Jsme víc odolní, víc svobodní, nikdy odsud neodejdeme

Obyvatelé druhého největšího ukrajinského města Charkova čelí dva a půl roku ostřelování ruskými raketami. V poslední době výrazně zesílilo, Rusové na Charkov začali svrhávat klouzavé letecké pumy KAB, které jsou ještě ničivější než „běžné“ bomby a jejich zásah za sebou nechává mnoho obětí. Přinášíme příběhy čtyř lidí, jak vypadá jejich každodenní život, co se museli nového naučit, aby přežili, a proč nechtějí svoje těžce zkoušené město opustit.  

Maryna Onyščenko

matka v domácnosti

V Charkově celou dobu žiju v pátém patře činžovního domu v centru, jsme tu s manželem a třemi nejmladšími dětmi. Dvě nejstarší, které jsou dost soběstačné, osmiletá a jedenáctiletá dcera, jsou na Západě Ukrajiny ve Lvově, kde je to přece jen bezpečnější.

Vzala je tam jejich babička, moje matka, na začátku velké války. Hodně se bála, co se stane, tak jsme se domluvili, že se přestěhují do Lvova do bytu, kde bydlí můj bratr. Už jsou tam dva roky. Vidím je dvakrát do roka, když mají narozeniny. Do Lvova je to odsud patnáct hodin vlakem, cestování je drahé a taky přesouvat celou rodinu je složité. Každý den si ale voláme. Já jsem tu se zbytkem rodiny zůstala, protože do bratrova bytu bychom se všichni nevešli. Navíc tady jsem skutečně doma.

Sirény kvílí každý den. Rusové na nás už nedosáhnou dělostřelectvem jako v zimě 2022, naši je vytlačili, místo toho sem teď posílají rakety. Z Ruska jim to sem trvá několik desítek vteřin, nejčastěji to létá na předměstí, která jsou blíže ruské hranici. Sem k nám do centra to padá méně. Vždycky když slyším raketu, říkám si, že náš dům to určitě netrefí. Ne každý si to myslí, někteří lidé odsud odešli. Zůstat tu má ale i svoje výhody. Jsou tu nyní menší zácpy, nejsou tlačenice, ani v metru ne. Metro má větší intervaly, mužští řidiči odešli na frontu, řídí ho víc žen. Jezdí jednou za půl hodiny, je v něm úplně bezpečno.

Kvůli raketovým útokům školy nikdy neobnovily běžnou výuku, děti se pořád učí na dálku přes počítač. Syn Petro je ve druhé třídě, je mu sedm let. Hned po snídani má první hodinu, většinou má čtyři nebo pět hodin, končí ve dvanáct nebo v jednu. Dvě nejmladší děti ještě do školy nechodí, takže někdy je to mazec. Petra musím zamknout s počítačem do pokoje, aby ho sourozenci nerušili. Internet běží skvěle, s výukou nejsou problémy. Nejmenším dopoledne pustím televizi a něco začnu vařit. Různě experimentuji, aby byl každý den pro děti pestrý. Mnoho práce zastane také manžel.

Odpoledne s dětmi chodím ven, aby byly na čerstvém vzduchu. Když je nálet, někdy se schováváme a někdy ne. Naučila jsem se rozeznávat, co je skutečné riziko. Sleduji telegramové kanály, kam lidé píší, odkud letí rakety a kam asi dopadnou. V případě, že se tam píše, že je vyhlášeno nebezpečí pro celou Charkovskou oblast, je to dobré. Když přímo pro město, běžíme se schovat.

Jestliže jsme při poplachu v bytě, nikam nejdeme, sklep tu není. Vyběhneme na chodbu, jsme za dvěma zdmi, to je bezpečnější, kdyby došlo k explozi v naší blízkosti. Alespoň by nás nepořezaly střepy. Když je výbuch, už to tolik nevnímám. Beru to jako jeden z dalších městských zvuků. V případě, že je hodně silný a raketa dopadne před sirénami, děti se ptají, jestli se mají schovat. Většinou říkám, že ano, znamená to, že to bylo někde blízko a mohla by přiletět druhá raketa. Rusové většinou posílají v patnáctiminutovém rozestupu dvě rakety za sebou, aby zabili zasahující záchranáře.

Opravdu hlasitý výbuch v našem okolí je několikrát do měsíce. Největší byl, když Rusové před dvěma týdny zasáhli nedaleký hotel Charkovský palác. Kdyby hrozila okupace města, samozřejmě bych s dětmi odešla. Nejsem blázen. Zatím ale ne. Mám tohle město ráda, mám tu přátele, děti tu mají kamarády. Nechci odsud utíkat a Rusům to ulehčovat, to je přesně to, co by chtěli.

Natalija Zubar

šéfka dokumentačního centra
vyšetřujícího zločiny ruských vojáků

Nejnepříjemnější na raketových útocích je jejich nevypočitatelnost. Nikdy do poslední chvíle nevíte, kam to dopadne. Pořád očekáváte, bude to tady, nebo někde jinde. A pak taky ten akustický teror, sirény, výbuchy, sirény, výbuchy, stále dokola. Dělali jsme na to s kolegy výzkum, zjistili jsme, že mnoha lidem to způsobuje chronický stres, přináší jim to mnoho traumat. To má samozřejmě vliv na jejich zdraví.

V mém případě se to projevuje tak, že špatně spím. Stále si říkám, do čeho to tentokrát udeří, jak daleko to bude ode mě. Rusové tohle nepochybně vědí, protože pravidelně útočí kolem jedenácté večer, kdy se většina z nás chystá do postele nebo už usíná. Rakety nám spánek dokonale přetrhnou. A pak se to samé opakuje kolem páté šesté ráno, Rusové vědí, že když nás raketami znovu vzbudí, v tuhle dobu pak už málokdo znovu usne. Moc se o tomhle problému nemluví, ale je to velká zátěž pro psychiku a celý organismus.