Fotbal, prášky, alkohol, hazard nebo „důchod“

Ptát se třicátníků na to, jak plánují trávit důchod, je trochu nonsens. Existují ale lidé, kteří by takovou otázku měli v ideálním světě slyšet poprvé ještě před dovršením plnoletosti. V pětatřiceti už bývá pozdě. A přichází tvrdý náraz. Nebo, jak svět profesionálního fotbalu občas nadiktuje, ještě daleko dříve. To byl i případ Tomáše Fabiána (34), kdysi záložníka prvoligové Mladé Boleslavi a dnes maséra. S profesionální kariérou byl nucen se rozloučit už v 28 letech. Jak je z údaje o věku patrné, řeč není o klasickém důchodu, ale o sportovním, na který se žádné klasické penzijní spoření nevztahuje. „Nebyl o mě zájem. Měl jsem nulovou praxi a v životopise jsem měl napsáno akorát ,fotbalistaʻ,“ popisuje, jak na něj poté „zareagoval“ pracovní trh.

Jeho životopis tehdy kromě fotbalu doplňoval pobyt v bohnickém pavilonu 35, kde se léčil ze závislosti na alkoholu a hazardu. A také četná zranění, která nadějně rozjetou kariéru juniorského reprezentanta brzdila. V jednadvaceti mu operovali kyčel a poté i druhou. Do toho operace menisku a plastika vazů v kotníku – tedy výčet, při kterém by jedna položka stačila na konec, a nikdo by se příliš nedivil.

Fabián chtěl s fotbalem pokračovat. Koneckonců během dospívání mu věnoval spoustu volného času. V periodách rehabilitace si ale k základnímu platu začal přivydělávat hraním pokeru. Kromě peněz (v jeden moment byl „půl milionu korun v plusu“) mu hazard pomáhal s absencí adrenalinu, který jinak dostával v zápasech. K pokeru později přihodil i ruletu a přicházel řádově o statisíce. Poté se dobrovolně přihlásil v Bohnicích, po kterých dostal ještě v roce 2017 v Mladé Boleslavi šanci, tělo už ale řeklo ne. Další poranění kolene po dvou ligových startech jej vedlo k rozhodnutí profesionální kariéru ukončit.

Kariéru, během níž se jej na to, čím se bude ve (sportovním) důchodu živit, nikdo nezeptal. Bylo to spíše naopak. „Úplně vám neříkají: Studuj, v pětatřiceti přestaneš hrát a bude se ti to hodit,“ popisuje praxi s tím, že studovat samozřejmě kluby nezakazují, ale ti, kteří se o skloubení školy – či o pěstování jiného zájmu, z kterého by se později mohla stát stálá práce – s profesionálním fotbalem snaží, se rozhodně nesetkávají s podporou. Spíše s poznámkami, že „zase budou pozdě na tréninku“ a podobně.

Fabián popisuje svět, ve kterém jeho příběh není výjimkou. Svět, ve kterém vás kolem osmnáctého roku života pohltí profesionální smlouva, trénink pětkrát týdně a zápasy o víkendech. A také svět, který vám dá po patnácti letech sbohem a neptá se, zda jste si něco našetřil nebo co s vámi bude. V posledních letech se pomalu objevují pokusy tuhle poněkud bezcitnou logiku změnit.

Bankrot, rozvod a další

Fabián si nedlouho po ukončení kariéry uvědomil, že něco mu přece jen do dalšího života dala. Vlivem četných zranění a tedy i četných návratů zpět do fotbalového provozu znal lidské tělo a jeho zákonitosti velice dobře. Na tuto znalost navázal kurzem maséra a v Mladé Boleslavi si otevřel praxi. Svůj zážitek s hazardem, léčbou a nutností ukončit předčasně kariéru přetavil v nový život, do kterého zvládl nasoukat zpět i fotbal, už jako amatér v divizním klubu SK Kosmonosy.

Ne každému se nový život podaří najít. Bývalý francouzský útočník David Ginola kdysi označil konec fotbalové kariéry za „malou smrt“. Lze to odmávnout jako přehnaná slova. Faktem ale je, že podle průzkumu z roku 2015, kterou zpracovala organizace FIFPro (ta zastupuje téměř 70 tisíc hráčů a stará se o jejich pracovní a platové podmínky), trpí po konci kariéry až 35 procent hráčů depresemi či úzkostmi