Generace COVID: Nestandardní maturita i nástup na vysokou

Student politologie Theodor Šulc chodil ve svém prvním univerzitním týdnu do školy přesně dva dny: ve středu 23. září plzeňská Západočeská univerzita musela nařízením krajských hygieniků přejít na režim vzdálené výuky. „Někteří spolužáci si ani nestihli zařídit přístupovou kartu nebo školní účet, což jim dost komplikuje fungování,“ líčil mladík z Karlových Varů minulý týden s tím, že všichni řešili stejný problém: zda zůstat na koleji, nebo odjet domů. Respektive jestli si dál vůbec držet mnohdy těžko získaný podnájem či ubytování od školy.

Sám raději zvolil druhou variantu: „Kdybych to věděl předem, možná bych se ani neubytoval, teď platím kolej i když tam nejsem,“ popisoval dilema, které se týkalo řady studentů. S nejnovější sadou opatření proti koronaviru se ovšem tohle dilema ještě dál začalo komplikovat. V září se ještě o distanční výuce na vysokých školách rozhodovalo podle zabarvení regionu na koronavirovém semaforu. Teď, o měsíc později, se zavřely všechny školy včetně vysokých - s výjimkou praktické výuky na těch se zdravotnickým zaměřením. A součástí už tak nevyzpytatelného vývoje bylo navíc oznámení ministra školství Roberta Plagy, že studenti s jiným bydlištěm na území Česka mají opustit i koleje.

Rozhodnutí vyvolalo okamžitou kritiku, ke které se přidala i rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. „Vyklizení kolejí není legrace. Jsem zavalena žádostmi studentů, kteří ze dne na den nemají kam jít. A mají den na to, aby se odstěhovali,“ napsala na svém twitterovém účtu s tím, že za všemi čísly stojí lidské osudy. Ne všichni studenti ubytovaní na kolejích navíc mají podmínky a prostor pro to, aby se mohli „dálkovému studiu“ věnovat jinde. Někteří byli na kolejích zároveň v karanténě a návratem domů by mohli vystavit riziku další členy rodiny.

Hned v úterý po dopoledním jednání s hygieniky a v reakci na postoj rektorů tak ministr Plaga oznámil, že studenti vysokoškolské koleje opouštět nemusí, pokud to pro ně není možné či musí zůstat v karanténě. Přesto jim odjezd doporučil. „Pokud možno, prosím všechny, aby se vrátili domů a omezili sociální kontakty,“ dodal.

Otázka, kdo se do této výjimky vejde, spolu s dalšími zmatky jen dál umocňuje zážitky generace maturantů, která  „málem nezažila“ zkoušku dospělosti a aktuálně prožívá i velmi netradiční nástup na vysokou školu. Místo školních chodeb spolužáky potkává na obrazovce a v chatovacích místnostech. Jejich začleňování a zkušenost tak bude diametrálně odlišná než u přechozích ročníků – a nejde jen o to, kdy nastane návrat k normálu.

„Nastupující ročníky měly velmi nestandardní maturity a přijímačky a my víme, že i za normálních okolností bývá přechod ze střední na vysokou školu problematický,“ popisuje současnou situaci prorektor Masarykovy univerzity Michal Bulant. A vysvětluje to co potvrzují i další odborníci: že průběh prvního roku a sžívání se s novým prostředím často předznamenává i úspěšnost či přímo dokončení celého studia. Na Masarykově univerzitě s přechodem do online režimu počítali, přesto doufali, že do školy nastoupí alespoň studenti prvních ročníků; ale i to hygiena zamítla.

Jinak než přes chat

Dostali už nálepku „generace COVID“. Letošní maturanti se na závěrečnou zkoušku připravovali ve ztížených podmínkách a současně žili nějakou dobu s tím, že jim zkouška dospělosti kvůli výjimečným okolnostem nastoleným pandemií možná bude odpuštěna. Nakonec se ale maturovalo a návrh vzniklý v Senátu neprošel. Ani tím ovšem provizoria neskočila: novou životní etapu, tedy nástup na vysokou školu, po částečném letním uvolnění znovu zkomplikovala zhoršující se epidemie. Stěhování do nového města, hledání podnájmu nebo zařizování kolejí a shánění brigády se při opětovném přechodu ke vzdálené výuce mohlo v září jevit jako zbytečné. I studentský život se ve městech scvrkl na malá setkání – a prostřednictvím obrazovek bylo vzájemné „oťukávání “ typické pro první týdny poněkud komplikovanější.

„Učím na filozofické fakultě Karlovy univerzity a ta má spoustu budov, takže jedním z integračních bodů pro prváky je právě to, že bloudí a musejí si navzájem radit,“ vykresluje situaci akademik Karel Šíma z etnologického ústavu, který se dlouhodobě věnoval výzkumu vysokého školství. Většina vysokoškolských neúspěchů se podle výzkumu jeho kolegů z Fakulty sociálních věd odehraje hned v prvním ročníku, proto je integrace klíčová. „Část studentů si může říct: Dobře, je pandemie, tak to vydržím. Ale já bych odhadoval, že důsledky to mít bude - a zásadní,“ popisuje.

