S rouškami dál od Západu

Samozřejmě, že všichni máme strach, aby se nemoc víc nerozjela, výrazně nepřibylo mrtvých, epidemie se neprotáhla do podzimu a neklekla ekonomika. Tohle jsou hlavní zdroje starostí, o tom není pochyb. Pak je tu ale ještě jedna obava, zatím spíš pomíjená, a sice jak se povede vrátit Česko do bezpečných kolejí, v nichž jelo do letošního března a které vedly předvídatelným směrem.

Nečekanou roli v tom hrají ochranné roušky. Nevíme přesně, jak dobře pomáhají v boji proti viru. Vyjádření expertů nejsou jednoznačná: obvykle sklouzávají ke konstatování, že rouškami nic nezkazíme, a je proto lepší je nosit než nenosit. Tahle věta ale nemusí platit. Přehlédli jsme totiž jednu jejich past.

Babišova vláda mohla nařídit roušky ve veřejné dopravě, v obchodech, na úřadech, prostě všude, kde se setkávají lidé. Při pohybu venku se spokojit se zákazem srocování více než dvou lidí a vyžadováním dvoumetrových rozestupů. Babišův kabinet ale nařídil roušky všude. Nosí se tedy i tam, kde lze nutnost poměrně snadno zpochybnit: ve vlastním autě, v liduprázdné ulici, v přírodě. Roušku důsledně nosí všichni televizní redaktoři a jejich hosté, dokonce i když někomu do zahraničí skypují.

I kvůli téhle vynucené důslednosti se roušky staly v Česku usilovně střeženým symbolem odpovědného boje proti epidemii. Právě to má však jedno úskalí. V Rakousku nebo Německu se roušky venku povinně nenosí - a Češi tedy propadli pocitu, že lidé za našimi západními hranicemi dělají proti epidemii málo a celkově se k ní staví nezodpovědně. Ani roušky nenosí!

Ve skutečnosti ale pro takové tvrzení chybí důkazy. Obě země jsou tradičně velmi odpovědné. Plošná povinnost nosit roušky je sporná. A ani důležitá data rakouskou nebo německou nezodpovědnost jednoznačně nesignalizují. Klíčovým ukazatelem jsou počty mrtvých, které naznačují neschopnost ochránit staré lidi před nákazou a přetížení či selhání zdravotního systému.

V Česku připadal v pátek jeden mrtvý na milion obyvatel, v Německu čtyři, v Rakousku šest (ve Španělsku 110 a Itálii 151). Nakažených bylo u nás 213 na milion obyvatel, v Rakousku 855, v Německu 607, navíc s velkým vychýlením v určitých regionech  (Tyrolsku a jižním Německu). Počty nakažených jsou méně směrodatné, protože velkou měrou závisejí na schopnosti testovat. A Rakousko i Německo testovaly výrazně rychleji, až nyní se české testování zlepšuje.

Opětovné zalíbení

Mnozí Češi přesto propadají pocitu, že Rakousko a Německo se opět stávají zdrojem našeho ohrožení, podobně jako před pěti lety během uprchlické krize, tedy už podruhé v krátkém čase. U starší generace se může projevit i zažitá zkušenost, že naše západní a jižní hranice bývala zavřená, nejde tedy teď o nic neobvyklého. A zatímco po uzavření slovenské hranice by se tak Češi možná ozvali, zavření přechodů do Rakouska a Německa prošlo vládě snadno, ani se nemusela neobtěžovat s detailními argumenty. Pokud ale otevřená hranice představuje nebezpečí, protože naše vláda nemá o pohybu tamních lidí a opatřeních přehled, proč se pak nezavřely i přechody do Polska a na Slovensko? Nákaza je přece všude.

Už se objevil i první průzkum z dílny agentury STEM, podle něhož jen 20 procent obyvatel Česka doufá v otevření hranic do léta. Přes 31 procent navrhuje počkat do konce roku a podle 33 procent lidí by omezení a kontroly měly mít “trvalejší podobu". Ponechme nyní stranou, jaký má smysl dělat takový průzkum v čase, kdy nikdo nevidí dál než několik týdnů dopředu. Je ale zřejmé, že podstatná část české veřejnosti opět nachází v životě za zavřenou hranicí zalíbení - a hrozí tak, že populisté, k nimž tíhnou i premiér Babiš a prezident Zeman, se toho chytnou.

Je přitom zjevné, že pro zdejší ekonomiku by to mělo neblahé důsledky, ale zdaleka nejen pro ni. Dobrovolně uzavřené nebo přivřené hranice s kontrolami zaměřenými proti pohybu ze západu a jihu by Česko degradovaly v rámci EU. U nás by poškodily hlavně lidi žijící v pohraničí, kteří se přirozeně pohybují přes hranice a zpět, dále mladé lidi, kteří těží z otevřenosti Evropy, stejně tak kulturu a bezpočet lidských kontaktů. Nemálo volnočasových, ekonomických nebo kulturních aktivit nemá chuť podstupovat staromódní kontroly v ustrašené, do sebe zatažené zemi.

Česká vláda měla na riziko uzavřené země myslet a zkusit koordinovat protivirová opatření se sousedy. A pokud by to nešlo, měla své kroky alespoň v nějaké míře přizpůsobit jejich. Škody v podobě od Západu dál odcizeného Česka by mohly být devastující.

A co dělat teď? Česká prozápadně naladěná část veřejnosti a média by od vlády měly vyžadovat odpověď na otázku, kdy hranice otevře. Nikoliv datum, to nyní nikdo zodpovědný nesdělí, ale okolnosti, za nichž se tak má stát. A také symbolický slib, že se tak stane. Nota bene tím spíš, když Andrej Babiš zapomněl takový slib zasadit do svého nedávného televizního projevu.