Korona v Česku: Kde se stala chyba?

Na letošní rok nebudeme asi vzpomínat v dobrém. Naše životy jsou v důsledku šílenství kolem koronavirové pandemie mimo obvyklé mantinely a všichni zjišťujeme, jak rychle mohou věci dříve samozřejmé zmizet mimo náš dosah. Nemluvě o těch, kteří v důsledku covidové nákazy přišli o své blízké. Ale i když je v těchto dnech nyní pandemie v české kotlině a moravském úvalu na svém dosavadním vrcholu, tedy doufejme, jednoho dne vše jistě skončí a bude čas na úvahy, co všechno nám pandemie o nás samých odhalila.

Několik věcí je zřejmých už nyní. Že se umíme v čase akutního ohrožení a ve strachu či pocitu společného ohrožení semknout a v řádu týdnů, snad i měsíců si nezištně pomáhat, už nám historie ukázala – a potvrdilo se to i v jarních covidových měsících. Epidemiologové nás tehdy přesvědčovali, že strategie hammer and dance bude určitě efektivní: tvrdými opatřeními odoláme prvotní vlně pandemie a pozdější, menší vlny už ohlídáme cílenými ‚tanečky‘ kolem ohnisek nákazy a opatřeními, jež budou plošná už jen v minimálním rozsahu.

Ale všechno je jinak. Ukolébáni přesvědčováním sebe samých, jak úspěšně jsme jarní vlnu zvládli, a snad i politickými ohledy na blížící se volby, mělo být léto téměř normální - a mnoho týdnů to tak skutečně mohlo vypadat. Tým kolem tehdejšího ministra zdravotnictví Vojtěcha už se o pandemii téměř bál veřejně zmiňovat a uvolňoval omezení takřka na objednávku – všichni přece chtěli odjet na dovolenou a posedávat do noci u piva na letních zahrádkách. V tom ovšem není Česko výjimečné. I v nesrovnatelně těžších situacích je lidskou přirozeností snaha o co nejnormálnější fungování každodenního života.

Vláda silné ruky

Je nutno spravedlivě uznat, že vládní politici i představitelé státních institucí to mají v Česku těžké. Za posledních mnoho století jsme jen málo desetiletí prožili s vládami, které jsme si sami zvolili a mohli je coby takové respektovat. Historická paměť je ale hluboká: dodnes jako bychom nemohli pochopit, že vláda jsou ti, kterým jsme v posledních volbách sami dali důvěru většiny. Místo toho jsou to stále ti oni, kteří nás chtějí obtěžovat nařízeními a příkazy. Ostatně to je jakýsi všeslovanský fenomén. V notném paradoxu k tomu se však musí zdát fakt, že majoritě naší populace stále nejvíc imponuje vláda silné ruky, kdy všichni vědí, co se musí a nesmí. Tedy mentalita poslušnosti s brbláním, ale bez zbytečného pálení si prstů.

Nic z toho není výhodou, chcete-li apelovat na veřejnost s prosbami o dodržování relativně mírných opatření. Ještě větší problém pak nastane, jsou-li tato opatření příliš složitá, nelogická nebo přímo zmatečná - a těch se nám letos dostalo až příliš. Když se pak o validitu epidemiologických dat a nutnost restrikcí přou mezi sebou i odborníci včetně lékařů, není jednoduché být věrohodným poslem vládních nařízení.

Přesto mě z mého trvalého působiště a druhého domova ve Skandinávii zaujalo, proč se druhá, podzimní vlna pandemie v Česku rozhořela do tak velkých rozměrů. Vždyť až do léta vypadal průběh v obou částech Evropy velmi podobně. Při relativně častém cestování mezi Norskem a Českem jsem ovšem nemohl nezaznamenat několik rozdílů, které možná leccos naznačují.

Obě země zavedly v půlce března rychlá a razantní opatření, mimo jiné karanténu při příjezdu do zahraničí, uzavření škol a omezení společenských kontaktů na nezbytné minimum. Ale když dva dělají totéž, není to vždy totéž - zatímco norské úřady po celou dobu pandemie cestování do zahraničí z jiných než nezbytných důvodů pouze nedoporučují, ty české ho rovnou zakázaly. Při mé cestě do Česka někdy začátkem dubna jsem silně pociťoval nepříjemnou atmosféru možná vzdáleně připomínající to, co o dvě generace dříve asi museli zažívat ti, kteří se do republiky vraceli v měsících po sovětské okupaci v roce 1968 a nemohli vědět, kdy a zda vůbec budou moci znovu vycestovat.

Školy byly v Norsku zavřeny všehovšudy asi měsíc, zatímco v Česku bylo těch několik málo týdnů, které zbyly ze školního roku po dvou a půl měsících domácí výuky, spíše utrpením jak pro učitele, tak pro děti dusící se celý den v rouškách.  Na podzim se v Norsku varianta opětovného zavření škol už vůbec nediskutuje, snad jen lokálně a velmi krátkodobě, pokud by konkrétní škola měla být ohniskem nákazy. Ostatně i ministr Prymula se ještě před třemi týdny odvolával na studie, podle nichž děti do deseti let věku virus příliš nerozšiřují, a není tudíž potřeba jejich školní docházku plošně omezovat – aby i jim nyní jejich školy zavřel.

