Státní pomoc nepomáhá a ministři na to koukají

Co bychom si pomysleli o státu, který postaví novou dálnici, ale řidičům nic neřekne, nebo jen některým, takže spousta lidí se o ní nedozví a jezdí dál po staré asfaltce? Asi bychom takovému státu přestávali rozumět a ztráceli v něj důvěru. A co si pomyslet o státu, který vytvoří systém pomoci domácnostem ve finanční tísni, ale pořádně jim o něm neřekne, takže spousta chudých lidí vůbec neví, že se mohou o nějakou pomoc přihlásit? Přesně tohle v Česku vidíme s příspěvkem na bydlení. Odborníci a média na to opakovaně upozorňují - a nic se neděje.

Příspěvek na bydlení se stal jedním z nejdůležitějších nástrojů sociální politiky českého státu ve směru k lidem padajícím pod hranici chudoby. Pomocí něj lze získat tisíce korun za měsíc, tedy poměrně hodně. Podle výzkumu PAQ Research zveřejněného na serveru iRozhlas.cz ovšem tuto podporu pobírají pouze čtyři procenta českých domácností, přitom nárok by na ni mohlo mít podle odborného odhadu kolem dvaceti procent.

O peníze určené lidem v nouzi se tedy přihlásí pouze pětina potřebných. V případě rodin s dětmi si ho zařídí jen asi každá třetí z těch, kterým na ně vzniká nárok, u seniorů ještě výrazně méně -  pouze asi každý desátý. Z velkého podílu starých lidí, kteří častěji nemají přístup k internetu nebo si neumí jinak obstarat informace, je patrné, kde bude problém: chudé domácnosti o příspěvku nevědí, nebo se nedokážou prokousat složitou žádostí.

Veřejný zájem

Věčně zelené politické téma - zneužívání dávek - se tedy ukazuje v tomto případě ve zcela opačném světle. Místo nárokování peněz, které lidem nepatří, sleduje Česko nevyužívání podpory, jež má předejít zásadním problémům s chudobou, a plní tedy velmi důležitý veřejný zájem.

Připusťme, že vláda nemá v popisu práce vodit každého za ruku a že lidé by se měli o sebe umět postarat v nějaké míře sami. Zeptat se, sehnat si informace, poradit se, jak žádost vyplnit apod. Tohle platí obecně, nikoliv však stejnou měrou za každé situace. V opravdu těžkých časech, jaké teď zvlášť pro lidi bez úspor nastávají, je třeba zvolit jinou optiku.

Tedy stejně jako umí vláda udělat velké téma z inflace, rozpočtového schodku nebo ruské agrese, musí je vytvořit i z hrozící chudoby. To znamená udělat mnohem víc pro to, aby postižené domácnosti dokázaly využít systém finanční pomoci, případně jej zlepšit.

Nejen ministr sociálních věcí, ale i premiér nebo ministr financí o ní mohou promluvit na zvláštních tiskových konferencích nebo v televizi, dát najevo empatii, zaúkolovat své podřízené, aby vymysleli, jak hlavně starým lidem o pomoci v nouzi říct a ještě lépe jim pomoci s vyplněním žádosti.

Prostě stejně jako se staví dálnice, aby po nich jezdila auta, vytváří se sociální podpora proto, aby lidem v tísni pomohla. A stát teď musí udělat maximum, aby tenhle smysl naplnil.