Je to svědomitost, nebo typicky zelený „monopol“ na pravdu?

Co je víc? Vlastní čisté svědomí, nebo loajalita k rozhodnutí kolegů? Nebo přesněji: autentická starost jedné ministryně životního prostředí o přírodu, nebo oponentní názor šéfů zemských vlád, kteří mají ochranu přírody v kompetenci? Leonore Gewessler stála před tímto dilematem, když se v Bruselu v půli června chystalo hlasování o zákonu na obnovu přírody. Státy Evropské unie by nutil k ozdravení pětiny ekosystémů k roku 2030: do řady vysušených mokřadů by se například vrátila vláha a některé řeky by zase tekly v přirozených korytech. Rakouská ministryně ze strany Zelených se rozhodla: pro svědomí, proti přání nadřízeného kancléře i zemských vlád, které zákon ve společné dohodě odmítaly. A právě její hlas byl nakonec rozhodující. 

„Za dvacet třicet let, až budu mluvit s neteřemi a ukazovat jim krásu naší země a našeho kontinentu, tak bych jim ráda řekla: Zkusila jsem pro jejich záchranu udělat, co bylo v mých silách,“ vysvětlila politička své tvrdohlavé rozhodnutí. Pro příznivce Zelených a ochrany přírody se stala příkladem svědomitosti ve vysoké politice. Podle kritiků ale projevila něco jiného, podle nich typicky „zeleného“: byla natolik přesvědčena o „monopolu na pravdu“, že prosadila svou bez ohledu na demokratickou většinu a vládní partnery. „Ukázali svou pravou tvář,“ řekl o Zelených lidovecký kancléř Karl Nehammer. A ministryni zažaloval za porušení pravomocí.  

Vládní koalice lidovců a Zelených se navzdory tomuto dramatu zatím nerozpadla. Rakouskem mezitím hýbe nebývale úspěšné vystoupení fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy a zdá se, že kabinet vydrží až do voleb, které jsou plánované na konec září. Morální dilema mezi svědomím a demokratickou loajalitou a bližší zájem o ministryni Leonore Gewessler ale trvá.