O navázání vztahu k oboru a škole rozhoduje obsah i forma studia – přičemž obojí může online výuka zkreslovat. A pokud se očekávání nových studentů v prvním semestru nesetkávají s realitou, často odcházejí. Pro úspěšný přechod ze střední na vysokou školu je podle Šímy důležitá jednak akademická integrace spojená s formální stránkou studia a plněním povinností, ale stejně tak socializace.

Pokud se studenti nebudou mít možnost seznamovat mezi sebou i s vyučujícími, těžko si k novému prostředí vybudují emoční vztah. „Myslím, že se teď projevuje, že se vzdálené výuce většina veřejných škol výrazné nevěnovala. Hlavně konzervativnější univerzity se vždy soustředily na prezenční formu a osobní přístup,“ hodnotí Šíma – byť se podle něj najdou univerzity, které byly schopné reagovat rychle a flexibilně.

„Závěr byl chaotický a smutný, poslední den ve škole nám řekli, že už tam další den nepůjdeme, byli jsme doma v těch nejtěžších časech a do poslední chvíle se mluvilo o tom, že maturity možná nebudou vůbec,“ popisuje poslední měsíce na gymnáziu Petr Doubravský. Nakonec to ale podle něj nebylo tak hrozné: v červnu už bylo možné maturitní přípravu osobně konzultovat s vyučujícími a maturovalo se tváří v tvář, byť v rouškách. Své nejdelší prázdniny v životě si užil, i když původně plánoval odcestovat do zahraničí na delší dobu. „To je zrovna věc, kterou si odpustím, opatření v létě nebyla tak tvrdá, ale zase je otázka, jestli to je dobře,“ přemýšlí.

Teprve před dvěma týdny ho čekalo stěhování z Prahy do Brna a devatenáctiletý student, který je známý jako jeden ze zakladatelů české odnože studentského hnutí za klima Fridays for future, začal na Fakultě sociálních studií první ročník na vytouženém oboru environmentální studia společně s ekonomií. „Těšil jsem se, že budu chodit po chodbách a seznámíme se všemi vyučujícími a spolužáky jako parta - ten obor není zrovna velký a ročníky mezi sebou mají dobré vztahy,“ vypráví o původní představě Petr. Přesto doufá, že se s ostatními seznámí i jinak než přes facebookový chat, kde zatím řeší předměty.

Informační klany

„Myslím, že přes prázdniny jsem trochu tušila, že musí přijít druhá vlna, takže jsem ze sebe stres z pandemie ani stoprocentně nesetřásla,“ vrací se do léta devatenáctiletá Sofie Círová. Letošní prázdniny pro ni byly kvůli výuce na dálku pocitově příliš dlouhé a už chtěla mít motivaci posunout se dál. „Vlastně jsem se propadla k nechuti dělat věci a někam chodit,“ říká a stále prý přemýšlí, co se může stát a jaké bude mít pandemie dlouhodobé dopady.

Na nástup do nové školy se každopádně těšila. Vybrala si kombinaci sociologie, filozofie a psychologie na Karlově univerzitě, právě kvůli pestré škále a možnosti svobodně nahlédnout do více oblastí. Její známí si navíc pochvalovali přednášející. V nové budově fakulty humanitních studií v Tróji, kde měla chodit na přednášky, se ale zatím byla jen zapsat. Po prvním týdnu je jí jasné, že se někteří učitelé i na dálku snaží komunikovat a udržují živější hodiny. Jinde ale vzniká komunikační šum a „zkrátka to není ono“.

„Když jde člověk do prváku, tak ještě trochu tápe a má spoustu otázek,“ míní Sofie a přiznává, že jí schází kolektiv, seznamování se a s tím spojený studentský život, který je v současnosti prakticky nulový. Zatím tak má na fakultě jen pár známých, poznat by chtěla i starší spolužáky. Přesto na celé věci vidí i jisté pozitivum: že se může u nahraných přednášek vracet, když jí něco unikne, navíc se doma často lépe soustředí. „Ale chybí mi řád chození do školy. Pomohlo by se obléct, namalovat a vyrazit do akademičtějšího prostředí, než je naše ložnice,” shrnuje.

„Pokud by tento stav trval dlouhodobě, nemusejí vzniknout informační klany nebo vazby, které si odnášíte do pracovního života,“ říká o online přednáškách ředitel výzkumné agentury STEM Martin Buchtík. To podle něj nutně nemusí být negativní jev, ale současně je pro některé profese zásadní tyhle vazby ve vysokoškolském prostředí získat. Přátelé mezi spolužáky v oboru mohou navíc často člověku pomoci s překonáním „krátkodobých krizí“, dodává s tím, že právě mladí vysokoškoláci jsou specifičtí rozmanitým sociálním životem. Často už pracují a také ve volném čase se potkávají s různorodými skupinami lidí. „Tím je pro ně jakékoliv omezení hodně svazující – což je ostatně typické pro ten věk obecně,“ popisuje tuto skupinu.

