čína i Indie přitom hrají podstatně důležitější roli pro ruskou ekonomiku než zmíněné asijské země, které se k západním sankcím připojily. Jak pro BBC uvedl analytik Seid Munyr Khasru, do Číny a Indie míří 18 procent ruského exportu, zatímco do bojkotujících asijských zemí Rusko vyváží pouze osm procent.

Nenechat se omezovat

Zatímco v případě Číny se i kvůli “přátelství bez hranic” - o kterém prezidenti Putin i Si rádi mluví – víceméně očekávalo, že do otevřené kritiky Ruska se Peking pouštět nebude, u Indie si přitom západní státy dělaly větší naděje. Indie v posledních letech výrazně posiluje hlavně bezpečnostní spolupráci s USA, kdy obě země spojuje právě obava z rostoucí Číny.

Zatímco s Čínou má Indie dlouhodobě napjaté vztahy, s Ruskem ji zároveň pojí tradice vojenské spolupráce: 60 procent indické vojenské techniky a vybavení je právě z Ruska. Indie se tedy stejně jako Čína zdržela hlasování v OSN a kromě obligátních výzev k hledání mírového řešení Rusko dosud nekritizovala. Podle expertů za tím však nelze hledat pouze indickou závislost na ruských zbraních. Indie se již od dob studené války snaží udržovat v zahraniční politice neutralitu a nestavět se na ničí stranu.

“Indie jen výjimečně někoho kritizuje jmenovitě,” vysvětlovala v podcastu Deep Dish od amerického think tanku Council on Foreign Affairs indická expertka na zahraničí politiku Tanvi Madan. “Chce si udržet pestré portfolio partnerů tak, aby na nikom nebyla moc závislá, a Rusko v něm hraje stále důležitou roli,” dodala s tím, že i tady nicméně došlo v posledních letech k určitému posunu - Indii se nelíbí ruská spolupráce s Čínou a Pákistánem, dvěma jejími největšími rivaly v regionu.

Stejně tak Indie s obavami sledovala loňské překotné stahování USA z Afghánistánu, po kterém se k moci dostalo hnutí Tálibán, jež má vazby na Pákistán. “Indie se ale neřídí heslem S námi, nebo proti nám. Je ochotná se sbližovat se zeměmi kvůli společnému postupu proti Číně, ale nebude izolovat Rusko. A Spojené státy si musí srovnat priority: pokud chtějí, aby byla Indie schopná vojensky se angažovat v Asii, pak musí mít na paměti, že tuto schopnost má i díky dodávkám z Ruska,” uzavřela Tanvi Madan popis, který je další ukázkou situace s mnoha proměnnými.