Liz Truss rezignovala, rozštěpení konzervativci tápou, kdo ji nahradí

Čtvrteční ranní zpravodajství z Británie mělo rysy zdařilé politické frašky. Svědci a reportéři popisovali těžko uvěřitelné parlamentní scény. Fyzické strkanice mezi konzervativními poslanci, kteří se navzájem „přesvědčovali“ o tom, jak hlasovat. „Zmizení“ hlavní spojky mezi vládou a poslanci (chief whip), kterou musela sama premiérka pracně nahánět po parlamentních chodbách uprostřed zvěstí, že žena odpovědná za poslaneckou kázeň odstoupila i se svým zástupcem. Rezignace ministryně vnitra po divoké hádce s premiérkou. Komentáře konzervativních poslanců předhánějících se v prohlášeních, jak žasnou nad vládním chaosem, jak moc jsou rozlícení a jak moc je jim už všechno jedno. Premiérka Liz Truss dostává ústy několika zasloužilých straníků ultimátum v délce několika hodin na to, aby dala běh věcí do pořádku. V tuto chvíli je již expremiérkou: v 14.35 středoevropského času rezignovala po pouhých 45 dnech vlády, což je historický rekord

A co teď? V srpnu si nikdo neuměl představit, že by situace v čele jedné z nejdůležitějších a nejbohatších zemí světa mohla být horší, než když ji ovládá Boris Johnson namočený v nekonečné řadě skandálů, lží a šaškáren. Teď je Británie o jeden finanční polokolaps dál a bez srozumitelné vize či vedení. Konzervativní strana, jež má v parlamentu jasnou většinu, je vnitřně rozštěpená a nezdá se být schopná vygenerovat ze svého středu lídra schopného získat potřebnou podporu a zároveň řídit zemi uprostřed ekonomické a energetické krize. Opoziční labouristé vedou v průzkumech o 29 procent (!) – ale zároveň nemají sílu vyvolat předčasné volby. Ani autorita na samém vrcholu moci není stabilizovaná, Karel III. je králem teprve pár týdnů.

Konzervativní strana v tuto chvíli vlastně úplně netuší, jakým způsobem dospěje ke jménu dalšího, v pořadí již pátého premiéra či premiérky od chvíle, kdy v referendu o brexitu zvítězili stoupenci odchodu z EU. Jméno by mělo být známo do konce měsíce, podle stranických regulí by měli opět hlasovat členové strany, ale není jasné, jak v takové rychlosti zúžit předvýběr kandidátů a vše technicky provést. Již ve čtvrtek ráno někteří straničtí matadoři varovali, že pokud konzervativci neprojeví pud sebezáchovy a nebudou se rychle schopni dohodnout na kompromisní „dospělé“ figuře, jež by svou vahou byla schopna zklidnit chaos a rozbouřené vody, bude to pro ně mít na dlouhou dobu katastrofální následky.

V řádu minut po rezignaci stávající premiérky se nicméně začala vršit jména možných kandidátů a kandidátek - a nezdá se, že by vnitrostranická roztržka mezi umírněným a radikálním křídlem měla skončit. Volání opozice – kromě labouristů také liberálních demokratů či Skotské národní strany – sílí. Ale jak již bylo řečeno, opozice nemá k prosazení svého požadavku dostatečný počet hlasů. Pokud konzervativci sami nedojdou k poznání, že volby jsou jediným řešením, což je vzhledem k preferencím velmi nepravděpodobné, budou nějakým způsobem vládnout dál.

Za pozornost stojí, jak se Británie do současné šlamastyky vlastně dostala. Na obou stranách politického spektra sehrála svou roli radikalita. Labouristé jsou sice s převahou v čele průzkumů, zároveň operují z pozice strany zásadně oslabené několikaletou koketérií s radikálním progresivistickým křídlem Jeremyho Corbyna, jež je před dvěma lety dovedlo k rekordní volební porážce. Corbyn sehrál svou roli také před referendem o brexitu, když sice formálně podporoval setrvání v EU, ale pro svůj vlastní letitý euroskepticismus to dělal vlažně a neochotně. Vlastně tak přispěl k porážce kampaně za setrvání v EU a následně i k neúspěchu té části britských poslanců napříč stranami, kteří se snažili o co nejmírnější formu rozchodu Londýna s Bruselem. Dnes labouristé procházejí obrodou a stranu po Corbynově pádu opustilo několik stovek tisíc radikálních aktivistů, ale nové vedení je stále zaměstnané především vnitřními stranickými záležitostmi.

Konzervativci se mezitím již dlouho potýkají s vlastním křídlem pravicových radikálů. Ti si nejdříve vymohli referendum o brexitu, pak ho díky Johnsonově cynické dezerci skutečně vyhráli a od té doby hledají způsob, jak s novou a zjevně nedomyšlenou situací naložit. Liz Truss měla podporu právě této části strany a jejího členstva: její plán drastického snižování daní a údajného „thatcheristického“ rozvazování rukou byznysu odrážel vizi o dynamické Británii zbavené evropské regulace. Pokus však smetly v nastalé panice finanční trhy a následoval pád celé vlády.

V nadcházejících dnech je tak možné očekávat další kolo vnitrostranického boje uvnitř konzervativců komentovaného případnou panikou na trzích a voláním po volbách. Vývoj je každopádně těžko odhadnutelný.