Co se ostatně týče roušek: v Norsku se roušky oficiálně začaly doporučovat (!) jen ve veřejné dopravě v hlavním městě a až nyní na podzim, zatímco v českých lesích jsem na jaře potkal mnoho osamělých výletníků s pečlivě nasazenými rouškami všech variací. Naopak metrové rozestupy se v Norsku dodržují už půl roku jaksi samozřejmě a ruku vám v těchto časech nikdo nepodá. To v českých supermarketech, ve všelijakých frontách a na nádražích se postrkujeme a mačkáme jako vždycky, pandemie nepandemie.

Současný norský ministr zdravotnictví Bent Høie je čirý politik s naprosto nezdravotnickým vzděláním, ostatně stejně jako donedávna jeho český protějšek Adam Vojtěch. Od začátku pandemie ale v doprovodu některého z norských státních epidemiologů promlouvá k veřejnosti na pravidelných týdenních konferencích způsobem, který aspoň zanechává dojem, že úřady mají situaci pod kontrolou i plán na její řešení. Ministerská předsedkyně Erna Solberg občas dodá situaci vážnost vlastním vystoupením, když se například na jaře obrátila ve zvláštním projevu k dětem, aby jim vysvětlila, proč nemohou chodit do školy.

Andrej Babiš se sice snažil obrátit na veřejnost dohromady asi třemi dramatickými projevy v duchu ‚strýčka premiéra, který vás ochrání‘ - ale mezitím situaci spíše opakovaně komplikoval svými zásahy do práce odborníků z ministerstva zdravotnictví, pokud hrozilo, že by snad voliči mohli vládní opatření vnímat jakkoli nelibě. Nyní, po krajských volbách, ale – jak je patrně bližší jeho naturelu – veřejnosti opět spíše vyhrožuje, tentokrát celonárodním lockdownem, který původně podle vlády neměl nikdy nastat.

Přijmout zodpovědnost

Mé vlastní poučení je, že jakákoli razantní opatření jsou k ničemu, pokud nejsou domyšlená a v praxi snadno dodržovatelná jaksi samozřejmě i bez represí, ale dle všem jasných pravidel.  Takže do mé domovské nemocnice v Oslu se už půl roku dostanou jen zaměstnanci, zatímco pacienti – samozřejmě krom těch přijímaných akutně – jen s negativním testem při příjmu. *

A pokud je v Norsku nějaké místo, kam je opravdu těžké se v této době takříkajíc ‚z ulice‘ dostat, jsou to domovy seniorů. V Česku jsou nyní sice zavřené střední školy, ale pokračují v praktické výuce, což například na středních zdravotních školách znamená, že jejich studenti nadále docházejí v rámci své praxe do léčeben dlouhodobě nemocných. Jinými slovy: ti, mezi nimiž se virus podle ministra Prymuly šíří nejnebezpečněji, přicházejí bez omezení mezi ty, kteří jsou tímto virem nejvíce ohroženi na životě.

Když jsem se na to ptal příslušného krajského hygienika, odvětil mi, že jde o spíše politické rozhodnutí, neboť tito studenti mohou být při dalším zhoršení situace kdykoli povoláni do zdravotnických zařízení a potřebují proto co nejvíce praktické výuky. Nicméně představa, jak české zdravotnictví zachraňují v krizi šestnáctileté děti, které předtím při nácviku stlaní lůžek nakazily celý domov důchodců, je poměrně absurdní. A mimochodem, všimli jste si, v kolika českých obchodech a veřejných institucích si při příchodu opravdu můžete dezinfikovat ruce?

Vysvětlením českých aktuálních trablů ve srovnání s nám blízkým zahraničím je tedy dle mého názoru jednoduše především to, že tuzemské úřady nebyly a nejsou s to zajistit fungování elementární prvků protiepidemických opatření - tj. včasné a široké testování populace spojené s rychlým a efektivním trasováním kontaktů nakažených a jejich bezodkladné domácí izolace.

To je spolu s funkčním systémem zdravotnictví – který jinak v Česku naštěstí máme – alfou i omegou eliminace nákazy v populaci. Tedy v počátku nikoli to, jak málo či hodně drastická jsou plošná vládní opatření, a určitě ne to, že bychom dostatečně důsledně nenosili roušky či večer příliš dlouho posedávali v restauracích - jak se teď veřejnost snaží obvinit již očividně nervózní premiér Babiš či ministr Prymula. Pokud se tedy vládní politici v začátkem léta chválili za skvělé zvládnutí první vlny epidemie a údajnou záchranu tisíců životů, musí přijmout i plnou zodpovědnost na zpackání té druhé. No a my ostatní to mezitím zcela jistě už nějak zvládneme.

Autor pracuje jako lékař v Norsku

*Na přání autora byla po publikaci vypuštěna pasáž s příkladem ještě nedávné praxe v jedné z českých nemocnic