USA: Masové protesty se potkaly s radikální proměnou politiky

Je vlastně na dnešních násilných střetech ve Spojených státech něco výjimečného? Znalci americké minulosti tvrdí, že v mnoha ohledech vůbec ne. Jeden z nejpopulárnějších levicově liberálních amerických komentátorů a analytiků Ezra Klein svůj text na serveru Vox začíná slovy: „ …bylo ve skutečnosti i mnohem hůř. Vzpomeňte na 60. léta. John F. Kennedy a Malcolm X byli zavražděni v rozpětí dvou let. Martin Luther King Jr. a Robert F. Kennedy v rozpětí dvou měsíců. Města se kvůli nepokojům ocitla v plamenech. Po celé zemi vybuchovaly bomby domácích teroristů. Freedom Riders (tedy aktivisté a studenti zajíždějící prosazovat demonstrativně desegregaci do jižanských států) dostávali nakládačku nebo je vraždili. Bílí ptolicisté vypouštěli psy proti černošským dětem a rozháněli je vodními děly. Povolávací rozkazy odváděly mladé Američany nuceně do války ve Vietnamu. Kongres demokratické strany se v roce 1968 propadl do násilností. Amerika se rozpadala a její spory se měřily krví a kulkami.“

V takovém popisu dnešní demonstrace, jež se zhusta proměnily v rabování, vlastně nevypadají zase tak mimořádně. Spojené státy jsou na evropské poměry stále velmi syrovou a občas divokou zemí. Politika je tu mnohem ostřejší spektákl než její evropská, téměř úřednická podoba, a to vlastně platí snad s výjimkou Kanady pro celý americký kontinent.

Masové demonstrace přerůstající téměř do povstání jsou jistě hraniční formou „politického dialogu“, ale jsou v různých podobách na americkém kontinentu mnohem častější než na druhé straně Atlantiku. Stejně jako je na celém americkém kontinentu běžná mnohem vyšší míra obecného násilí nesrovnatelná s evropským standardem. Dívat se zkrátka na nepokoje ve Spojených státech pohoršenýma očima obyvatele starého kontinentu nedává úplně smysl: za velkou louží sice jezdí podobná auta a ledacos vypadá jako u nás, ale žije se tam jiným stylem včetně řešení nahromaděných problémů. A tak se o nich vede debata.

Část Ameriky je považuje za legitimní nástroj obyvatel, kterým došly jiné dostupné„vyjadřovací prostředky“. Právě policejní brutalita, jež se stala rozbuškou pro dnešní vlnu protestů, se zdá být konstantou, se kterou není možné nijak pohnout. Počet Američanů zastřelených policií je rok za rokem v podstatě stále totožný a pohybuje se okolo tisíce obětí.

Polovinu z nich tvoří běloši, když se ale počet obětí přepočítá na počet obyvatel podle barev pleti, je jasné, že Afroameričané a Hispánci čelí zásadně větší pravděpodobnosti, že pro ně setkání s policistou nedopadne dobře. Násilné protesty coby nástroj, jak upozornit na neřešitelný a nehybný problém, obhajoval i Martin Luther King, považoval je za jakousi „šokovou terapii“ k probuzení bílé většiny. Slavný černošský spisovatel James Baldwin v 60. letech hájil přímo rabování. „(Ukradené) televize? Oni nechtějí televizní přijímače. Oni chtějí, abyste si jich všimli,“ psal tehdy.

Jiná část veřejnosti nicméně násilnosti považuje za důkaz, že ulice ovládla lůza a tu je zapotřebí dostat pod kontrolu. Na vrcholu tohoto proudu myšlení stojí samozřejmě Donald Trump, který obviňuje guvernéry a starosty rozvášněných měst ze slabošství a vyhrožuje nasazením americké armády, jež za normálních okolností smí bojovat pouze v zahraničí (zákon mu to umožňuje). Rozpolcení jsou však i sami demonstranti.

Média přinášejí reportáže o sporech mezi povstalci a dohadují se, nakolik nepokoje ovládli radikálové, jejichž politická agenda je zcela odlišná od problému policejní brutality a rasismu, jež stály na počátku střetů. O jakousi chůzi po laně se pokusil bývalý prezident Barack Obama, který ve svém komentáři sice demonstrantům přiznal nutnost vyrazit hlasitě do ulic, zároveň ale odmítl hlasy, že je to jediná cesta, jež nemá alternativu. Obama vyzval naštvané spoluobčany, aby svůj hněv promítl do voleb, a to nikoliv do těch velkých, prezidentských, ale především lokálních, a tudíž mnohem nudnějších a méně navštěvovaných - protože právě na úrovni měst a států se rozhoduje o stavu policie.

Nicméně - a tento hlas také zaznívá stále častěji - na dnešní situaci přece jen něco mimořádného je. Mnozí mají za to, že politika se v posledních desetiletích radikálně proměnila, a že se tudíž dnešní střety odehrávají v jiném kontextu. V 60. letech ještě existovalo něco jako politický střed, což v americkém kontextu znamenalo například to, že v demokratické straně byla část politiků vlastně konzervativnější než liberální část jejich kolegů a oponentů v republikánské straně. Ve středu politické scény existovala jakási šedá zóna, v níž bylo možné domlouvat kompromisy, myšlenkové a duchovní těžiště země, o které se nakonec bylo možné opřít, když bylo nejhůř. Připomeňme si, že i občanskoprávní zákony Lyndona B. Johnsona byly nakonec schvalovány také hlasy republikánů.

Něco takového je v dnešní Americe naprosto nemyslitelné. Všechno se láme podle stranických linií a základní politickou taktikou je rozdmýchat vášně vlastního politického kmene tak, aby se v touze po vítězství a strachu z nepřítele dostavil v co nejhojnějším počtu k volbám. Mistrem v tomto oboru je samozřejmě opět současný americký prezident, který ostatně nevykazuje nejmenší známky snahy zklidnit vášně a zahájit rozumný dialog.

Je vlastně těžké říct, jestli v dnešní Americe existuje pojistný ventil, s jehož pomocí je možné upustit páru z natlakovaného hrnce. Trump hraje o politické přežití v listopadových volbách a zatím nikdy neprokázal, že by ovládal jinou politickou techniku než rozeštvávání jedné části veřejnosti proti druhé.