Režimní hudebníci jako bojovníci proti „totáči“? Snažili se ho držet, jak jen to šlo

Vzpomínání na minulost s sebou pokaždé nese riziko, že bude nepřesné, zkreslené, příliš subjektivní… I tak ale v sobě obvykle nese příslib, že se dozvíme něco nového, co celkový obraz minulosti obohatí. Přesto existují věci, které se dozvědět nechceme. K nim patří i to, když protekční normalizační umělec „vzpomíná“, jak rozkládal totalitu. 

Přesně s tím obohatil veřejnou diskusi v minulých dnech Michal David. Zřejmě má pocit, že už si to může dovolit. Několik porevolučních let prožitých s hanbou v uměleckém ústraní je dávno pryč, aktér reálného diskopříběhu se stal v roce 1998 oblíbencem hokejové kabiny hrdinů z Nagana a pak vlastně široké veřejnosti. Tu dlouho obšťastňoval jen svojí hudbou, ovšem před pár dny došlo právě i na společenskou reflexi. V jeho stížnosti, že „lidi se dneska už zase bojí říct pravdu a vracíme se zpátky do totáče“, zazněl i dovětek, že proti „totáči“ se přece bojovalo, a bojovali i oni, muzikanti.  

Pomiňme teď fakt, že lidi nikdy v historii neměli možnost „říct pravdu“ tak, jako ji mají dnes na internetu, náměstích nebo v politických stranách. A pokud někoho něco brzdí, pak jsou to hranice morálky, které se přirozeně a odpradávna posunují. Nikoli cenzury.

 Pokud dochází k pokusům o omezení svobody projevu, je na to určitě fajn upozorňovat. Pak je tady ale ta druhá část výroku, která v podání Davida spadá do polohy nestoudné drzosti. Na tu stojí za to reagovat připomínkou, jak ten „boj“ v jeho podání vypadal.  

Stačilo pár slov

Michal David asi nebyl zapáleným obdivovatelem Husákova režimu. Šlo mu především o peníze a popularitu. Proto v osmdesátých letech nadšeně vklouzl do jednoho z pěti klanů, které za normalizace dominovaly české pop-music. Šlo o skupiny kolem Ladislava Štaidla, Karla Vágnera, Františka Janečka, Petra Hanniga a Michala Zelenky. Podstata tehdejšího „kumštu“ přitom byla, že jmenovaní bossové se dostali do přímého kontaktu s nejdůležitější a nejobávanější figurou předlistopadového „showbyznysu“, tajemníkem kulturního oddělení Ústředního výboru KSČ Miroslavem Müllerem.  

Těžký alkoholik a hulvát Müller vystudoval v padesátých letech v Rusku, odkud si přivezl kontakty na pozdější nejvyšší kremelské špičky. A po ruské okupaci nastal jeho čas: od roku 1972 až do revoluce rozhodoval o všem, co se tady odehrálo ve světě oficiálně povolené kultury, tedy především v pop-music. Všechna hudební média (bylo jich jen několik) odevzdávala své ediční a programové plány na ministerstvo kultury, odkud je úředníci nosili k Müllerovi, jehož podřízení pak seznamy proškrtali, popřípadě doplnili. A být součástí těchto seznamů znamenalo šanci nejen se hudbou živit, ale vydělat jí na tehdejší poměry velké peníze.  

Müller chodil s chutí na večírky, kde poklonkující muzikanty v opilosti urážel a ponižoval. Účastníci dodnes neradi vzpomínají, jak zpitý tajemník nutil na dobříšském zámku jistého interpreta vážné hudby, aby klekl na zem a zavázal mu botu. Tehdejším oficiálně povoleným umělcům ovšem nezbývalo než podobné moresy přetrpět, protože kontakty s Müllerem byly předpokladem hladkého hudebního fungování v rámci tehdejších pravidel: náladový alkoholik měl například přímo pod palcem vedení monopolního hudebního vydavatelství Supraphon a stačilo mu pár slov, aby tam zařídil vysoký náklad – anebo naopak konec všem nadějím na jakýkoli náklad.  

Nejčastějšími hosty v Müllerově kanceláři byli právě šéfové zmíněných klanů. Štaidl s ním podle pamětníků chodil hrát karty a František Janeček, do jehož skupiny – nebo jak se tehdy říkalo „stáje“ – patřil i Michal David, zvolil ještě podlézavější cestu. Müller měl básnické ambice a Janeček si od něho (pod pseudonymem Miroslav Melen) nechal otextovat některé skladby. I to pak zajistilo časté hraní v televizi a rozhlase. 

Ze zájezdu rovnou do Tuzexu

Právě o přístup ke kontrolovaným masmédiím šlo. Výplaty honorářů za koncerty v Československu se řídily tabulkami a vydělat se na nich moc nedalo. Konkrétně šlo o čtyři stovky za večer, člověk obdařený komunisty titulem „zasloužilý umělec“ bral dvakrát více. Mnohem lepší byly zahraniční zájezdy, vydávání desek a jejich vysílání v rozhlasu.

 Půvab zahraničních cest poznal zpěvák Framus 5 Michal Prokop v roce 1978, kdy jako sborista Karla Gotta odehrál pětadvacet koncertů v západním Německu a vydělal osm tisíc marek. „Po odchodu z pop-music jsem z těch peněz žil celý rok,“ vyprávěl mi Prokop před lety.  

Statisícové příjmy skýtalo i vydávání desek. Například šéf Olympiku Petr Janda při našem rozhovoru pro článek v Respektu vzpomínal, jak po úspěšném vydání desky Ulice s třísettisícovým nákladem se mu vyšplhaly honoráře na milion korun. V situaci, kdy se slušný měsíční plat pohyboval kolem tří tisíc.

 Cesty a vysoké honoráře předpokládaly dobré kontakty v Pragokoncertu (agentuře povolující umělcům výjezdy do zahraničí), v Supraphonu a v rozhlasových studiích. „Všichni jsme věděli, že Pragokoncert je expozitura StB a že je krajně nepříjemné s nimi jednat,“ vzpomínal Prokop na časy u Gotta. „Proto za nimi chodil vedoucí kapely Karel Vágner, který věděl, za jakými lidmi jít, aby měla kapela úspěch.“  

Kolem čtyřlístku Pragokoncert – Supraphon – Československý rozhlas – Československá televize se vytvořila komplikovaná síť známostí, výměnných obchodů a korupce. „Tím, že Pragokoncert rozhodoval o cestách do ciziny, držel muzikanty v šachu a všichni se snažili být s úředníky zadobře,“ popisoval mi tehdejší hudební producent Antonín Matzner. Podle něj se na pětitýdenním zájezdu do SSSR dalo vydělat na nové auto z Tuzexu. „Ze začátku sedmdesátých let tam nikdo jet nechtěl. Když ale vyšly najevo ty výhody, jezdili všichni,“ dodal Matzner na adresu režimních umělců.  

Je možné, že hodně peněz vydělal David i po roce 1990, to však nemohl v osmdesátých letech vědět. Tehdy se proto naopak snažil spolu s kolegy a kolegyněmi různých „stájí“ vrcholně protekční systém ze všech sil udržet. Bojovat s „totáčem“ začal až poté, co už Müllerovo panství leželo dlouho v troskách.