Z drobných příspěvků nejde v Česku prezidentská kampaň zaplatit. Jak kandidáti hledají velké dárce?

Na náměstích, na rušných městských křižovatkách, na zastávkách autobusů, na sociálních sítích - tam všude kandidáti a kandidátka na prezidenta staví od konce prázdnin svoje propagační stánky nebo jen čekají na spoluobčany, usmívají se na ně, rozmlouvají s nimi (nebo se o to aspoň pokouší) a snaží se je přesvědčit, aby zrovna jim dali v lednových volbách hlas. Kromě této někdy poklidné, někdy naopak hlučné a bouřlivé předvolební kampaně probíhala a probíhá při každých volbách ještě jedna. Je mnohem nenápadnější - odehrává se pod střechou v uzavřených prostorách, někdy je to neformální klub s padesátkou návštěvníků, někdy večeře ve dvou, třech či čtyřech lidech. Tam kandidáti shánějí peníze. Zvou a scházejí se s možnými sponzory a snaží se od nich získat finanční podporu pro svou misi částkou od desítek tisíc až po řádové miliony korun.

Stojí to hodně času, energie - a paradoxně i dost peněz. Prezidentští kandidáti můžou podle zákona za svou kampaň utratit celkem padesát milionů - čtyřicet v prvním a deset v případném druhém kole. Zkušenost z předchozích dvou voleb říká, že konta těch, kdo vážně pomýšlejí na vítězství, se k téhle částce musí mířit: druhému kolu se nikdy nepřiblížil zájemce, jehož kampaň stála méně než čtyřicet milionů korun. Stranickým kandidátům, kterým by kampaň zaplatila jejich partaj, se v Česku nedaří. A tak nezbývá než dát peníze vlastní, což může málokdo a Andrej Babiš -  nebo se hned po ohlášení prezidentských ambicí zároveň pustit do mnohaměsíčního shánění nutných prostředků, které adepty k vítězné metě popostrčí.

Můžu s vámi mluvit?

Tři až pět osobních schůzek s perspektivními dárci za týden. Jednou do měsíce větší večerní setkání pro víc potenciálních sponzorů najednou, mezi nimiž Danuše Nerudová proplouvá a prostě s nimi mluví. Tak podle Jana Králíka, který vede Nerudové tým, vypadá její program, při kterém shání další peníze na kampaň. Velmi podobně popisuje získávání sponzorských darů Tomáš Richter, který pracuje pro prezidentského kandidáta Petra Pavla.

Způsob, jímž týmy spolu s kandidáty vybírají, koho oslovit a koho pozvat, není příliš složitý. Nejprve zavolají nebo napíšou lidem, které někdo z týmu nebo kandidát osobně znají, vědí, že mají peníze „nazbyt“ a mohli by přispět. Když známosti vyčerpají, začíná systematický postup. Píšou e-maily nebo dopisy a telefonují známým filantropům a pak bohatým Češkám a Čechům. Pomáhá jim k tomu třeba každoroční žebříček byznysového časopisu Forbes. Některé lidi nicméně předem vyřadí. Nechtějí veřejně říkat koho, ale jsou to buď osoby s nevalnou pověstí, nebo ti, u nichž se dá předpokládat, že by za svou podporu chtěli protislužbu. Počet finálně vybraných a oslovených lidí se třeba u Nerudové pohybuje kolem tří stovek.

Mnoho z nich na psaní nijak nereaguje nebo telefonát rychle ukončí. Pár si jich rovnou vyžádá darovací smlouvu a chtějí poslat peníze bez odkladu. Ale drtivá většina dárců chce napřed vědět o žadatelích víc. Jedna schůzka s kandidátem nebo důležitým členem týmu většinou stačí, ale někdo chce dvě nebo tři. Někteří dárci zase nechtějí mluvit jen s kandidátem či kandidátkou, ale i s částí týmu - politik jim může být sympatický, ovšem chtějí vědět, jestli tým dokáže darované peníze smysluplně využít. “Často to nějak srovnávají se svým byznysem, s tím, co oni dělají. Ono to dává smysl, pro ně i pro nás. A nakonec peníze darují z jednoduchého důvodu - Danuše je přesvědčí, že by byla dobrá prezidentka. Jinak to ani nejde,” říká Jan Králík.

