Švýcarsko v Arábii

V Gaze se v pátek opět rozezněly varovné sirény, příměří mezi Izraelem a Hamásem skončilo. Poslední týden však proběhl ve znamení klidu zbraní a propuštění desítek unesených izraelských žen a dětí ze zajetí teroristů. V pozadí tohoto prvního nadějného momentu války vyvolané vražedným nájezdem bojovníků z Hamásu na izraelské kibucy u hranic s Gazou 7. října stála nejmenší světová mocnost: Katar. Stát o rozloze Středočeského kraje, který dohodu zprostředkoval.

Principem jeho politiky je cílené pěstování vztahů na všechny strany. Tedy i s těmi, které demokraté z dobrých důvodů nechtějí do slušné diplomatické společnosti  vpustit. V Kataru například po roce 2013 sídlila exilová kancelář afghánského Tálibánu a žije tu i politické vedení Hamásu. Emirát v minulé dekádě přímo do Gazy poslal stovky milionů dolarů, platil jimi zásobování elektřinou i základní životní náklady stovky tisíc nejchudších rodin. Jako jediná z monarchií Perského zálivu má dobré vztahy s Íránem, jehož ministr zahraničí v říjnu přiletěl do Kataru, setkal se tu s vedením Hamásu a společně slavili „palestinské vítězství“, tedy zmíněný masakr civilistů ze 7. října.

Z morálních pozic se dá katarské „paktování s teroristy“ snadno odsoudit, ale bylo by to krátkozraké. Pro reálnou politiku je mnohem užitečnější jiný pohled, a sice že svět zemi, jako je Katar, potřebuje. Jeho diplomatická snaha být se všemi zadobře bude v rozkolísaném světě 21. století stále užitečnější.