Byli jsme jen dva rodiče, kteří chtějí založit školu. Nic jsme nemohli slíbit

Jsou to tři měsíce od doby, co se mladá manželská dvojice na Facebooku svěřila se záměrem zrekonstruovat a otevřít školu v Chotěbuzi na Těšínsku. Vzbudilo to nebývalou vlnu zájmu - a přestože se jim stále ozývají další a další rodiče, komunitní škola s havajským názvem Lokahi vyjadřujícím soulad už hlásí plno. „Zájem rodičů je obrovský, což nechápeme, protože jsme jim ze začátku nemohli slíbit vůbec nic. Byli jsme jen dva rodiče, kteří chtějí založit školu,“ vypráví Monika.

O nenápadné a dávno opuštěné staré školní budově ještě do letoška neměla dvojice ani ponětí, ač to k ní ze sousedních Stanislavic nemají daleko. Skutečnost, že se jim přes známou podařilo objevit ideální místo, dodala kontury jejich dlouhodobému plánu zřídit a učit ve škole v blízkém okolí, jejíž výukový plán by se opíral o principy montessori pedagogiky - a kterou jednou budou moct navštěvovat i jejich dvě děti.

Lákadlo pro mladé rodiny

Vlna zájmu má poměrně logické vysvětlení: nabídka „alternativních“ mateřských škol postrádá v regionu dostatečnou návaznost a v blízkém okolí je dostupná pouze havířovská montessori základní škola Úsměv. „Kdyby si nějaký Pepík založil webovky a řekl, že zakládá alternativní školu, s přehledem nasbírá čtyřicet dětí do zápisu,“ vykresluje s nadsázkou specifika regionu Daniel, který působí coby zástupce ředitele na Svobodně demokratické škole Gaudi v pětačtyřicet kilometrů vzdáleném Příboře.

I to hrálo svou roli. Rodičům nepřišlo smysluplné, aby otec učil ve vzdálené škole, zatímco děti budou součástí jiné komunity. Téma navíc pro rodinu nabývá na aktuálnosti, jelikož staršího ze sourozenců od nástupu do první třídy dělí už jen rok. Jednou z hlavních motivací byl proto i fakt, že rodina nechtěla přes týden společně trávit pouze omezený čas po škole a po práci.

Nejdříve si plánovali, že Monika na blízké státní škole založí montessori kroužek pro předškolní děti, a až dokončí pedagogické minimum, budou s ní pokračovat v pronajaté třídě státní školy, jak je to v českém prostředí obvyklé. Jenže záměr hned ve dvou obcích narazil na nezájem či averzi vůči alternativnímu vzdělávání. „Slovo montessori nebo jiné pedagogiky vyvolalo bouři emocí,“ říká.

Pak zvažovali variantu, že děti začnou navštěvovat jednu z „polských“ státních škol, které mají v česko-polském pohraničí neodmyslitelné postavení. Ideálním východiskem nakonec byla právě prázdná školní budova, která by měla odpovídat hygienickým regulím, a konečně i vstřícný přístup vedení tamní obce. „Jsou si vědomi, že to může přilákat mladé rodiny, protože nespokojenost se stavem školství je teď velká,“ přibližuje Monika.

Než projde rekonstrukcí první patro a škola případně získá akreditaci od ministerstva školství, bude se nadcházející školní rok odehrávat v pronajaté třídě přilehlé školky. Nastoupit by do ní měla osmnáctka dětí, které budou současně přihlášené v „kmenových“ státních školách, kam budou dvakrát za rok docházet na přezkoušení vědomostí. Některé budou do Chotěbuzi dojíždět i ze zhruba čtyřicet minut vzdáleného Jablunkova nebo o polovičku bližší Karviné.

Střídavě by je zatím mělo „provázet“ pět lidí: Monika, Daniel a bývalý žák zmiňované chotěbuzské základní školy Marek, který má vystudovanou psychologii a ekonomii a nyní dokončuje své pedagogické vzdělání - záměr ho nadchl a dvojici se přihlásil sám. Výuky zeměpisu a dějepisu by se měla ujmout Daniela, která dlouho učí na základce v Karviné, a přidá se také Zuzana, jež se nedávno vrátila z Nepálu, kde učila fyziku a chemii. Do budoucna by se měl tým vyučujících rozrůstat, zatím tomu stojí v cestě rozpočet. Přesto by měli výuku - výtvarnou výchovu, hudební výchovu, přírodovědu - přijít jednou za čas zpestřit externisté. Daniel ještě bude muset pokračovat v práci na částečný úvazek pro jinou školu.

Nechceme byznys

Školné, které v současnosti měsíčně vychází na 2700 korun, je prý stanoveno tak, aby pro rodiče bylo stále dosažitelné. Školu chtějí bez nároku na podíl podpořit dva sponzoři, což ovšem pokrývá pouze desetinu z milionů potřebných na rekonstrukci, a ve hře zůstává i možnost úvěru. Dvojici se prý ozval i investor schopný zafinancovat celou rekonstrukci. „Přestože by se nám to hodilo, je to proti našim principům, takže jde o poslední variantu,“ vysvětluje Monika. S investorem by se totiž nezisková organizace proměnila ve společnost s ručením omezeným. „To už pak začíná být byznys, a to bychom raději šli do státní školy, kterou bychom se snažili vzkřísit,“ dodává Daniel.