Že kandidát je nakonec to nejpodstatnější, potvrzuje i Tomáš Richter, hlavní člověk přes finance u generála Pavla. Schůzky jsou podle něj nutné z obou stran. Chce se osobně potkat s každým člověkem, který daruje stotisícovou nebo vyšší částku. Tým Danuše Nerudové to dělá stejně. Zaprvé je to podle nich slušnost, za druhé si chtějí ujasnit, že podpora je nezištná. “Ne, ti lidé nic nazpátek nechtějí, žádnou protislužbu. Ani nenaznačují nebo nemlží,” říká Jan Králík. Jen z jedné schůzky měl on i jeho spolupracovníci „nepříjemný pocit“. S potenciálním donorem se proto rozloučili.

Na konci srpna Jan Králík plánoval, že získají pět až šest velkých dárců, kteří dají milionové částky. Pak dvacet nebo třicet středních, což jsou lidé, kteří přispějí třeba čtvrt nebo půl milionem korun. To je podle něj realistický odhad. Co se podaří získat navíc a co připluje na transparentní účet od takzvaných malých dárců posílajících stovky nebo tisícikoruny, bude vítaná vzpruha.

Tomáš Richter na začátku sbírání darů takovýhle plán neměl, říká, že není nutné si budoucí finanční dary rozvrhnout. “Velcí dárci jsou klíčoví, ale budeme se snažit získat co nejvíc peněz od malých dárců,” popisuje. Čím širší podpora od co největšího počtu dárců, tím podle něj lépe. Jan Králík by chtěl to samé ze stejného důvodu, zároveň říká, že v Česku se z malých příspěvků kampaň zaplatit nedá. “Každý malý dar je skvělý, třeba i padesát korun. U malých darů nejde ani tak o peníze, i když každá koruna je dobrá. Ale je to veřejně viditelná podpora, která je hodně cenná. Ale dají se tak vybrat statisíce, možná milion a něco. To se hodí, ale samo o sobě nestačí,” vypočítává.

Plán kampaně Danuše Nerudové ke koncům listopadu vyšel z poloviny. Do té doby nasbírala dvacet milionů korun, polovinu povolené částky pro první kolo. Skutečně velkého dárce ulovili její fundraiseři jednoho, firmu Moravec Invest podnikatele Martina Moravce, a pak tucet dárců s půlmilionem nebo milionem korun. Petr Pavel byl ve sbírání ke stejnému datu úspěšnější. Povedlo se mu nasbírat přes třicet milionů korun a má blízko k tomu vyčerpat zákonný limit.

Drahá věc

Králík v minulých volbách vedl kampaň Michalu Horáčkovi, a tak ví, jaký luxus je pro celý tým kandidát, který má peníze na kampaň pohromadě, protože je dost bohatý a platí si všechno ze svého. Od začátku je jasné, kolik peněz je k dispozici, a jsou k dispozici okamžitě. Pokud je nutné sbírat peníze za běhu, ne vždy je jich dost - a minimálně zpočátku naráží kandidát často na otázku, zda bude mít z čeho uhradit výplaty lidem. Nebo na to, že by si rád koupil billboardy už teď, ale peníze bude mít až za měsíc, kdy budou plakátovací plochy dražší a ty lukrativní už zabrané. “Teď si nestěžuji, že paní Nerudová není multimilionářka,” říká ke své ódě na sebefinancování Králík se smíchem. “Vybírání peněz má i svoje klady. Potkáváte se se spoustou šikovných a úspěšných lidí, kteří můžou dobře poradit nebo pomoct. Ale nevýhody a komplikace převažují,” říká.

Chtít se stát prezidentem nebo prezidentkou je drahá věc. Pro profesionálně odvedenou kampaň je potřeba mít tým aspoň patnácti lidí a sestavit ho trvá podle názoru zkušených minimálně půl roku. A to je jen začátek. Nakonec se kandidát vždy musel přiblížit zmiňovaným čtyřiceti milionům. V situaci, kdy české politické strany na výběr vlastních kandidátů pro prezidentské volby rezignovaly, jsou tak ohledně financí logicky ve výhodě bohatí lidé, kteří si politickou kariéru dokážou zaplatit sami, třeba Andrej Babiš nebo zmíněný Horáček. A pak lidé inkasující peníze od neprůhledného spletence sponzorů, kdy podle expertů na financování politických kampaní panuje odůvodněné podezření, že porušují zákonná pravidla - jako současný prezident Miloš Zeman. Všichni ostatní kandidáti jsou odkázaní na zdejší nepříliš širokou skupinu bohatých spoluobčanů, s pomocí jejichž darů mohou kampaň zdárně rozjet a dokončit.

