Děravý rozpočet a dvojí dluh Fialovy vlády

Vládní koalice ve sněmovně uhájila další – v pořadí už třetí a s ohledem na pokročilé roční období snad už finální – verzi letošního státní rozpočtu. Když loni před Vánoci nastoupila a narychlo přes svátky letošní rozpočet proškrtala, dostala se na schodek 280 miliard korun. Pak přišla válka a první střet s realitou, což vedlo k revizi na 330 miliard. Po nynější úpravě a úterním hlasování ve sněmovně má v rozpočtu chybět už 375 miliard.

Jde o druhý největší schodek v historii Česka, hned za tím loňským, kdy v rozpočtu zůstala po koronaviru a končící vládě Andreje Babiše díra 420 miliard. Skoro po roce se Fialův tým dostal skoro přesně tam, co Babiš původně plánoval pro letošní rok a co se nynější kabinet snažil loni narychlo přes Vánoce napravit.

Touto optikou jde tedy o tristní výsledek. Zvlášť u vlády, která si hned na začátek preambule svého programu napsala „chceme stát, který nežije na dluh“. Úkrok z této strategie je zjevný všem, stejně jako polehčující okolnosti, tedy válka a s ní spojené nečekané výdaje - od nutnosti postarat se o ukrajinské rodiny po nově přijímané deštníky proti drahotě a drahým energiím. Zjevné je ale také to, že čas, kdy se šlo vymlouvat na mimořádnou krizovou situaci, už trvá po připočtení pandemických let dost dlouho.

Jakoby to nevadí

Co v rozpočtu chybí, to stát dorovnává na dluh, který tím pádem logicky roste. Letos na konci roku překročí 2,8 bilionu korun (což jen pro představu vychází na jedno solidní nové auto do rodiny), příští rok pak 3,1 bilionu. To je skoro dvojnásobek oproti startovní úrovni před pandemií. V přepočtu na hrubý domácí produkt (což je obvyklý postup, jak porovnat zadluženost mezi státy s různou ekonomickou silou) dluh mezi lety 2019 a 2023 naroste z 28 na 42 procent.

Útěchou, o níž se často v politických debatách mluví, je to, že standardní úroveň v Evropě je zhruba dvojnásobná. To je jeden z důvodů, proč Česko se svou zadlužovací jízdou zatím nenarazilo podobně jako třeba nedávno nová britská premiérka nebo v horším případě notoricky bankrotující Argentina. Hrozbou ale je, že konejšení v podobě nižší dluhové základny se v zemi nebezpečně rozmohlo.

Jak poslední dobou často upozorňuje nový šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, politici navykli veřejnost na nový styl uvažování, kdy zadlužování jakoby nevadí. Nic zlého se nám na první pohled neděje, tak proč se trápit? Strach z dluhů, který třeba ještě v dobách řecké krize formoval politickou debatu v zemi, je pryč. Vysvětlit přínos zodpovědných řešení je těžší, poptávka voličů po nich klesá a nabídka ze strany politických stran v reakci na to také.

Dojem, že se nic neděje, je přitom zavádějící. Jízda na dluh Česku prochází nejen kvůli relativně nízké hladině dluhu samotného, ale také kvůli vyšším úrokovým sazbám. Ty v reakci na stoupající inflaci zavedla za poslední rok a půl centrální banka fungující nezávisle na vládě jako garant ekonomické stability. Banka stabilitu drží ještě dalším nestandardním a časově omezeným opatřením, kdy začala prodávat svoje devizové rezervy, a tím ve velkém bránit kurz koruny před oslabením. Vyšší úroky znamenají uklidňovací prémii pro investory, kteří Česku půjčují skrze nákupy státních dluhopisů, ale tato strategie samozřejmě není zadarmo.

