Petr Pavel ve víru mýtu o nepřekonatelném Havlovi

V době, kdy v Evropě nedaleko od nás probíhá dobyvačná válka, jakou jsme si ještě nedávno nepřipouštěli, nebo dokonce neuměli představit, neexistuje pro posuzování politiků výmluvnější kritérium, než je vztah k této válce a k těm, kdo ji vyvolali. A právě v tomto duchu dostal Petr Pavel krátce před svým prvním prezidentským výročím ty nejlepší reference.

Když Robert Fico a Viktor Orbán, dva nezakrytí podporovatelé Vladimira Putina coby Hitlera naší doby, minulý měsíc zakončili v Praze oficiální část jednání V4, neodebrali se jako jejich polský kolega Donald Tusk na Pražský hrad za hlavou hostitelského státu, jak by radily diplomatické zvyky, ale postupně k oběma hlavním Putinovým oblíbencům v Praze – Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi.

Ať už byl důvod toho, že se nynější prezident s Orbánem a Ficem nesešel, jakýkoli, i tato drobná symbolika ukazuje, že Petr Pavel je rok po nástupu do nejvyššího úřadu zcela jasnou součástí aliance stojící na straně napadené Ukrajiny. To je v zemi, jejíž minulý prezident pomáhal kamuflovat útoky ruské rozvědky na muniční sklad v Česku, velká věc. Ať už tedy budeme první rok Petra Pavla hodnotit s důrazem na to či ono, fakt, že z Pražského hradu nezaznívá žádná relativizace putinovské říše zla a její agrese na Ukrajině, nic nepřebije.

Pavlovi lze vyčítat, jak unáhleně si vybíral na startu své nejbližší spolupracovníky. Nebo že jeho kancelář je méně transparentní, než novináři doufali. Nebo že ještě víc za očekáváním zaostává práce týmu architekta Josefa Pleskota, jenž má na starosti „rozvoj Pražského hradu“. Tyto provozní těžkosti však skutečně nejsou tím, co by mohlo při posuzování Pavlova prezidentství převážit.

Dávno překonané se teď zdají i výhrady, jež Pavla provázely prezidentskými volbami. Pravdu měli ti, kdo namítali, že někdejšího komunistického výsadkáře a frekventanta kurzu pro komunistické rozvědčíky je třeba hodnotit podle jeho práce pro demokratické Česko a NATO během posledních třiceti let. A trefná byla i námitka, že veteráni revoluce 1989 mohou být naopak spokojeni, pokud i lidé jako Pavel vstupují do služeb demokratického státu.