V situaci, kdy o tom, kdo se vůbec může prezidentského závodu zúčastnit, rozhoduje v Česku úzká skupina majetných lidí, se necítí dobře ani sami kandidáti. Petr Pavel se darů od nich nijak nezříká, ale podle Tomáše Richtera oslovuje jen ty, “na jejichž podporu může být hrdý”, a usiluje o co největší množství malých dárců, protože ho to učiní “občanským kandidátem”.

Cesta ke kampani kompletně financované “obyčejnými lidmi” by přitom nebyla složitá. Zákonný limit by dalo dohromady čtyřicet tisíc ochotných stoupenců, kteří by „svému“ účastníkovi či účastnici poslali po tisícikoruně. To je v Česku snadno představitelné. Zkušenosti z tuzemských veřejných sbírek ukazují, že Češky a Češi jsou schopní darovat v mnohem větším počtu mnohem větší částky. Ale adresná podpora politiků je pro české občany zjevně něco jiného. Kandidáti tak zatím podle zkušeností mohou počítat s vybranými stovkami tisíc korun. Na člověka, který bude moci zaplatit skutečně velkou kampaň jen z peněz malých dárců, Česko zatím čeká.

Vzdělávám

Kromě vysvětlení „nedůvěrou v politiky a politiku“ nikdo důvody tohoto odmítání nezná. Ani Marek Hilšer, senátor a bývalý i současný prezidentský kandidát, který má přitom velký zájem tuhle záhadu rozlousknout. Velké sponzorské dary cíleně odmítá a schůzky s dárci nepodniká. Chce se spolehnout jen a pouze na malé dárce. V minulých volbách ještě jako zcela neznámý kandidát vybral takto necelý milion a získal nakonec devět procent hlasů. Za to si vysloužil pochvalu od politických marketérů, ale opravdu vážným adeptem na vítězství nikdy nebyl.

Oproti minulým volbám je nyní známější, stal se mezitím senátorem, a to kromě platu znamená i každoroční státní příspěvek za vyhraný mandát ve výši devět set tisíc korun. Už před začátkem měl na kampaň našetřeno milion a půl a další peníze hodlá vybrat v malých příspěvcích, nicméně počítá se stejnou částkou jako před pěti lety. Když to bude víc, bude potěšen.

Svůj postoj Hilšer vysvětluje obavami z lidské slabosti: kdo bere peníze od velkých dárců, je podle něho dlužníkem a ztrácí nezávislost. “Myslím, že není možné být někým financovaný a současně na něm být nezávislý. Nebo možná teoreticky ano, ale je to velmi obtížné, skoro nemožné,” říká. Opírá to o své zkušenosti z politiky. Podezřívá politické strany, že jdou na ruku svým sponzorům-developerům třeba na pražském Žižkově.

Hilšer ví, že jeho šance jsou menší, protože profesionální drahá kampaň je mimo jeho možnosti. Ale i kdyby prý jeho kandidatura nakonec posloužila jen ke “vzdělávacím účelům” a upozornila spoluobčany na nutnost malých darů a “občanského sponzoringu”, bude to považovat za splněnou část své mise.

Také Michal Horáček nechtěl „nikomu zůstat nic dlužen“. Proto - jak už bylo řečeno – zaplatil svou pět let starou kampaň komplet ze svého. “Ale vůbec si nemyslím, že to je jediná možná cesta. Vím, že můj případ a moje možnosti byly výjimečné, ta kampaň měla být jedinečná. Určitě je možné si zachovat nezávislost na svých sponzorech,” říká. „Výjimkou může být snad leda jen to, kdyby velkou část kampaně zaplatil jeden dárce.“

To ani u Pavla, ani u Nerudové nebude ten případ. Tomáš Richter říká, že Petr Pavel si pro jednotlivé dary stanovil třímilionový strop. Danuše Nerudová takhle danou částku nemá. Podle Jana Králíka u každého významného daru přemýšlí, zda ji příliš nezaváže konkrétnímu člověku či firmě. Petr Pavel už může být spokojený, ale ani u Danuše Nerudové extra nervozita ohledně peněz nepanuje. Poslední předvolební průzkumy ji už postavily skoro na roveň Pavlovi i Babišovi. “Hodně lidí čeká, jak se kandidátovi povede,” říká Jan Králík, “je to taková loterie až do konce.”