Do čela Británie míří nenápadný muž s nabídkou stability, klidu a uzených lososů

2023. Na jevišti kongresového centra v Liverpoolu stojí nevýrazný šedesátník a nadechuje se. V tom okamžiku do záběru kamer zezadu vpadne výraznější třicátník a zasype ho konfetami. Starší z mužů se předvídatelně lekne, ale rychle se ovládne a jenom hlesne: „Oh!“ Všechno trvá několik vteřin, ochranka se nevyznamenává. Mladší muž volá něco o parlamentu občanů a krizi, pak je odtažen ze scény – a do propadliště dějin. Keir Starmer, jak se starší protagonista a šéf britských labouristů jmenuje, si oklepává ze saka blyštivé konfety, pak sako odkládá a v bílé košili začíná konečně svůj projev. „Jestli si myslel, že mě rozhodí, tak to mě tedy nezná,“ pronese na adresu narušitele. „O tom to tady vlastně všechno je,“ dodá ještě pohotově. „Buď protest, nebo skutečná moc.“ 

On se zjevně rozhodl pro to druhé.

Scénu je nutné z několika důvodů vysvětlit. O britské labouristy přestal mít svět zájem. Volby vyhráli naposledy v roce 2005, ještě pod vedením Tonyho Blaira. Moc ztratili o tři roky později a od té doby prohráli u volebních uren ještě třikrát. Naposled, v roce 2019, s nimi vládnoucí konzervativci skutečně vyběhli – sebrali jim pod vedením charismatického Borise Johnsona i tradiční dělnické okrsky a uštědřili jim největší výprask za posledních osmdesát let.

V těchto dnech nicméně v Británii vrcholí jeden z nejpozoruhodnějších politických příběhů dnešní doby. Labouristé povstávají z popela. Odepisovaní, ještě před pár lety ovládaní vlastním aktivistickým a pro většinu Britů zjevně nevolitelným křídlem, teď, tři týdny před předčasnými parlamentními volbami, své protivníky naopak zcela zásadně drtí. Podle průzkumů vedou až o 20 procent, a pokud se šetření potvrdí i v den voleb 4. července, budou to dosud vládnoucí konzervativci, kdo bude na dně, uprostřed existenciální krize, možná před rozpadem. 

Mužem, který vývoj takto zásadně otočil, je zmíněný Keir Starmer (62). A vůbec nevadí, že možná ani nevíte, jak se jeho jméno čte, a netušíte, jak téměř jistý budoucí britský premiér vypadá. Nenápadnost a nevýraznost je jeho základní politická značka. 

Úleva

Protest, nebo moc – co tím bývalý lidskoprávní obhájce a pozdější nejvyšší státní žalobce vlastně myslí? V mládí přispíval do trockistického časopisu Socialist Alternatives. Když byl v průběhu své kariéry popisován jako rudo-zelený, nijak se tomuto označení nebránil. Dodnes se někdy označuje jako socialista, i když obvykle není příliš ochoten vysvětlovat, co nálepka v jeho podání vlastně znamená. Zároveň je na něm něco zásadně nerevolučního. Charisma není, mírně řečeno, jeho silná stránka. Když ho popisují samotní Britové, používají slova jako „solidní“, „stabilní“, „klidný“.  Je pozoruhodné, že stejná nevzrušující adjektiva používá i sám Starmer a zároveň je spojuje se slovem „změna“. Jeho nástup k moci má být pro Británii zásadním obratem – ovšem obratem ke klidu, stabilitě, předvídatelnosti a spolehlivosti. Keir Starmer je solidní muž, strana, kterou teď ovládá, solidním přístavem, na který je možné se spolehnout.