0:00
0:00
14. 8. 20246 minut

Režimní hudebníci jako bojovníci proti „totáči“? Snažili se ho držet, jak jen to šlo

Michal David volá po tom, aby lidi říkali pravdu. Tak mu to splňme

Vzpomínání na minulost s sebou pokaždé nese riziko, že bude nepřesné, zkreslené, příliš subjektivní… I tak ale v sobě obvykle nese příslib, že se dozvíme něco nového, co celkový obraz minulosti obohatí. Přesto existují věci, které se dozvědět nechceme. K nim patří i to, když protekční normalizační umělec „vzpomíná“, jak rozkládal totalitu. 

Přesně s tím obohatil veřejnou diskusi v minulých dnech Michal David. Zřejmě má pocit, že už si to může dovolit. Několik porevolučních let prožitých s hanbou v uměleckém ústraní je dávno pryč, aktér reálného diskopříběhu se stal v roce 1998 oblíbencem hokejové kabiny hrdinů z Nagana a pak vlastně široké veřejnosti. Tu dlouho obšťastňoval jen svojí hudbou, ovšem před pár dny došlo právě i na společenskou reflexi. V jeho stížnosti, že „lidi se dneska už zase bojí říct pravdu a vracíme se zpátky do totáče“, zazněl i dovětek, že proti „totáči“ se přece bojovalo, a bojovali i oni, muzikanti.  

↓ INZERCE

Pomiňme teď fakt, že lidi nikdy v historii neměli možnost „říct pravdu“ tak, jako ji mají dnes na internetu, náměstích nebo v politických stranách. A pokud někoho něco brzdí, pak jsou to hranice morálky, které se přirozeně a odpradávna posunují. Nikoli cenzury.

 Pokud dochází k pokusům o omezení svobody projevu, je na to určitě fajn upozorňovat. Pak je tady ale ta druhá část výroku, která v podání Davida spadá do polohy nestoudné drzosti. Na tu stojí za to reagovat připomínkou, jak ten „boj“ v jeho podání vypadal.  

Stačilo pár slov

Michal David asi nebyl zapáleným obdivovatelem Husákova režimu. Šlo mu především o peníze a popularitu. Proto v osmdesátých letech nadšeně vklouzl do jednoho z pěti klanů, které za normalizace dominovaly české pop-music. Šlo o skupiny kolem Ladislava Štaidla, Karla Vágnera, Františka Janečka, Petra Hanniga a Michala Zelenky. Podstata tehdejšího „kumštu“ přitom byla, že jmenovaní bossové se dostali do přímého kontaktu s nejdůležitější a nejobávanější figurou předlistopadového „showbyznysu“, tajemníkem kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ Miroslavem Müllerem.  

Těžký alkoholik a hulvát Müller vystudoval v padesátých letech v Rusku, odkud si přivezl kontakty na pozdější nejvyšší kremelské špičky. A po ruské okupaci nastal jeho čas: od roku 1972 až do revoluce rozhodoval o všem, co se tady odehrálo ve světě oficiálně povolené kultury, tedy především v pop-music. Všechna hudební média (bylo jich jen několik) odevzdávala své ediční a programové plány na ministerstvo kultury, odkud je úředníci nosili k Müllerovi, jehož podřízení pak seznamy proškrtali, popřípadě doplnili. A být součástí těchto seznamů znamenalo šanci nejen se hudbou živit, ale vydělat jí na tehdejší poměry velké peníze.  

Na sjezdu spisovatelů, 1982. (Miroslav Müller třetí zprava) Autor: Profimedia.cz

Müller chodil s chutí na večírky, kde poklonkující muzikanty v opilosti urážel a ponižoval. Účastníci dodnes neradi vzpomínají, jak zpitý tajemník nutil na dobříšském zámku jistého interpreta vážné hudby, aby klekl na zem a zavázal mu botu. Tehdejším oficiálně povoleným umělcům ovšem nezbývalo než podobné moresy přetrpět, protože kontakty s Müllerem byly předpokladem hladkého hudebního fungování v rámci tehdejších pravidel: náladový alkoholik měl například přímo pod palcem vedení monopolního hudebního vydavatelství Supraphon a stačilo mu pár slov, aby tam zařídil vysoký náklad – anebo naopak konec všem nadějím na jakýkoli náklad.  

Nejčastějšími hosty v Müllerově kanceláři byli právě šéfové zmíněných klanů. Štaidl s ním podle pamětníků chodil hrát karty a František Janeček, do jehož skupiny – nebo jak se tehdy říkalo „stáje“ – patřil i Michal David, zvolil ještě podlézavější cestu. Müller měl básnické ambice a Janeček si od něho (pod pseudonymem Miroslav Melen) nechal otextovat některé skladby. I to pak zajistilo časté hraní v televizi a rozhlase. 

Ze zájezdu rovnou do Tuzexu

Právě o přístup ke kontrolovaným masmédiím šlo. Výplaty honorářů za koncerty v Československu se řídily tabulkami a vydělat se na nich moc nedalo. Konkrétně šlo o čtyři stovky za večer, člověk obdařený komunisty titulem „zasloužilý umělec“ bral dvakrát více. Mnohem lepší byly zahraniční zájezdy, vydávání desek a jejich vysílání v rozhlasu.

 Půvab zahraničních cest poznal zpěvák Framus 5 Michal Prokop v roce 1978, kdy jako sborista Karla Gotta odehrál pětadvacet koncertů v západním Německu a vydělal osm tisíc marek. „Po odchodu z pop-music jsem z těch peněz žil celý rok,“ vyprávěl mi Prokop před lety.  

Statisícové příjmy skýtalo i vydávání desek. Například šéf Olympiku Petr Janda při našem rozhovoru pro článek v Respektu vzpomínal, jak po úspěšném vydání desky Ulice s třísettisícovým nákladem se mu vyšplhaly honoráře na milion korun. V situaci, kdy se slušný měsíční plat pohyboval kolem tří tisíc.

 Cesty a vysoké honoráře předpokládaly dobré kontakty v Pragokoncertu (agentuře povolující umělcům výjezdy do zahraničí), v Supraphonu a v rozhlasových studiích. „Všichni jsme věděli, že Pragokoncert je expozitura StB a že je krajně nepříjemné s nimi jednat,“ vzpomínal Prokop na časy u Gotta. „Proto za nimi chodil vedoucí kapely Karel Vágner, který věděl, za jakými lidmi jít, aby měla kapela úspěch.“  

Kolem čtyřlístku Pragokoncert – Supraphon – Československý rozhlas – Československá televize se vytvořila komplikovaná síť známostí, výměnných obchodů a korupce. „Tím, že Pragokoncert rozhodoval o cestách do ciziny, držel muzikanty v šachu a všichni se snažili být s úředníky zadobře,“ popisoval mi tehdejší hudební producent Antonín Matzner. Podle něj se na pětitýdenním zájezdu do SSSR dalo vydělat na nové auto z Tuzexu. „Ze začátku sedmdesátých let tam nikdo jet nechtěl. Když ale vyšly najevo ty výhody, jezdili všichni,“ dodal Matzner na adresu režimních umělců.  

Je možné, že hodně peněz vydělal David i po roce 1990, to však nemohl v osmdesátých letech vědět. Tehdy se proto naopak snažil spolu s kolegy a kolegyněmi různých „stájí“ vrcholně protekční systém ze všech sil udržet. Bojovat s „totáčem“ začal až poté, co už Müllerovo panství leželo dlouho v troskách.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Budou kňučet, budou ječet! Ale vy budete mučedníciZobrazit články