Pavla Fischera dohnala ulice

Politici často a rádi mluví o tom, co se stane nebo by se hypoteticky mohlo stát. Je to poměrně pohodlné: nikdo z nás do budoucnosti nevidí, napovídat se dá tedy leccos, zvlášť když novináři, kteří politiky zpovídají, obvykle nemají dost prostoru nebo pohotovosti vznášet námitky. Jedna pojistka tady však přece jenom je: konfrontace s realitou, která lehkovážné politiky dohání.

Své by o tom teď mohl vyprávět senátor a kandidát na prezidenta Pavel Fischer. Deník N otiskl ve středu jeho tvrzení, že zastánci legalizace manželství homosexuálů ignorují zájmy dětí, a že existence stejnopohlavních svazků dokonce podporuje obchod s dětmi. „Kdybychom připustili, že dáme naroveň manželství a stejnopohlavní svazky, posilujeme obavy, že se děti budou shánět na trhu a že se s nimi bude obchodovat,“ prohlásil Fischer.

Jde o klasickou kombinaci lží a polopravd, která má jen krůček ke staré známé nenávistné rétorice vůči homosexuálům. Život dětí v právně zajištěné rodině je jedním ze stabilních argumentů lidí, kteří je pro zavedení homosexuálního manželství používají. Dnes totiž děti  tuhle jistotu nemají. Pokud například v rodině dvou žen vyrůstá dítě jedné z nich, druhá žena nemá možnost před zákonem vystupovat jako rodič a v případě úmrtí matky o dítě přichází, přestože neformálně jako rodič funguje.

Druhý Fischerův argument - „shánění dětí na trhu“ - je pak klasická směs polopravdy a demagogie. Chce se tím zřejmě říct, že hlavně mužští homosexuální partneři si v některých případech platí náhradní matky, aby donosily jejich dítě. Ekonomicky vzato: jedná se o „trh“ či obchod, protože náhradním matkám a zprostředkovatelským agenturám se draze platí.

Tento obchod se ale odehrává na legální bázi a využívají jej samozřejmě i heterosexuální páry. Nejčastěji pokud skutečná matka nemůže své dítě donosit. Proti téhle formě „obchodu“ ale Fischer nebrojí a zřejmě mu ani nevadí. Jediné, o co mu jde, je vyjádřit před prezidentskými volbami odpor k homosexuálním párům a jejich požadavkům.

To všechno by patrně prošlo bez výrazného pozdvižení, protože na podobné politické projevy hraničící s homofobií jsou všichni v politice zvyklí. Celá věc se ale zkomplikovala slovenskými událostmi v ten samý den, kdy rozhovor vyšel. Homofobní nenávistná vražda před bratislavským gay klubem posunula Fischerovy řeči do úplně jiné roviny.

Skutečně nebudeme Pavlu Fischerovi podsouvat, že by mu tak odporný  čin jakkoliv konvenoval. Ostatně sám jej na twitteru pohotově odsoudil. Problém je ale jiný: za situace, kdy fanatici střílí lidi jen kvůli jejich sexuální orientaci, dostávají i light politické homofobní průpovídky úplně jinou dimenzi.

Stejně jako se upovídaní salónní komunisté kdysi nemohli vymlouvat, že nemají nic společného s běsnícími bolševiky v terénu, nemohou se lidé jako Fischer - těšící se snadnému přístupu k publicitě - zcela odstřihnout od individuí, která přetaví nenávist ze stránek novin, televizní obrazovky či sociálních sítí do skutečné akce. Pokud někdo obchoduje s dětmi, jak tvrdí senátor, zaslouží za vyučenou, může znít primitivní zkratkovitá úvaha, a také tak pravděpodobně zní.

Není to tak, že by navenek kultivovaní političtí homofobové v obleku někoho zabili, ale mají na projevech nenávisti svůj podíl. I oni spoluvytvářejí atmosféru, v níž se pak násilnostem daří.