V pyžamu

Samotné online přednášky jsou přitom bodem, na který se názory studentů různí. „Zpočátku jsem se na distanční výuku moc netvářil, ale nakonec jsem spokojený,“ hodnotí začátek studia mechatroniky na brněnském VUT Šimon Bátěk, který žije na bytě společně s kamarády. Pochvaluje si hodiny angličtiny, při kterých se méně stydí. „Když všude kolem mě nesedí lidé, jsem schopen se toho více naučit,“ vypočítává výhody. Přednášky jsou dostupné i na YouTube, takže se dají zpomalit kvůli poznámkám, nebo si jednoduše vyfotí obrazovku a jen poslouchá. Zároveň bez obalu přiznává, že má naprostý zmatek v tom, kdo je jeho spolužák: „Kdybych potkal na ulici někoho z oboru, tak se asi mineme jako cizinci.“

Barbora Kubantová má opačný pocit. „Upřímně je to dost hrozné, offline výuka se nedá nahradit, i když se vyučující hrozně snaží,“ říká do telefonu. Je studentkou prvního ročníku magisterského programu kulturní psychologie na Amsterdamské univerzitě v Nizozemsku. Se stěhováním na tamní koleje jí na konci srpna pomáhala maminka. Do poslední chvíle nebylo jasné, jak nakonec výuka bude vypadat, takže se polovina ročníku vzdělává ze svých domovů v různých koutech světa.

Barbora k nim nepatří a reálně se prý potká s více lidmi než v domovské Praze. Na koleji jich bydlí dohromady sto, ale i tady platí omezení. „Můžeme se potkávat maximálně čtyři, snažíme se alespoň trošku vídat – ovšem někdo nemá takový zájem jako my, kteří jsme se sem za studiem přestěhovali,“ líčí. Amsterdam nesmí opustit ani si pozvat zahraniční návštěvu, mnohem víc se tu prý dbá na dodržování hygienických opatření a třeba v knihovně jsou vyznačené zóny, kde se smí sedět.

Výukovými telekonferencemi stráví asi devět hodin týdně,  nejvíce času jí spolkne samostudium. Vyučující se prý přednášky sice snaží co nejvíce připodobnit normálu, přesto jsou podle Barbory „neskutečně únavné“ a místo krátkého oddychu v pauzách v podobě hovoru se spolužáky tráví člověk volné minuty o samotě na pokoji. „Mám ale i spolužáky, kteří jsou rádi, že můžou jít na přednášku v pyžamu.“

Herectví s rouškou

„Každý rok má naše konzervatoř maturitní představení. Byli jsme natěšení. Poprvé jsme měli hrát v divadle, měli jsme kulisy a mělo to být takové rozloučení,“ popisuje František Beleš, student prvního ročníku pražské DAMU. Ze dne na den ale konzervatoř oznámila přechod na distanční výuku a do školy se už nevrátil. „Mnozí byli nadšení, jelikož nematurovali z některých předmětů. Mně to ale vadilo. Chtěl jsem se se školou rozloučit jinak,“ popisuje.

S novým, tentokrát akademickým školním rokem, na něj čekalo několik výzev. Z rodného Slovenska se musel přestěhovat do Prahy a začít na nové škole, v novém kolektivu. Poprvé si měl vyzkoušet, jaké to je bydlet sám - i bez nastalé situace to vše znamenalo chaos. „Těšil jsem se na ten posun dál. Chvilku je to nic nedělání příjemné, člověk si odpočine, ale postupem času už ho to nebaví,“ říká František. Do Prahy se přestěhoval 29. září. „Když jsem si přečetl, že se zavírají vysoké školy, tak mě to vyděsilo. Tehdy ale ještě nešlo o nás,“ vzpomíná herec.

Hodiny herectví, pohybových a hlasových cvičení vedené dálkově jsou stěží představitelné. Prváci na DAMU tak měli hygienou stanovenou výjimku, která jim alespoň tvůrčí předměty dovolovala studovat prezenčně. Od minulého týdne ale kvůli rapidnímu růstu nakažených byla i tato výjimka prozatím zrušena. Herci na výuku chodili s rouškami. Kdo zrovna zkoušel, roušku odložil.

Při běžném chodu by studenti v budově DAMU strávili převážnou část dne a poznávali se. První ročník znamená pro divadelní herectví hlavně vytvoření tvůrčí atmosféry. V dalších ročnících totiž společně hrají představení v divadle DISK. A takovou atmosféru vytváří nejen hodiny, ale zároveň fakt, že jsou téměř v celodenním kontaktu. O značnou část tohoto kontaktu jsou ale ochuzeni. „Je škoda, že si po studijním dni nemůžeme dát pivo a probrat, co nám šlo nebo kde byla nuda,“ popisuje Františkova spolužačka Jindřiška Hanušová.“

„Jsem ale moc vděčný za to, že jsme stihli alespoň seznamovací kurz a se souborem jsem se seznámil,“ zdůrazňuje František. Po týdnu práce ho stejně jako kolegy z jiných fakult čeká vynucená pauza. Reálný vysokoškolský život si tak sotva stačil vyzkoušet a zůstává otázkou, kdy do něj naskočí znova.