Hlavním zdrojem inspirace pro ně byly komunitní školy rodinného typu, kde se rodič plnohodnotně zapojuje do školního dění, účastní se workshopů, seminářů, a pakliže je sám expertem v určitém oboru, může výuku obohatit vlastním vkladem. Právě tento přístup uplatňuje i škola Gaudi, na níž Daniel učí. Třeba místo klasických třídních schůzek pořádá „kruhy“ setkání fungující na demokratickém principu hledání společných východisek, u čehož podle Danielových slov rodiče nejsou v podřadném postavení.

Už z prvních setkání chystané školy, kdy rodiče dostali na výběr mezi místy, kde bude škola fungovat, než se budova v Chotěbuzi opraví, prý bylo znát, že nejsou příliš zvyklí podílet se na rozhodovacím procesu. Nový přístup nicméně od začátku oceňují. „Máme s nimi partnerskou férovou komunikaci a snažíme se jim všechno říkat na rovinu,“ popisuje Daniel styl komunikace. Do budoucna by se měl podobně nastavit proces přijímání nových žáků. Dítě i rodiče budou mít možnost v kolektivu strávit „adaptační“ týden a pak se spolu s ostatními dohodnout, zda jim prostředí školy a její filozofie vyhovuje. „Po vzoru svobodně demokratických škol, by se všichni měli vyjádřit, jestli se spolu cítí dobře,“ vysvětluje Daniel.

K tomu ho přivedla jednak česká psycholožka Jana Nováčková, spoluautorka publikace Respektovat a být respektován, a také příručka Svoboda učení od amerického psychologa Petera Graye, kterou by doporučil „do každé sborovny“. Podle Moniky ale tohle všechno zároveň neznamená, že by opovrhovali státním školstvím. „Jsou i státní škol na úrovni super drahých montessori škol, jenže je jich málo. Nicméně pomaličku se to mění,“ doplňuje manžela.

Složitý boj

Přístup manželů Žídkových kopíruje trend posledních deseti let, jak ho popisuje spolupracovník redakce a spoluzakladatel Informačního centra o vzdělávání EDUin Tomáš Feřtek. Vnímá ho jako svědectví o nevyhovujícím stavu veřejného školství, kdy nezřídka školy (komunitní, církevní i soukromé) zakládají rodiče-učitelé. A činí tak raději, než aby se pokoušeli o transformaci veřejné školy, která by žádaným změnám nešla naproti.

Takoví rodiče se přitom zápisu dítěte na veřejnou školu nebrání, často ovšem nenacházejí vhodnou instituci. Zároveň jim nutně nejde o to, aby jejich škola byla soukromá. „Zmiňují, že to dělají pro své děti a děti v okolí místa, kde žijí,“ popisuje motivace Feřtek. A přestože u nás takových škol v porovnání s ostatními státy není mnoho a žáci, kteří je navštěvují, tak tvoří menšinu, oživuje to podle něj systém. „Jenže má-li se české školství proměnit, změna musí začít ve veřejných školách,“ doplňuje Feřtek a připouští, že dost škol už nějakou změnou prošlo.

Žídkovi mají v září požádat o akreditaci školy. Podle Feřteka se ovšem jedná o poměrně složitý boj, který je u většiny takových škol otázkou několika let. „Materiální ani personální požadavky bych ministerstvu nevytýkal, spíše mi občas nedává smysl, koho povolí, a koho ne“ míní. Častým argumentem totiž bývá, že v daném místě již existuje dostatečná kapacita škol. Takové údaje přitom vycházejí z celkového počtu míst k sezení, takže třeba včetně učeben chemie. Podle údajů, které Respektu poskytlo ministerstvo školství, bylo v uplynulém školním roce 2019/2020 vyhověno pětatřiceti žádostem o akreditaci z celkových třiačtyřiceti.

Jan Sýkora z Asociace malých inovativních škol to vidí jako zlepšující se trend: v době před čtyřmi lety prý převažovala jasná tendence vznik nových škol nepovolovat. Navíc teď kromě základních škol vzniká i množství soukromých středních škol. „Je to logický tlak rodičů, kteří nejdříve hledali inovaci v lesních školkách,“ vysvětluje Sýkora.

Jeho asociace poskytuje know how a ukazuje způsob, jak školu založit. „Reálná, dřina pak stejně nastává v dalších letech, tak aby si to všechno sedlo,“ potvrzuje Sýkora. Podobně jako Feřtek přitom nevidí smysl v tom, aby vznikalo velké množství soukromých škol. „Stát by měl usilovat o to, aby byly kvalitní všechny školy,“ prohlašuje Sýkora s tím, že považuje za dobrou strategii vzdělávací politiky 2030+. „Má sílu posunout české školství dobrým směrem,“ věří.

Žídkovi vidí jako jeden z klíčů k úspěšné žádosti dostatečnou podporu ze strany obce, vyhovující hygienické podmínky a příznivý výhled rozpočtu na tři roky dopředu. Pokud by ale žádost o akreditaci v Chotěbuzi nevyšla, rodiče prý budou chtít dále pokračovat formou komunitní školy, aby děti znovu nemusely měnit prostředí.