Druhá vlna pandemie z nás dělá Řeky a Italy

Česko požádalo ostatní státy EU o pomoc s pandemií. Centrála hasičského záchranného sboru od neděle poptává plicní ventilátory a přístroje na podporu dýchání pro české nemocnice. Záchranáři k tomu využili CECIS, systém zřízený EU pro koordinaci a výměnu informací v podobných krizích (ovšem v žádosti neuvedli, že jde o síť EU).

Už minulý týden česká exekutiva oznámila, že se předběžně domluvila s Německem na převoz českých pacientů do německých nemocnic, pokud to bude nutné a Německo bude mít volnou kapacitu. Sasko a Bavorsko už potvrdily, že s tím počítají.

Takřka na den přesně před sedmi měsíci přitom mířila žádost opačným směrem. Vedení severoitalské Lombardie 19. března požádalo přes CECIS, ve videokonferenci i přes všechny diplomatické mise v regionu o lékaře a zdravotní sestry do svých špitálů. Lombardie se stala evropským ohniskem nákazy v první vlně koronavirové pandemie a tamní zdravotní systém na jaře pod náporem nemocných kolaboval.

Žádost o pomoc předal český konzulát v Miláně ještě týž do Prahy na ministerstvo zahraničí a prosbou se na následujícím zasedání zabývala vláda. Zamítla ji. Ani ministr obrany Lubomír Metnar coby formální předkladatel bodu italskou žádost nehájil, spíše naopak. Řekl, že čeští vojenští lékaři, kteří byli připravení a mají vlastní dopravní letadlo, budou pravděpodobně potřeba  Česku. Většina z nich přitom byla v té době doma a země počítala hospitalizované v nízkých desítkách, zatímco Itálie ten den překročila v nemocnicích číslo deset tisíc lidí.

Lékaře do severní Itálie následně vyslala řada evropských zemí včetně těch chudších a nakaženějších, než bylo Česko (Rumunsko, Chorvatsko a další). Českým počinem směrem k Itálii byl do té doby den, kdy bylo ve skladu v Lovosicích neoprávněně zadrženo sto tisíc roušek určených pro Itálii, za což si země uřízla mezinárodní ostudu a musela se za to omlouvat.

A jen krátce předtím premiér Andrej Babiš pronesl, že by se měly “zakázat veškeré lety z Milána, Benátek a z těchto oblastí, protože problémem je Itálie”. “V Itálii za jeden den narostl počet nakažených lidí o 566. Je tam ze dne na den několik mrtvých navíc. Itálie tenhle problém absolutně nezvládla a šíří tuto nákazu v Evropě,” prohlásil začátkem března.

Jistě, Češi se v té době vyrovnávali s první vlnou pandemie, vládla tu panika umocněná tehdejší neznalostí nového koronaviru – a v této situaci i premiéři často říkají věci, které by za jiných okolností neřekli. Problém však je, že chování většiny vládních zástupců a současného premiéra především sleduje stále stejný vzorec, jaký se už několikrát opakoval. A nelze ho tudíž svést na poplach z covidu.

Česká vláda v době dluhové krize mistrovala “líné Řeky” a odmítla se podílet na společných garancích pro Atény, které měly posílit stabilitu eurozóny, na níž je přitom ČR ekonomicky závislá. Před pěti lety pak stejně mistrovala Italy a opět Řeky za to, že “nezvládli” bezprecedentní nápor válečných běženců na své území. Následně se Česko odmítlo podílet nejprve na dobrovolném, později povinném přejímání části uprchlíků (“ať se o migranty postará paní Merkelová, když si je pozvala”).

Češi měli doposud štěstí. Jak dluhová, tak migrační krize se zemi vyhnuly. Zdejší veřejnost včetně jejích volených zástupců tak nemá zkušenost s existenčním ohrožením státu a neudělala ani zkušenost s potřebou pomoci od ostatních. Situace se mění až teď. Druhá vlna pandemie z nás dělá Řeky a Italy: čelíme existenčnímu ohrožení státu, čeká nás možná zkušenost se sebezáchovnou pomocí od sousedů a spojenců.

Italský premiér, jehož země je na tom teď s nákazou lépe než my, přitom nevolá po zavření letů do Prahy a neobviňuje Čechy z šíření nákazy v Evropě. Německo přislíbilo uvolnit Česku místa ve svých nemocnicích, aniž se ptalo, kolik jsme si před pěti lety vzali uprchlíků, abychom přetíženým Němcům ulevili.

V českém veřejném prostoru se řeší otázka, co je to ona evropská solidarita a proč jsme obviňováni z jejího nedostatku - když přece posíláme peníze na pohraniční stráž Frontex, jak se argumentovalo v době migrační krize. Je to právě tohle, je to potřebná pomoc ve chvíli, kdy je třeba; samozřejmě, bez fanfár, bez výčitek i mistrování. Pokud jsme chtěli lekci o evropské solidaritě, právě jsme ji dostali.