Před covidem, v době nižší inflace, si stát běžně půjčoval i za méně než jedno procento. Dnes se nové státní dluhopisy prodávají za úrok kolem pěti procent ročně. To spolu s nabalováním dluhu samotného zvedá náklady státu na to, aby svoje závazky vůbec obsloužil. Loni na úroky padlo 40 miliard, příští rok už to bude 70 miliard korun. Za stejně peněz by šlo třeba ze dne na den zvednout platy učitelů o třetinu.

Poslouchejte NERV

Intuitivně každý tuší, že žít na (čím dál větší) dluh nepůjde donekonečna. Česko navíc před sebou tlačí mnoho položek skrytého dluhu, ať jde o nedodělanou dopravní síť, nefunkční státní správu, zastaralou armádu nebo tikající demografickou bombu v podobě Husákových dětí nastupujících v příští dekádě do důchodu. Žádná úleva na státní kasu není na obzoru, naopak jsou před ní jen samé nové zkoušky.

Fialova vláda se při první rychlé opravě letošního rozpočtu loni o Vánocích dušovala, že letos začne pracovat na systematičtějším ozdravění a že připraví třeba personální audit, aby napříč veřejnou správou vytipovala zbytečná pracovní místa. Mluvilo se také o auditu dotací do podnikové sféry nebo o digitalizaci, která by nároky na státní aparát snížila. Rok ale utekl jako voda, bez výsledku a ve vleku nečekaných válečných událostí. K nim se vláda postavila čelem a obstála slušně, ale koncepční věci šly stranou. A rozpočet na příští rok – který už je ve sněmovně také – je tak jen dalším krokem na setrvačné cestě od někdejší skandinávské  šetrnosti k jihoamerickému rozkladu.

Dluh má podle návrhu rozpočtu na příští rok stoupnout o dalších 295 miliard, přičemž se může snadno stát, že skutečná částka bude stejně jako letos nakonec vyšší. Ochrana domácností a firem před drahými energiemi ještě není do detailů vymyšlena, stejně jako její financování v podobě nově chystané daně z nadstandardních zisků energetik a bank.

Další rozpočet, který lze připravit s čistým stolem, je ten na rok 2024. Poté už jsou další volby, kdy nelze nic radikálního v rozpočtové oblasti očekávat, protože jde vesměs o nepopulární kroky. Fialova vláda má tedy maximálně rok na to, aby se ke svému ústřednímu snu o státu, který nežije na dluh, vrátila a vzala ho aspoň trochu vážně. Nebude to snadné, protože válka ani energetická krize nekončí. Ekonomice hrozí recese, což odolnost veřejnosti vůči bolavým škrtům nijak neposílí.

Dobrou zprávou je, že o koncepční opravě veřejných financí se ve vládních kruzích aspoň přemýšlí a mluví. Ekonomičtí experti sdružení v poradním orgánu NERV už v médiích poslední měsíc otevřeně vypouštějí zprávy, jak pro vládu koncepční rozpočtový manuál připravují. První ucelenější výkop má být hotov v listopadu, aby ho šlo použít jako dietní menu právě pro rok 2024. Soubor opatření bude zahrnovat krátkodobé a notoricky známé kroky, jako je zrušení přežité podpory stavebního spoření, i dlouhodobější opatření typu větší důraz na prevenci ve zdravotnictví v naději na uspoření léčebných výdajů v budoucnosti.

Filozofický spor mezi ekonomy a vládou, respektive ODS, spočívá v tom, jak moc se držet vyhlášeného tabu, že současná politická reprezentace nechce zvedat daně a nechce ani couvat z jejich výrazného snížení při předloňském rušení superhrubé mzdy. Ekonomové z NERV se vesměs shodují nad tím, že „strukturální schodek“ – tedy ten, který v rozpočtu je bez ohledu na ekonomické výkyvy a nenadálé krize – ve výši kolem 200 miliard nelze zahladit jinak než kombinací kroků na obou stranách účetní bilance, tedy jak ve výdajích, tak v daňových příjmech. Poslechnout je by byl dobrý začátek.