Kam se poděli Češi z podzimu 2015?

Jsme o šest let dál, statisíce běženců proudí do střední Evropy tentokrát z Ukrajiny, další miliony se na útěk připravují a česká společnost se nebojí, neschovává, nechce stavět ploty. Naopak otevírá náruč stylem, o jehož upřímnosti nelze pochybovat.

Fialova vláda oznámila ochotu přijímat uprchlíky už 14. února, kdy ruská invazní armáda ještě stála na ukrajinských hranicích. Vládu vzápětí podpořila i opozice. Navíc zdaleka nejde jen o politiky. Ubytování nabízí i jednotlivci a firmy, mnozí z nich běžence z ukrajinské hranice sami přiváží. Státní dráhy vypravují vlaky. Spousta lidí posílá peníze: v pátek 25. února bylo na účtech neziskových organizací 155 milionů korun, v pondělí 28. února už 410 milionů. Další peníze chodí na účet zřízený ukrajinskou ambasádou.

Jednoznačná je i podpora ze strany české společnosti jako celku. Pomoc všem ukrajinským uprchlíkům, kteří o to požádají, podporuje podle průzkumu STEM/MARK 67 procent Čechů, dalších 30 procent chce, aby stát pomohl alespoň některým žadatelům. Proti přijímání uprchlíků se staví pouhá tři procenta respondentů.

Čísla tedy ukazují drtivou podporu pomoci a je to skutečně pronikavá změna. Proti byť jen dočasnému přijetí uprchlíků se v letech 2015–2019 stavělo zpočátku 50 procent obyvatel, časem tato hodnota vzrostla až na 69 procent. Pokud se výzkumníci ptali speciálně na uprchlíky z Blízkého východu, dosahoval nesouhlas až k 84 procentům.

Co se tedy stalo? Asi nic zvláštního. Na postoji české společnosti se ve vyhrocené míře projevuje vztah k regionům, odkud lidé v nouzi přicházejí. Konfliktu v Sýrii Češi ve velké míře nerozuměli. Neznali jeho příběh, viníky a oběti ani možné řešení. Báli se celé jeho komplikovanosti, báli se islámu a potenciální rozměr problému jim mohl připadat příliš velký. Roli hráli i politici: Zeman, Babiš a Okamura cynicky využili v roce 2015 nouze milionů lidí k rozdmýchávání nenávisti a sbírání politických bodů v bojácnějších a zranitelnějších voličských skupinách.

Ukrajina je v tomto ohledu jiný příběh. Češi rozumí, o co jde. Kdo je agresor a kdo oběť. S Ukrajinci nás spojuje pouto nejen regionální či etnické blízkosti, ale i onoho zvláštního historického údělu. Prostě i my jsme se před 53 lety stali obětí ruské agrese a tak trochu tušíme, co Ukrajinci zažívají.

Zkusme si zaspekulovat. Jistou roli mohou u některých našinců hrát i výčitky svědomí: odpor vůči pomoci lidem prchajícím ze Sýrie a rozdíl oproti vstřícnému Německu byl tak velký a pro některé tak zahanbující, že ukrajinskou krizi možná také trochu chápeme jako možnost předvést naši společnost v lepším světle. Každopádně je na to dobrý pohled.