Policejní válka míří do finále

Policejní válka graduje a vše nás tlačí k tomu, abychom si vybrali nějakou stranu sporu. Jste s Andrejem Babišem, nebo s Milanem Chovancem? O nesmyslnosti této volby píšeme v aktuálním Respektu, nicméně mezitím nespokojení představitelé ÚOOZ prohlásili, že policejní prezident Tomáš Tuhý má na svědomí „brutální“ únik informací a ve čtvrtek o tom mají jednat s poslanci.

To ještě více klade nároky na všechny zúčastněné. Kauza totiž evidentně směřuje do finále a její vyústění bude mít naprosto zásadní vliv na budoucnost zdejší spravedlnosti.

Kdo s kým

Celá debata se nese více méně jen v extrémních polohách. Jeden názorový proud tvrdí, že je dobře, když Robert Šlachta skončí, protože z vyšetřování na úřadu vlády v roce 2013 zůstaly jen kabelky. To je nesmysl. Mimo jiné máme mnoho důkazů o zneužívání tajných služeb kanceláří premiéra Petra Nečase - a soud, který to řeší, stále běží. Nelze tedy dělat závěry.

Druzí tvrdí, že poslední spravedlivý policista je právě Robert Šlachta a s jeho odchodem vše končí. Ale tak to také není. Je nepochybné, že pomohl emancipovat policii, a ta se přestala bát mocných. Nicméně dobré výsledky mají i jiné útvary - a také Šlachta udělal mnoho chyb, které nelze jen tak přejít.

Je otázka, jestli jednu z největších nespáchal tento týden, když se rozhodl oslovit poslance, aby je informoval, že za reorganizací policie je snaha zastavit některá vyšetřování. To pak doplnil šéf ostravské expozitury ÚOOZ Jiří Komárek: prý chce poslancům ukázat, jak policejní prezident Tuhý pouštěl informace ze spisů.

Současná situace velmi připomíná deset let staré události, kdy do poslaneckého výboru přišel Jan Kubice a předložil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater státu. I tehdy se strhla mela a zejména ČSSD obvinila Kubiceho, že chce puč. Nechtěl, jen v nestandardní situaci zvolil nestandardní řešení. Politici mu bránili ve vyšetřování, tak se za politiky vydal, aby ukázal, jak to je.

Sporný postup

Ve stejné situaci se cítí i Robert Šlachta a jeho kolegové. Problém s jejich postupem je, že na rozdíl od Kubiceho veřejně obviňují jednoho konkrétního muže - policejního prezidenta – z páchání trestného činu. A svým způsobem i ze spiknutí, protože ho nepřímo nařkli, že reorganizace policie má za cíl zakrýt jeho přečiny.

To je tak konkrétní obvinění, že policisté nyní musí přinést ne domněnky, ne náznaky, ale konkrétní důkazy. I když to však udělají, jejich postup je sporný. V právním státě se od policistů čeká právní postup; i kdyby měli o Tuhého prohřešku důkazy, jejich relevanci musí posoudit soud. Veřejným obviněním policisté přeskočili několik právních úkonů. Každý „podezřelý“ má nárok na spravedlivý proces a platí to i pro Tuhého.

Může se zdát absurdní, abychom po policistech (kteří navíc končí) požadovali, aby postupovali podle předpisů, když jim někdo brání ve vyšetřování. Pravda, situace je dramatická a nestandardní, ale pravidla jsou to jediné, co máme a co nás zachraňuje od chaosu. A ano, někdy se ta pravidla mohou obrátit i proti nám. Policisté měli využít všechny legální prostředky včetně podnětu nedůvěryhodné generální inspekci bezpečnostních sborů. Teprve pokud by to nevyšlo, měli zkusit oslovit poslance, ale bez veřejného obvinění Tuhého.

Nicméně je třeba si počkat na jejich jednání se zákonodárci. Třeba je jejich zjištění tak výbušné, že nás všechny přesvědčí, že to jinak nešlo.  Naprosto nepochopitelné je každopádně v této souvislosti jednání premiéra Bohuslava Sobotky. Policisté navrhovali, že vše proberou na utajené Bezpečnostní radě státu, ale předseda vlády to odmítl s tím, že nechce politizovat práci policie. Jenže to už se stalo – je to podobné, jako kdyby někdo nechtěl vytáhnout topícího se s tím, že ho nechce namočit.

Příkladní lidovci

A co je na celé kauze nejhorší: rozdělení táborů na Babišův a Chovancův má za následek, že jejich zástupci chtějí všechno, nebo nic. Jenže přesně tak to nesmí skončit. Zpackaná a nedůvěryhodná reforma policejního prezidenta Tuhého měla dávno vést k jeho rezignaci či odvolání. Stačí si promluvit s policisty, tedy nejen se Šlachtou – aby bylo zřejmé, jak málo mu mnozí teď důvěřují.

Stejně tak se nelze vrátit do časů, kdy si nemalá část policejního sboru vůbec nevěří a tají mezi sebou informace. Státní zástupci jsou pak na to nuceni přistupovat a hledají policisty, se kterými lze spolupracovat, aniž hrozí únik informací. Přitom je mezi žalobci a policisty nutné udržovat jistý odstup, aby probíhala kontrola práce vyšetřovatelů.

Za celou aférou je mnoho zájmů, větších i dílčích. Situaci využívají politici různých barev, přiživují se na tom šíbři a lidé, kterým někdy jedna či druhá strana šlápla na nohu. Proto tolik emocí a takový chaos. Věci ve světě policie či justice je třeba řešit s jemností zlatníků, ne drsností dřevorubců.

Z politického hlediska na situaci reagují příkladně jen představitelé KDU-ČSL, kteří se chovají uměřeně a snaží se hledat řešení. Možná by se mohli stát mediátory debaty na úrovni vlády, ale možná už to nejde. Na ministru vnitra Chovancovi je vidět, že cítí unikátní příležitost získat větší moc, než měl kdokoli z jeho předchůdců.