Evropa některé politiky zajímá, jen když to sype

Česká média oznámila během několika minut dvě zprávy. První bylo oznámení ministra vnitra Milana Chovance, že přežil pondělní dusné jednání s kolegy z Evropské unie o možných kvótách pro rozdělení sto dvaceti tisíc uprchlíků. Druhou bylo konstatování, že se Česko pouští do rozsáhlejší opravy své železniční sítě a že na to použije sedm miliard korun z dotací Evropské unie. Jak říká pan Patizon, je to trochu laciné upozornění na problém, do něhož se řítíme, ale je to tak.

Čeští politici odmítají nové kvóty na rozdělení sto dvaceti tisíc prokazatelných uprchlíků do Evropské unie (předchozí kvóty na rozdělení čtyřiceti tisíc uprchlíků jsme v podstatě také nepřijali, odmítli jsme číslo přidělené Unií, ale slíbili jsme v podstatě stejný počet uprchlíků přijmout nikoli podle diktátu kvót, ale na základě našeho dobrovolného rozhodnutí). Hlavním důvodem je pro zdejší politiky fakt, že ona Evropská unie – do níž patříme – si neví rady s ochranou vnějších hranic a že si neví rady ani s uprchlíky. Jako bychom si my rady věděli a ona nás EU vůbec, ale vůbec neposlouchala.

Podle nových kvót by v Česku skončilo téměř pět tisíc uprchlíků. Ale skončilo je silné slovo. Prošlo by tu azylovým řízením. Tedy řízením o přidělení tzv. mezinárodní ochrany migrantů před zločiny a terorem v jejich domovských zemích. Každá osoba z pěti tisícovek uprchlíků by absolvovala tuzemské azylové řízení. Každý by musel dokázat, že utíká před válkou, terorem, zásadním porušováním lidských práv. A teprve potom by dostal nárok žít v Česku.

Ve zdůvodnění kvót se mluví hlavně o tom, že tohle řízení, tohle prověřování uprchlíků, by mělo být rozloženo na všechny unijní země. Ani Německo nebo Francie nemají kapacitu, úředníky, policisty, aby sto šedesát tisíc lidí prověřili v rozumném čase. Což znamená v čase, kdy uprchlíci musí žít v režimu, který omezuje řadu jejich práv; práv, na něž má normální občan Unie právo.

Zjednodušeně řečeno, Češi by měli pomoci v prověřování uprchlíků a udělování azylu. Být azylantem znamená pro uprchlíka (který si to podle zákonu zaslouží) mít stejná práva jako občan České republiky. Tedy stejná práva jako občan Evropské unie. Tedy právo pracovat a žít v té zemi Evropské unie, v níž žít skutečně chce. Čeští politici říkají, že uprchlíci v Česku beztak žít nechtějí. No to za prvé nevědí. Za druhé, ať jim dají právo stejné, jako máme my: rozhodnout se, kde budou žít.

Samozřejmě je tu problém, o němž se příliš nemluví. Ne všichni žadatelé o azyl jej mohou dostat, v Česku ho může dostat třeba jen polovina z žadatelů. Co pak s těmi, kteří ho nedostali? Kam je deportovat? Nebo přivřít oči a tvářit se, že nejsou? Evropská unie bude muset řešit i tento problém a Česká republika jej řešit nechce.

Ale v podstatě souběžně stále inkasujeme peníze. V novém dotačním období Evropské unie to bude víc než půl bilionu korun. Za posledních osm let to byla obdobná suma. Za evropské peníze si docela krášlíme tuhle zemi. Sami pro sebe, protože ti, kdo sem přicházejí, jsou podle názoru řady tuzemských politiků ekonomičtí „vyžírkové“, kteří přišli hlavně brát.