Proč LGBT+ lidem častěji hrozí sebevražda a duševní obtíže

V létě 2017 jsem pořídila rozhovor s americkým právníkem Evanem Wolfsonem a odnesla si z něj zásadní informaci. Tehdy se právě rozbíhala snaha otevřít institut manželství také gayům a lesbám a Wolfson přijel do Prahy, aby se podělil o zkušenosti z desítky let trvající kampaně, jejímž byl ústředním aktérem – a která nakonec vedla k legalizaci stejnopohlavních manželství v USA.

 Kromě řady postřehů podobného druhu či o dynamice společenských změn Wolfson zmínil také souvislost mezi zákony vstřícnými k LGBT+ lidem a jejich duševním zdravím, které se projevuje třeba poklesem sebevražd mladých lidí. Nejde o to, že by se teenageři a dvacátníci hrnuli do vdávání a ženění, ale podobné kroky omezují stigma spojené s odlišnou sexuální orientací – a jejich dopady pocítí všichni. „Tím, že společnost otevřela manželství všem, vzkázala těmto mladým lidem, že nejsou sami; že nejsou vytěsněni někam na okraj,“ vysvětloval Wolfson.

Přímá souvislost je sice někdy zpochybňována, nicméně jak přibývají státy s uzákoněnými stejnopohlavními svazky, roste také řada důkazů, jež propojení potvrzují. V roce 2021 skupina novozélandských vědců analyzovala data ze šestatřiceti zemí OECD z let 1991 a 2017. U lidí mezi deseti a čtyřiadvaceti lety zaznamenali ve státech, kde bylo stejnopohlavní manželství uzákoněno, významné snížení výskytu sebevraždy, a to zejména u chlapců. Podobně v Dánsku a Švédsku, kde zkoumali data z let 1989–2002 a porovnávali je s údaji za roky 2003–2016, se míra sebevražednosti snížila téměř o polovinu.