Doufám, že shoříte v pekle

O půlnoci z pondělí na úterý místního času se v ulicích Kábulu začala rozléhat střelba. Mluvčí Tálibánu vystoupil a uklidnil obyvatele, aby se nelekali, že bojovníci islamistického hnutí a jejich stoupenci pouze salvami do vzduchu a klaksony aut oslavují. Minutu před půlnocí podle informací amerických médií odstartovalo z kábulského mezinárodního letiště poslední americké vojenské letadlo.  S ním skončila evakuace a zároveň válka, která trvala bezmála dvacet let.

Postoj Tálibánu je jasný a shrnul ho opět jeho mluvčí v následujícím tweetu: „Dnes ve 24.00 (afghánského času) opustil Afghánistán poslední americký voják. Naše země získala plnou nezávislost. Chvála Alláhovi. Co nejsrdečnější gratulace našim spoluobčanům.“

Američané ani jejich spojenci naopak neslaví. Většina Američanů s odchodem z Afghánistánu nadále souhlasí, se způsobem jeho provedení však vyslovuje souhlas pouze 38 procent obyvatel USA. Nálada ještě potemněla s přispěním tragického závěru dvoutýdenní evakuace, když při útoku sebevražedného atentátníka z odnože Islámského státu zahynulo kromě 180 Afghánců také 13 amerických vojáků, což představuje nejhorší útok za posledních deset let. Americký prezident Biden se osobně setkal s rodinami obětí a média popisují velmi napjatou atmosféru mezi prezidentem a pozůstalými. Reportáž deníku The Washington Post končí scénou, v níž jedna z truchlících příbuzných volá za odcházejícím prezidentem: „Doufám, že shoříte v pekle!“

Zhuntovaná země

Při bližším pohledu nicméně situace není tak černobílá, jak by se podle nálady na obou stranách mohlo zdát. Moc Tálibánu nad Afghánistánem v tuto chvíli zdaleka není konsolidována. Hnutí od vstupu do Kábulu nebylo schopno jmenovat vládu ani popsat způsob, jakým hodlá zemi řídit. Prodleva může naznačovat neshody uvnitř vedení, nebo nedostatek sil a prostředků. Zmíněný teroristický útok proti kábulskému letišti provedla konkurenční islamistická organizace, která je s Tálibánem zaklesnutá v zásadním mocenském sporu - Tálibán ostatně po vstupu do hlavního města okamžitě popravil jednoho z jejích vůdců zadržovaného v tamní věznici.

Snaha zabránit očekávané sérii výpadů namířených proti evakuaci učinila z Tálibánu alespoň na přechodnou dobu paradoxně amerického spojence. Reportáže z místa popisují poslední dny války v duchu pragmatické spolupráce mezi bojovníky vítězného hnutí a americkými jednotkami. Islámský stát a další islamistické organizace s mezinárodními ambicemi se mohou i nadále zůstat společným protivníkem obou doposud znepřátelených stran -  zvláště, když ohrožují a zpochybňují i samu legitimitu Tálibánu.

Afghánistán se zároveň nachází v dramaticky obtížné ekonomické situaci. Zahraniční pomoc nejchudší země v regionu představuje 40 procent HDP a Tálibán k ní v tomto okamžiku ztratil přístup. Finanční toky do země zastavili samozřejmě spojenci, ale také Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Státní rezervy se nacházejí mimo území Afghánistánu a nová vláda, až bude jmenována, k nim také nemá přístup. Proti Tálibánu jsou uvaleny sankce, které se v případě jeho vlády mohou rozšířit na celou zemi. Zprávy z Afghánistánu mluví o raketově stoupajících cenách, pozastavení výplat a ekonomicky motivovaných protestech. Před bankami, které zůstaly otevřené, se tvoří dlouhé fronty, Tálibán však povolil týdenní výběr pouze do výše 200 dolarů. Představy nastupujícího režimu o ekonomickém fungování země nejsou zatím známy.

Konečně konec

Z pohledu Spojených států se situace jeví dvousečně. Odchod je považován za ponižující. Ze země se podle prohlášení administrativy nepodařilo evakuovat až 200 Američanů a desítky tisíc afghánských spolupracovníků. Američané mají slib Tálibánu, že nebude bránit nikomu v odchodu ze země. Zda jej hnutí dodrží, je však samozřejmě krajně nejisté. Podle již zmiňovaného průzkumu veřejnost s touto situací nesouhlasí: 49 procent Američanů se domnívá, že vojenské jednotky měly v zemi zůstat až do ukončení evakuace všech místních spojenců, 25 procent má pak za to, že alespoň do stažení všech Američanů. Pouze 13 procent obyvatel USA naopak stojí za názorem, že vojáci měli odejít bezodkladně.

V dlouhodobé perspektivě je nicméně na ukončení válečného tažení možné pohlížet jako na naplnění cíle, o který usilovalo hned několik amerických vlád. O stažení podle autora projevů George W. Bushe Davida Fruma snili již ministři Bushovy vlády. Usiloval o něj Barack Obama, Donald Trump s tímto příslibem výslovně kandidoval a byl to on, kdo podepsal s Tálibánem mírovou dohodu. Joe Biden pak stažení realizoval.

Američané zaútočili před dvaceti lety na Afghánistán nikoliv s primárním cílem svrhnout Tálibán nebo modernizovat vzdálenou zemi, ale potrestat strůjce největších teroristických útoků na americké půdě. Tento úkol se podařilo naplnit, al-Káida byla rozprášena a Afghánistán na dvacet let přestal být útočištěm pro extrémistické operace. Porážkou je naopak snaha zaplnit vzniklé mocenské vakuum právě jakousi variantou Západu podobné demokratické společnosti. Ta se nikdy nestala soběstačnou a zhroutila se v okamžiku, kdy bylo jasné, že západní spojenci v čele s USA myslí svůj odchod vážně.

V jistém smyslu jsou tak dvacetileté lidské i materiální investice výhrou teroristů, kterým se podařilo připoutat na dlouhá léta západní spojence do nákladného angažmá v odlehlém koutě světa. Američané ztratili v Afghánistánu 2448 vojáků, na válečné tažení si museli vypůjčit dva biliony dolarů, které mohly být investovány jinde. Skutečným strategickým protivníkem Západu se během uplynulých dvou desetiletí stala Čína, Spojené státy však přes všechny proklamace neměly nikdy volné ruce, aby se této změně strategické situace mohly věnovat naplno.

Konec války v Afghánistánu je nepochybně tragédií pro část tamní populace. V zemi vyrostla celá generace mladých lidí, která si mohla plánovat život v relativní svobodě a demokracii. Návrat islamistického režimu bude tvrdou ranou především pro mladé ženy.

Pro Spojené státy bude mnohé záležet na tom, kdo bude v Afghánistánu nakonec skutečně vládnout a jak. Tálibán se teoreticky může stát jakýmsi velmi nepravděpodobným spojencem v boje proti islamistickému extremismu namířenému proti „vzdáleným cílům“ - tedy Spojeným státům a západní Evropě. Západ může vyhrožovat cílenými odvetnými útoky a nabízet zmírnění tristní ekonomické situace. Pokud ale noví vládci Afghánistánu neprojeví pochopení pro pragmatické soužití, bude Washington dost možná za nějaký čas řešit stejný rébus jako před dvaceti lety.